Povídky

• A PAK PŘIŠLA TMA (ŠV1)
• Recenze předcházející povídky (ŠV1)
• Jaké je to za tím hraničním kamenem ... (ŠV2)
• Drak (ŠV2)
• BROTHERLY LOVE ... ? (ŠV3)
• Omyl (ŠV4)
• Jedna noc v podzemí (ŠV5)

                            POVÍDKA

  Zde  bychom chtěli  všem příznivcům  fantasy předvádět  povídky
  začínajících  i  pokročilejších   autorů  fantasy.  Jako  první
  předkládáme povídku  od našeho přítele  a spolubojovníka, který
  si nepřeje  být jmenován. Touto cestou  bych chtěl také požádat
  všechny  talentované  autory,  kteří  si  myslí,  že  by jejich
  povídky  (či minipovídky)  mohly vyjít  na světlo,  aby nám své
  výtvory zaslali  a my je rádi  uveřejníme (možná). Podmínkou je
  délka maximálně  4 strany strojopisu,  jinak redakce neručí  za
  to, že bude povídka  uveřejněna. Přejete-li si originál povídky
  zaslat  zpět,  musíte  to  výslovně  uvést.  Povídka  musí  být
  originální a dosud neuveřejněná. Nyní  se však tiše (či hlučně)
  posaďte a nechte se unášet svou a autorovou fantazií.

                         A PAK PŘIŠLA TMA

      A byla noc a nastal úsvit, den poslední...

      Východní  moře  jakoby  dostalo  oranžový  nádech. Potom to
vypadalo,  že se  tam sváří  dva živly,  oheň a  voda. A  nakonec
východní horizont vybuchl zlatou září přicházejícího Slunce. Jeho
světlo  se rozlilo  po hladině   a paprsky  dopadly i  na osamělý
ostrov,  kousek země  s krásnou  tyrkysovou vodní  plochou, který
jako by se tu krčil a bál té hrozivé mořské pustiny kolem.

      Na   břehu  ležel   On.  Tropickým   sluncem  osmahlé  tělo
v kontrastu s až kýčovitě bílým  pískem pláže. Nehýbal se. Až při
pohledu zblízka  bychom si všimli,  že se jeho  hrudník přece jen
nepatrně  zvedá.  Oči  v  obličeji,  nesoucím  na tuto barbarskou
končinu až neuvěřitelně vznešené  rysy, měl zavřeny, takže nemohl
pozorovat tu nádheru východu Slunce nad Oceánem. Přesto si jí byl
naprosto  přesně  vědom  a  viděl  ji  jasně ve svých myšlenkách,
protože  tak ho  to stálo  mnohem méně  energie nežli otevřít oči
a dívat se...  O kus dál  ležel jeho Meč,  vlastně ne tak  docela
jeho. Byl mu svěřen jako Prvnímu Ochránci a ve skutečnosti patřil
celému rodu. Byl  nádherný, když se leskl ve  světle mladého dne,
neboť  jeho čepel  byla skutečně  vyrobena ze  stříbra a na konci
pozlaceného jílce spatřilo Slunce (protože  nikdo jiný, kdo by se
mohl  dívat,  tady  už  nebyl)  svůj  zmenšený  obraz,  znak Rady
Ochránců rodu Thorodonů, Synů  orlů. Poslední, nikoli bezvýznamná
maličkost,  které si  Slunce mohlo  všimnout, byla  nepěkná rána,
rozevírající se na pravé straně oné mohutné hrudi.

      Ležel  bez hnutí,  poněvadž tak  je to  přece učili Moudří,
když  byl  ještě  chlapec:  "Nikdy  se  nesmíte  vzdát. I když si
myslíte,  že  je  konec,  vždy  si  chraňte  zbytky  své  energie
a pamatujte  si, že  naděje zemře   až s  vámi. Neboť  pomoc může
přijít i tehdy, kdy už ji nečekáte." To byla pravda, ostatně jako
všechno,  co říkali.  Zatím vždy  se tím  řídil a  vyvázl z mnoha
situací, o nichž bychom  my prohlásili : beznadějné, neřešitelné.
On taková  slova neznal. A proto  také směl nosit Meč.  Nyní však
cítil,  že síly vyprchávají stále  rychleji, a věděl, že na celém
Lagunovém ostrově  není nikdo, kdo by  dokázal položit svou levou
dlaň na  jeho ránu, druhou vztáhnout  ke Slunci a se  slovy Druhé
formule magie Života mu přikázat: "Vstaň!" A on by vstal.

      Jenže na ostrově s výjimkou několika desítek ptáků a malých
zvířat nebylo živé duše. Když sem před týdnem přijížděl, zakotvil
svou plachetnici v rušném přístavu, tak solidním, jak jen se dalo
od  této barbarské  země očekávat.  Dnes zde  zbyl pouze  ten kus
země, ptáci a zvířata. A také ruiny města Pána Ardhela, Krále nad
Velkou lagunou. Jammeth se kdysi pyšnilo pověstí nejvýstavnějšího
hradiště  v širokém  okolí. Z  té slávy však nezůstalo mnoho, jen
štiplavý dým  stoupající ze  spáleniště, několik  ohořelých trámů
čnících  ze  země,  jako  by  prosily,  aby  je  někdo politoval,
a nikdo, kdo by to mohl udělat. Všichni byli mrtví...

      Vzpomínal  na  nepříliš  vřelé  přijetí,  jehož  se  mu  od
Lagunového  lidu dostalo.  To je  koneckonců úděl  všech mírových
poslů  u  válečnických  národů.  Ale  Lagunoví  lidé,  zejména od
nástupu Ardhela na trůn, se téměř  válek vzdali. A tak byl vyslán
On,  aby jako  zástupce Thorodonů  výměnou za  věčný klid  zbraní
předložil  Ardhelovi  vědění  Moudrých.  Král  si  dal s audiencí
načas,  ale když  už stál  vyslanec před  jeho stolem, naslouchal
pozorně  jeho slovům.  První  Ochránce  jakoby slyšel  svůj hlas,
který  nabízel  mír  a  pokrok,  o  němž  se  dosud nikomu v zemi
nesnilo.  Když  skončil,  král  povstal:  "Nemalá  jsou tajemství
Thorodonů téměř,  stejná jako bojové umění  mých věrných. Věz, že
jsme ochotni Tvou nabídku uvážit, avšak nikdy nedovolíme, aby nám
kdokoli  vnucoval svou  vůli.  Sami  se rozhodneme."  Poté svolal
Radu. Hosta  sice nepřizvali, ale stejně  se nedohadovali dlouho.
Přijali. Divil se, proč tak rychle. A brzy se to měl dovědět.

      Událo  se  to  předevčírem.  Ve  srubu  za městem, který mu
přidělili,  se právě  připravoval k  odjezdu, když  uslyšel údery
válečných bubnů.  Jak to? Neslíbili,  že dokud nedorazí  Vyslanci
vědění, nebudou bojovat? Teď znovu,  stejně jako přede dvěma dny,
ucítil,  jak ho  ta myšlenka  zasáhla: někdo  je napadl!  A s  ní
i jistota:  ale  oni  se  neubrání!  I  když  si byl předem vědom
výsledku,  uvědomoval  si  i  význam  slov  První  Ochránce rodu.
Nejednal by jinak,  ani kdyby teď dostal novou  volbu. Vlastně to
ani  volba  nebyla.  Byl  Prvním  Ochráncem  a  Nositelem Meče...
Jammeth  už  stálo  v  plamenech,  když  tam doběhl. Kolem mrtví,
ranění  prosící  o  pomoc  nebo  o  poslední  ránu a další mrtví.
Útočníci žádní...  Přístav! Cestou tam další  stopy zkázy a další
hrozná jistota :  oni nemají žádné pořádné zbraně,  protože už je
ani  nepotřebují,  neumějí  s   nimi  zacházet,  zkrátka  oni  už
nedokážou řádně  bojovat. Z toho národa  zůstala jen troska, nyní
nemilosrdně kosená nějakým neznámým nepřítelem. Ne bitva, to jsou
jatka! Ale jak je to možné?

      A pak pobřeží. Bílá pláž,  černé válečné lodě a noví mrtví.
Hořící střely z lodních katapultů a šípy s hroty, které proniknou
dřevěným štítem  i drátěnou zbrojí  jako nůž máslem.  Na víc věcí
(například jak  je možné, že Moudří  tak špatně odhadli vojenskou
sílu  Ardhelových poddaných,  kdo jsou  ti podivní  nájezdníci ve
zbrojích  z  černého  kovu  a  kde  vzali  své  skvělé zbraně) už
nestačil   pomyslet.  Mozek   zavalila  vlna   hrozné  nenávisti.
Nerozuměl sice  tomu zachrčení, neznaje tuto  temnou řeč, ale to,
co cítil,  mu ji vysvětlilo:  Tento děsivý válečník  mě vyzývá na
souboj. Rána kyjem ; uskočit stranou a vzápětí výpad Mečem... Ne!
On uhnul... Pozor! Skoro mne zasáhl... Znovu zaútočit... To už je
lepší,  zakolísal; přece  jen je  méně obratný  než já.  Teď nebo
nikdy  ! ...  A zaútočil.  Meč prolétl  černou zbrojí  s podivným
emblémem  připomínajícím napůl  srpek měsíce  a napůl přimhouřené
oko.  Čepel se  rozzářila  oranžovým  světlem. Pro  nájezdníka už
nebylo pomoci Meč jeho tělo spálil  tak, že po něm nezůstalo více
než obláček zplodin, které rozfoukal pobřežní vítr stejně snadno,
jako  roznáší  po  ostrově  rajskou  vůni  zdejšího ovoce... Vtom
prudká bolest  v prsou. Trčel v  nich šíp s černými  pery. Vytrhl
jej  ven,  když  se  pod  ním  náhle  podlomily nohy. Upustil Meč
a vleže  na   písku,  nevnímaje  už   zvuky  dohořívající  bitvy,
odjíždějících nájezdníků ani hostiny mořských krabů, kteří v noci
uklidili  z  pobřeží  těla  padlých,  soustředil  svou energii na
neutralizaci jedu.  Povolal na pomoc magii  Života, jenže jed byl
zřejmě  temnější,  než  předpokládal.  Sám  na  to  nestačí. Jeho
působení zpomalí, ale neodvrátí.

      Když si uvědomil tohle, pochopil, že nastal Čas. Už se dále
nevysiloval. Ležel klidně, jak jim  to radili Moudří, a smířil se
s tím, co se  mu stalo: "Když však nadejde  váš Čas, nestrachujte
se. Váš duch vzlétne do výše a bude pozorovat pozemské dění spolu
s Orly,  našimi Otci.  Neboť  není  většího blaha,  nežli poznati
krásu letu  Orlů, což je nám  dáno, když nás Osud  povolá." A pak
čekal a  doufal, vždyť naše naděje  zemře až s námi.  Snad Moudří
objevili svůj omyl a možná vyšlou i záchrannou výpravu...
Nesmysl, každý je nahraditelný. Škoda jen Meče...

      Šalupa  Arenial,  Matka  Slunce,  letěla  po  vlnách  hnána
větrem, který jí vál do zad, přesně dle přání Mistra Gramma. Stál
na přídi  a svým citlivým  vědomím ohledával okolní  moře. Hledal
Jeho.  Snad  nebude  ještě  tak  pozdě,  zbývá  už jen deset mil.
Zemře-li, neodpustím si  to, byla to jen moje  chyba. Má tragická
chyba. Jak  jsem jen mohl  podcenit ty Rothninovce,  kteří se tak
sebejistě  nazývají  Rytíři  božského  Zraku  a  tak neuvěřitelně
rychle  vojensky a  technicky vyspěli  pod svým  novým diktátorem
Augrothem Nejvyšším. Za  tím není jen on, jde  o soustředěný útok
Vnějšího Zla. Útok na nás... Nesmí  zemřít, kdo jiný by Syny orlů
mohl proti Zlu  chránit ? .... Ještě více  se soustředil, aby dal
Prvnímu  Ochránci   vědět,  že  přicházejí.  Pak   se  to  stalo.
Myšlenkový signál  tak naléhavý a  tak zoufalý, že  žádný tvor se
srdcem  jen  trochu  citlivým,  k  němuž  volání  dolehlo, nemohl
odolat.  Gramm  se  zachvěl.  Nemusel  nic  říkat, volání slyšeli
všichni.   Arenial   plula   nejvyšší   možnou   rychlostí  přímo
k Lagunovému ostrovu, odkud signál přilétl. V Grammovi však sílil
pocit,  se kterým  nebyl ani   trochu spokojen.  On žije,  ale je
smrtelně raněn. Jinak by nevolal o pomoc. Přijedeme příliš pozdě,
Slunce   zapadá.  I   kdyby  ještě   nebyl  nenávratně   odvolán,
nevzkřísíme ho, nebudeme mít  odkud brát potřebnou energii. Krutá
Matko,  vyčkej  ještě  chvíli  nad  obzorem  a  dej podruhé život
největšímu  ze svých  synů! Věděl  však, že  nepočká! Ještě nikdy
nepočkala a neudělá to ani dnes. Krutá, ale spravedlivá.

      Když Arenial přistávala, jako první vyběhl k nehybnému tělu
a poklekl u  něj. Zavřené oči, vznešený  obličej naplněný smutkem
a vesmírným  klidem. V  jeho očích  byly slzy,  neboť ne každý je
nahraditelný. A  on, Gramm, Mistr Kruhu  Moudrých rodu Thorodonů,
Synů orlů, si to uvědomoval lépe, než kdo jiný.

      Tak  opustil tento  svět Egbert  Velký, největší  z Prvních
Ochránců. Když za západním  obzorem mizel poslední odlesk Slunce,
Velké Matky Života, lodice, jež  nosila její jméno, tiše a smutně
odrazila od břehů Lagunového ostrova.

      A pak přišla Tma...
                                        - Ef -

OHLASY "ČTENÁŘŮ":


                      Ó hvězdy, vidíte to ?

     Prosím vysoce ctěné čtenáře, aby  se pozastavili nad tím, co
  právě  přečetli. Maje  na zřeteli  úmysl uchránit  Vaši duševní
  kondici,  nežádám,  abyste  znovu  četli. Stačí, pouvažujete-li
  o původu obsahu  a v neposlední řadě  i stylu tohoto nepochybně
  umělecky  vysoce  cenného  díla.  Čtenář  vskutku  nemá pokaždé
  příležitost seznámit  se s tak  výrazným příkladem neuvěřitelně
  pokleslého  vkusu. Žel,  jsem nucen  konstatovat, že pokleslého
  vkusu nejen  autorova, ale zejména redaktorů  tohoto listu. Jak
  je možné, že tak seriózní periodikum jako je Šavlozubá veverka,
  může  zveřejnit  brak  takového  kalibru?  Jde  totiž  o  zcela
  nepůvodní  plagiát  bez  ideje,  napsaný  školácky  nedokonalým
  jazykem  a  korunovaný   neuměle  vyfabulovaným  nepřesvědčivým
  a křečovitým tragickým  závěrem. Nelze se  tedy autorovi divit,
  že,  znaje  své  nedostatky,   se  pod  svůj  výplod  nedokázal
  podepsat.  Čemu se  však divit  můžeme, ba  dokonce musíme,  je
  odvaha,  či přesněji  do nebe  volající nehoráznost,  s níž  se
  nestyděl předložit tento "výkvět  současné prózy" k uveřejnění.
  Nechce se mi věřit, že redakce Šavlozubé veverky má k dispozici
  tak málo příspěvků,  že musí publikovat i něco  takového. Či to
  snad byl záměr?! Nemohu domyslet ...
     A ještě  několik vět na  adresu pana "spisovatele".  Čtenáře
  jistě  zaujme   fakt,  jenž  jsem   odhalil  po  několikadenním
  usilovném pátrání  v důvěrných redakčních  materiálech: autorem
  této snůšky  literárních hrůz je  (považte) elf! Ze  vznešeného
  rodu a pyšnící se svým  skvělým původem a vzděláním. Jeho jméno
  zveřejňovat  nebudu, neb  se obávám,  že spravedlivě rozhořčení
  čtenáři  mé   recenze  by  se  mohli,   znajíce  původce  svého
  rozčilení,  dopustit nějakého  neuváženého činu,  což si  nikdo
  z nás nepřeje. Nuže tedy, pane "Ef" , nedomníváte se sám, že by
  snad bylo  moudré zanechat svých  literárních ambicí a  věnovat
  svůj  drahocenný čas  některé činnosti,  v níž  byste snad mohl
  vyniknout, disponujíc příslušným talentem (máte-li vůbec jaký)?

                           S úctou Váš  Iislivion Critiring

              Jaké je to za tím hraničním kamenem ...

     "  Co tam  tak může  být  ?  ", přemýšlel Oliver už bůhví po
  kolikáté. " Určitě nějaká krásná, báječná země ! ", šeptal si s
  očima  toužebně upřenýma  na omšelý  kámen popsaný  nečitelnými
  runami. Rodiče mu vždy zakazovali  chodit dál; v jejich vesnici
  nikdo  neměl  pochopení  pro  objevné  cesty. Jenže Oliver ano.
  Odmalička rád poslouchal staré příběhy o slavných bojovnících a
  mocných čarodějích,  o hrdinských činech  Gildora Drakobijce, o
  Orvillovi  a  elfí  princezně;   o  pěnivém  moři,  o  dalekých
  čarokrásných zemích ...
     Jeho vesnice se krčila v  údolí pod horou Maire; nevzhledná,
  špinavá, volně tam pobíhaly kozy  a slepice a jejich trus ležel
  snad  všude.  Vesničané  na  tom  nebyli  o mnoho lépe. Shrbeni
  těžkou  prací,  stále  podmračení,  nevšímaví  ke  kráse světa,
  jejich  myšlenky  nehleděly  dál  než  ke  každodennímu  jídlu.
  Oliverovy  ano. Hraniční  kámen  a  země  za  ním  ho  neustále
  přitahovaly ...
     Jednoho dne se konečně rozhodl.  Už je mu patnáct, nezůstane
  tu  ! Sbalil  si raneček  a ještě  před svítáním  se vykradl  z
  vesnice. S bušícím srdcem a slavnostním pocitem obešel hraniční
  kámen,  ale nic  zvláštního se  nestalo. Tak  šel dál  celý ten
  horký den  a potom další;  přes kopce a  doliny a potom  lesem,
  vstříc své budoucnosti. Jednou do té krásné země musí dojít ...

                               DRAK


     Slunce stálo v zenitu a v jeho záři se mezi skalami zaleskla
  ocel.  Rhasgaval rozevřel  své mohutné  čelisti a  široce zívl.
  " Zas  další hlupák,  který mne  chce zabít  a získat si navěky
  slávu ", pomyslel si opovržlivě, když pozoroval postavu s mečem
  v ruce, jak šplhá po kamenech k jeho jeskyni. Zas další hlupák,
  a on toho hlupáka zabije tak  snadno jako ty předtím. Mnohokrát
  už sem přicházeli lidé se  zbraněmi v rukou, osamělí odvážlivci
  či vesničané, kterým plenil stáda; všechny sežehl svým smrtícím
  dechem nebo se na ně vyřítil  z úkrytu a srážel je do propastí.
  Byli  mu  k  smíchu.  Žádný  jejich  meč nemohl proseknout jeho
  pancíř a jeho mocnou vůli nikdo nemohl ovládnout.
     Na  tomto  válečníkovi  však  bylo  něco  zvláštního. Byl to
  plavovlasý,  svalnatý  a  opálený  barbar  a  netvářil se o nic
  inteligentněji než ostatní z jeho  rodu; přesto se k němu vázal
  jakýsi divný  pocit, který se  Rhasgavalovi neodbytně držel  na
  okraji vědomí a vzbuzoval nejistotu.  Styděl se za ni a hněvala
  ho, takže  nakonec přesvědčil sám  sebe, že se  nic neděje. Nic
  zvláštního ...
     Člověk se konečně přehoupl přes  okraj plošiny a po špičkách
  tiše  kráčel  k  napohled  spícímu  drakovi.  Už mu zbývalo jen
  několik kroků,  když tu drak  otevřel oči a  upřel na něj  svůj
  jantarově  oranžový pohled.  Bojovník se  polekaně zahleděl  do
  svislých  zornic  a  ztuhl  jako  zkamenělý.  Ani  se nepokusil
  uskočit, když ho  zaplavil žár dračího ohně. Chvilka,  a na zem
  se zhroutí  hromádka kostí, potažená  seškvařeným masem, nikoli
  nepodobná těm, které porůznu ležely mezi kameny.
     Nic  takového se  ale  nestalo.  Rhasgaval udiveně  zíral na
  postavu, která nezraněna vykročila z plamenů. Byla mnohem menší
  a útlejší  než  bojovník,  jehož   podobou  se  navenek  oděla;
  povlávaly  za  ní  dlouhé  ohnivé  vlasy.  Lidská  žena,  ještě
  mladičká, s  očima barvy těch  dračích. Na hrdle  měla zavěšený
  drahokam žhnoucí vnitřním ohněm. Pomalu šla k němu a Rhasgavala
  se  zmocnil děs  dosud nepoznaný.  Chtěl po  ní znovu  dechnout
  plameny,  a ona  jen vztáhla  ruku a  oheň v  něm vyhasl, chtěl
  hrozivě zařvat,  ale vyrazil ze sebe  jen postrašené zaskučení.
  Zcela  zpanikařený zapomněl  na své  zuby i  drápy a pokusil se
  uletět,  křiče  hrůzou;  narazil  však  na  neviditelnou stěnu.
  Nemohl bojovat ani utéci. Zoufale bil křídly a převaloval se po
  plošině, až zůstal vyčerpaně ležet a  jen se třásl. Když k němu
  přistoupila,  schoulil  se  a  přikryl  si  hlavu  křídlem jako
  polekané dráče. Při dotyku jejích rukou sebou škubl; jak k němu
  ale zpěvavě a něžně promlovala, chvěl  se pořád méně a méně, až
  konečně  odtáhl křídlo  a odvážil  se na  ni podívat.  Jemně se
  usmívala.
     Když  si drak  trochu odpočinul,  Berenika se  mu usadila na
  hřbetě a myšlenkami ho vybídla k letu. Nijak se nevzpíral, plný
  úcty  k  síle,  jež  si  ho  podrobila.  Zamířil k zapadajícímu
  slunci,  až se  ztratili v  jeho ohnivé  záři. Letěli  do země,
  jejíž sláva se právě začínala rodit.

                      BROTHERLY LOVE ... ?


     Dav  přihlížejících  čumilů  se  pochvalně  roztleskal.  "No
  počkej,  ty zmetku  !" zaskřehotalo  obrovské fialové stvoření,
  vzdáleně připomínající ropuchu zkříženou s teriérem.
     Čaroděj  sedící na  vysokém kostnatém  hnědákovi se ironicky
  zašklebil.  Hned v  příštím  okamžiku  však zmizel  v jiskřícím
  namodralém víru, který ho  vyhodil ze sedla. Divoké zachroptění
  napovídalo, že  ani tento muž  není zcela ve  své kůži. Fialové
  stvoření se  rozchechtalo a během dalšího  světelného efektu se
  změnilo v celkem ucházející  blondýnku, tvářící se vztekle, ale
  kupodivu taktéž inteligentně. Dav se opět roztleskal.
     Hádka dvou čarodějů vždy  znamenala pro obyvatele Badraighu,
  hlavního  města  Corondoru,  náramné  povyražení.  Ale  to,  co
  prováděli  už více  než hodinu  tihle dva  sourozenci, předčilo
  všechna očekávání.  Arien s Valglinem  byli tuplovaným fatálním
  neúspěchem genetického  snažení Matky Přírody,  která patrně po
  shlédnutí svého díla požádala předčasně o penzi.
     Dav se opět roztleskal a sem  tam se ozval i obdivný výkřik.
  Z pohasínajícího  víru  vystoupilo   NĚCO.  Mělo  TO  obrovskou
  slintající a zubící se tlamu, rovnou z hlavy TOMU vyrůstaly tři
  rádoby  ptačí  nohy  a   dvě  pseudoruce  zakončené  chlupatými
  chapadly. Z temene hlavy trčel pár kožnatých křídel a švihající
  kravský ocas.  Opravdu povedené. A navíc  TO silně zapáchalo po
  rybách, týden zapomenutých v sedlové brašně.
     Čarodějka se přestala  inteligentně přetvařovat a rozřehtala
  se  na celé  kolo. Dav   také. Jenže  ono NĚCO  využilo vzniklé
  situace a uchopilo ze  země malou černou skříňku, pravděpodobně
  prapůvod tohoto  paradoxního sporu. Jeden  dva skoky a  bylo TO
  pryč.
     Ďábelský smích rázem utichl. Ale jen proto, aby ho vystřídal
  proud velice emocionálních slov v cizím nesrozumitelném jazyce.
  Dav nerozuměl a nechápal.
     Cizojazyčný vodopád  konečně utichl. Ne  proto, že by  Arien
  došla slovní  zásoba, mimochodem velmi vulgární,  ale proto, že
  se  otočila,  nasedla  na  tupě  zírajícího  Valglinova hnědáka
  a odcválala k přístavu.
     Podívaná skončila, dav se rozcházel.
     Arien dorazila  na leností zchváceném  valachovi k molu.  Na
  vlnách se houpala majestátní a štíhlá loď. Valglinova Ithil.
  " Nicóóó ! "
  Z  kajuty  vyšla  na  horní  palubu  vyzývavá  elegantní zrzavá
  kráska.
  "Já jenom, že tvůj manžel o všem  ví, je ve městě a hledá tě !"
  Rusovlasému stvoření  úžasem poklesla brada  a chvíli nechápavě
  hleděla za  pěšky odcházející sakrující  čarodějkou, jelikož si
  kostnatá  herka  dovolila  ignorovat  okolí  kromě řídkého trsu
  trávy u mola.

     Gilsilion Feanring,  mág a úspěšný finančník  v jedné osobě,
  seděl  v křesle  svého hostovského  pokoje v  královském paláci
  a tvářil se  pochmurně. Jeho dvě JÁ  spolu sváděla urputný boj.
  Jako obvykle. To inteligentní JÁ tentokrát získalo hodně navrch
  spoustou nevyvratitelných  argumentů. " Zbav se  jí, uškr? ji !
  Zabij ji ! Dělá ti jen ostudu ! Vyžeň ji ! Otřesné, příšerné!",
  našeptávalo.  Zamilované JÁ  se ustrašeně  krčilo na  periférii
  vnímání.
     Dveře  se rozletěly  ... a  v nich  stojí Arien.  " Jsi  tu,
  miláčku? ", zašvitořila. Cvak ! Gilsilionovo inteligentní JÁ na
  něj vztekle vřísklo  : " Zbabělče ! "  a zmizelo. Zamilované JÁ
  opět slavilo svůj triumf.
     Majitel rozháraného podvědomí vstal z křesla a uchvátil svou
  manželku  s divokým  polibkem  do  náruče. "  Arienko, miláčku,
  nevíš  náhodou,  proč  si  tvůj  bratr  vybral  dnes ráno celou
  hotovost ? Ptal se mne  vrchní strážce pokladnice. Prý ve městě
  není  bezpečno ...  Jo, a  zaslechl jsem,  že se Goddarovi opět
  ztratila Nica ..."
     " Hmm, ona  se zas časem vrátí ...  " stačila Arien špitnout
  mezi  přívalem  citů  svého  manžela.  Ovšem  Gilsilion  nemohl
  postřehnout její ironický úšklebek.

     Ithil vyplouvala pod plnými plachtami na volné moře. Valglin
  stál  na  zádi  a  spokojeně  sledoval  mizející  přístav. Líné
  pohupování Ithil v něm  probouzelo divoké vášně. Zasněně cítil,
  jak se kolem jeho šíje  ovíjí pár něžných ženských rukou. Ještě
  v zasnění vstoupil  do kajuty. "Nico,  andílku, kdepak jsi  ?!"
  Iluze plná  vášní se rozplynula při  pohledu na drsnou realitu.
  " Nico  ?  "  vyklouzlo  z  Valglina  váhavě. Zpřeházená kajuta
  neslibovala  mnoho  pohodlí  a   příjemných  chvilek  v  náručí
  milenky.  Čaroděj jediným  trhnutím otevřel  víko těžké okované
  truhly.  Kupodivu   nebyla  prázdná.  Pokud   ovšem  můžeme  za
  plnohodnotný  obsah   považovat  párek  pářících   se  hlodavců
  a několik chuchvalců prachu. Valglin  nechápavě dosedl na židli
  a vytřeštěně zíral na truhlu,  která ještě dnes ráno obsahovala
  celé  jeho jmění  včetně dlužních  úpisů několika  jeho přátel.
  Ticho,  pleskání  vln  o  lodní  kýl.  Valglinovy rty se začaly
  samovolně  pohybovat.   Že  by  zaklínadlo   ?  Ne  !   Vnímavý
  pozorovatel by  zajisté postřehl, že  něco podobného jsme  tady
  dnes již slyšeli. Ovšem z jiných úst. Rod se přece nezapře.

     Timid  II, král  Corondoru, večer  pořádal skvělou  hostinu.
  Mezi  pozvanými byli  na jednom  z čelních  míst také Gilsilion
  Feanring s  manželkou. " Miláčku,  " naklonil se  mág uprostřed
  jídla k Arien,  " o co jste se zase  ráno s Valglinem hádali ?"
  Čarodějka  elegantně odložila  zpola okousaná  křepelčí prsíčka
  a s  vrozenou  grácií  se  natáhla  po  lákavě  vonícím  kousku
  jehněčího s brusinkami. " Ale, vlastně o hloupost. Pamatuješ si
  na toho pajdavého klenotníka z Koňské uličky ? Tak ten má umělé
  zuby. No a  slyšel to hospodský Tukan od  Zlatého rohu a vsadil
  se  s námi,  že kdo  mu první  ty zuby  přinese, dostane zdarma
  pečené kuře. Sázka je sázka ! "
     " Hmm, podle toho jak se  tváříš, bych řekl, že jsi tu sázku
  prohrála" zahuhlal Gilsilion, protože začal mezi zuby vytahovat
  přehlédnutou rybí kůstku. " Jenom  nemůžu pochopit, že by mu to
  tak jednoduše prošlo ", řekl a konečně polkl.
     Arien  se  pousmála  a  zvedla  oči  k protějšímu stolu, kde
  začínala jedna  z omylem pozvaných  - Nica Forngil  - koketovat
  s urostlým a nikoli nepřístupným  mladíkem v rouchu s knížecími
  znaky. "  Já jsem si  uvědomila, že na  kuře nemám vůbec  chuť"
  řekla  jen   tak  mimochodem  a  začala   obírat  tučný  hrozen
  corondorského vína.

  Co myslíte, jak to dopadne, když se do zákonně zlého mága někdo
  zamiluje ?
                               OMYL
                               ====
     Byl jsem kdesi  hluboko a daleko. Byl jsem  tam snad krátce,
  snad dlouho,  nebyl tam prostor, neexistoval  čas. Byla tam jen
  černá  temnota, dokonalé  ticho, neexistovaly  tam vzruchy  ani
  vjemy. Byl  jsem zbaven smyslů,  zbaven pohybu, zbaven  pocitů.
  Sotva jsem existoval. Neuvědomoval jsem  si to. Ale přesto jsem
  byl.
     A v tom  jsem to ucítil. Byl to  obrovský zázrak. C í t i l
  j s  e m.  Ten pocit,   pocit touhy  a neodbytného  vábení mnou
  otřásl.  Ne. Víc.  On mě   oživil. On  dal mé  existenci smysl.
  Volání odněkud zvenčí. Vábení. Nutkání. Příkaz.
     A já  se pohnul. A směřoval  jsem za tím voláním.  Bylo jako
  stříbrná nitka v temnotě, vedlo mě a já si začal uvědomovat, že
  jsem. Že  něco jsem. Že se  pohybuji. Že to dokážu.  Já. Sám. I
  bez  toho volání.  Zkusil jsem  se zastavit.  Šlo to. Mohl jsem
  dělat  cokoli, ale  nevěděl jsem  co. Nebylo  tu nic. Nicota. A
  stříbrná nitka volání.
     Najednou  jsem  dostal  strach,  že  se  ztratí. Nový pocit.
  Dostal  jsem strach.  A rozletěl  jsem se  opět za  tou nitkou,
  která mne jediná spojovala s... s něčím jiným, než byla nicota.
  Neztrácela se.  Naopak. Sílila. Volání  bylo stále zřetelnější,
  omamovalo mě, opájelo. Bylo to něco nového, nádherného.
     Cítil jsem  vděčnost. Vděčnost za  to, že dalo  mé existenci
  smysl. Opět  nový pocit. Podivný,  složitý. Snad jsem  ho kdysi
  znal. Předtím, než přestal existovat  čas. A snad ne. Možná, že
  žádné předtím nebylo. Nevěděl jsem. Nevěděl jsem nic z toho, co
  bylo. Ale teď, teď jsem cítil,  že se blíží konec cesty. Volání
  bylo nádherně silné,  už jsem si uvědomoval i  toho, kdo volal.
  Cítil jsem obrovskou radost. Už  jsem byl přímo u něj, okamžitě
  jsem se přizpůsobil rozměrům jeho mysli a pln vděčnosti jsem ji
  objal.
     Nevím, jak mě  to napadlo, snad jsem kdysi  už někde opravdu
  existoval. Nevím. V každém případě jsem naprosto nečekal to, co
  se  stalo.  Zaregistroval  jsem  na  okamžik  maličké poškození
  svém mysli v místě kontaktu a vzápětí se ta cizí mysl rozpadla.
  Zmizela.  To jsem  nečekal. Netušil  jsem, že  by mohla být tak
  křehká. Vlastně mě  vůbec nenapadlo, že by mohla  být jiná  než
  moje.
     Byl jsem  smutný, volal jsem  ji, hledal. Marně.  Byla pryč.
  Zbylo tu po  ní jen její tělo. Bylo hmotné,  na rozdíl ode mne.
  To jsem věděl. Zkusil jsem ji hledat i tam, ale byla pryč. Tělo
  bylo neporušené. Mysl  zmizela. Byla to moje vina.  Měl bych se
  postarat  alespoň o  tělo. Třeba  se ta  cizí mysl  jen lekla a
  utekla.  Možná se  vrátí. Zlobila  by se,  kdyby se  stalo něco
  tělu. I  já jsem měl kdysi  tělo. I já jsem  se zlobil, když se
  poškodilo.  To  jsem  si  pamatoval.  Určitě.  Musím  se o tělo
  postarat.
     Vstoupil  jsem do  něj. Docela  snadno. Přizpůsobil  jsem se
  rychleji, než jsem  očekával. Bylo to přesně to  pravé, co jsem
  potřeboval. Líbilo se mi to. Ale  ještě něco chybělo. Co to ...
  Aha ! Vydal  jsem letmý příkaz. Srdce se  zachvělo a roztepalo.
  Hrudník se zvedl a naplnil se vzduchem. Otevřel jsem oči. Viděl
  jsem, slyšel jsem, hmatal, cítil. Bože, to byla krása. Měl jsem
  tělo, živé tělo !

     Strašlivý  Velký  mág  Auragan  se  na  své  největší kouzlo
  pečlivě  připravil. Kouzlo,  které ještě  nikdo nikdy nepoužil,
  které vyvíjel  on sám, během  celých padesáti let,  nekrotickou
  řadou černé magie. Nejmocnější kouzlo všech dob. Nikdy nikdo se
  něčeho  takového  neodvážil.  Ale  on  to  udělá ! Byl rozzuřen
  porážkou své  armády. Prokletá Arie  ! Její vojska  si dokázala
  poradit  s  jeho  skřety,  ďasy  i  smrtilovy.  Dobrá.  Použije
  poslední  prostředek,  který  si  tak  dlouho  chystal. Neudělá
  pohromu, ubohé zemětřesení,  nevyvolá nějakého směšného démona,
  se kterým si poradí každý druid. Povolá Něco z Nicoty.
     Ale ani on nevěděl, co to bude. Věděl jen, že to bude mocné.
  Mocnější než  Svět. Jen to  mohlo existovat v  Nicotě. Nebyl si
  jist,  že mu  to bude  sloužit. A  byl natolik  chytrý, aby  to
  nepoužil, dokud to nebude naprosto nezbytné.
     Teď však  neměl na vybranou.  Buď to dokáže  ovládnout, nebo
  zahyne.  Ačkoli  se  armáda  Arie  nikdy  nemůže  probít Sedmou
  branou, rozložila by se před ní a  on by byl uvězněn. Asi by se
  mu  podařilo  uprchnout,  ale  takovou  pohanu  by nesnesl. On,
  Největší mág by měl prchat před nějakým Nereforem, králem Arie!
  Ne, nikdy.  A jestliže Něco nedokáže  ovládnout on, jestliže ho
  Něco pohltí, pak  to neovládnou ano oni. A  Něco zničí Svět. To
  bude krásná pomsta.
     Ale on  věřil, že si Něco  podřídí. Setkal se dosud  s mnoha
  nestvůrami,  které  byly  silnější  než  on,  ale zatím všechny
  dokázal ovládnout, oklamat, podvést, využít a pak poštvat proti
  sobě a tak zničit. Zlo se zlem se proti dobru vždy spojí velice
  snadno.  Věřil, že  se mu  to podaří  i teď  a pak,  pak zničí,
  rozdrtí  armády té  směšné Arie,  krále podrobí nejstrašnějšímu
  mučení, jaké dokáže vymyslet a stane se jediným vládcem Světa.
     Kouzlo vyvolání vyžadovalo obrovské množství síly. Tři týdny
  před jeho  uskutečněním začal mág  sbírat veškerou moc,  kterou
  vládl. Zbytky jeho armády začaly výt strachem, když poznaly, že
  je  jeho  vůle  opouští.  Smrtilovi  vytvoření  jeho  magickými
  formulemi se obrátili  v prach. Jen Sedm bran,  ve kterých byla
  jeho moc zakleta, zůstalo  pevných. Jinak každý ždibec energie,
  vše co ovládal, pohltil do sebe.
     Pak se  začal koncentrovat. Po  tři týdny seděl  bez hnutí a
  nechal do sebe vcházet moc. A když už se třásl obrovskou silou,
  kterou dokázal jen tak  tak ovládat, začal  opakovat strašlivou
  formuli,  kterou vyvinul  a  otevřel  brány Nekonečna.  A potom
  veškerou svou  sílu vrhl do  Nicoty. Strašlivé magické  obrazce
  zajišťovaly,  aby  alespoň   nepatrné  množství  síly  dokázalo
  proniknout Nicotou, která by ji jinak beze zbytku pohltila.
     A podařilo se to. Mág náhle ucítil, že síla dospěla ke svému
  cíli. Bylo tam Něco. Vnímal  to. Cizí, podivné. Proud síly Něco
  probudil. Zachvělo se a  pohnulo. Mág pocítil ďábelskou radost.
  Teď je na dosah svého vítězství.
     Něco se  začalo blížit. Síla ho  vedla bezpečně. Najednou se
  však zastavilo. Mág zaklel. Neměl mnoho času. Věděl, že se brzy
  vyčerpá,  magické  obrazce  ho  stály  ohromné  množství  síly.
  Naštěstí se  Něco znovu pohnulo. A  opět se začalo přibližovat.
  Dokonce  mnohem rychleji.  Brzy se  přiblížilo natolik,  že mág
  musel začít přemýšlet o  své bezpečnosti. Měl připraveno dobré,
  silné  kouzlo,  bezpečný  štít,  který  by  ho měl chránit před
  každým útokem. Doufal, že bude stačit.
     A  Něco prošlo  branami Nekonečna.  Mág Auragan  je okamžitě
  uvolnil  a vytvořil  svůj  štít.  Něco mezitím  získalo rozměry
  používané v tomto  světě. A pak, přesně ve  chvíli, kdy se Něco
  rozevřelo a  naprosto bez problémů  pohltilo štít, který  dosud
  nikdo  a  nic  nepřekonalo,  pochopil  mág  svůj obrovský omyl.
  Pozdě. V následujícím okamžiku  byla jeho strašná, dokonale zlá
  mysl čistě sežehnuta nesmírnou silou té nepochopitelné, hrozné,
  odporné lásky.                                   - LIODEN -

   Jedna noc v podzemí

   Kap.  Kap. Kap. Kapky  dopadaly v  pravidelných  intervalech 
kdesi  hluboko  v bludišti  temných  slizkých  chodeb. A já měl
hlad.
   Strašný hlad.
   Ležel  jsem  hladem  zesláblý  na studených kamenech kobky a
počítal kapky znějící v naprostém tichu. Byl to už týden, co se
mi podařilo  chytit  poslední krysu. Asi byla opravdu poslední,
alespoň v širém okolí. Snědl jsem ji celou, zhltal její odporné
maso, rozžvýkal kůži i kosti. Týden předtím jsem chtil dvě, ale
jedna  byla  ještě malá. Také jsem snědl dva velké pavouky. Ten
druhý byl zřejmě jedovatý a ošklivě mě kousl.
   Jíst. Žít. Přežít. Ach,  jak je to dávno, co jsem žil vysoko
v horách, blízko rozsáhlého lesa. Co jsem cítil  volnost, sílu,
čerstvý  vítr  ve tváři,  pil křišťálově čistou vodu z horských
potoků.  Kde  jsou  ty  nádherné  noční   lovy,   lahodná  chuť
šťavnatého masa... ne! Pryč, zmiz můro.
   Leží na holé podlaze  a počítám  kapky. Žízeň nemám, vody je
tu  dost,  i když  ji  musím  sát  z puklin  v kamenech  nebo z
odporných  mechů  pokrývajících  stěny.  Mám  jen hlad. Strašný
hlad.
   Postava. Přešla chodbou zcela nehlučně. Vzdáleně vypadá jako
člověk držící meč. Nevšímám si jí. Neublíží mi, má své rozkazy.
A nenasytí mě.  Je to jen kouzlo. Jedno z mnoha toho prokletého
mága.  Cožpak  nikdo  další  nezatouží po jeho pokladech? Nikdo
nesejde sem dolů, aby  tu pátral?  Nebo si snad nikdo nedokáže,
stejně jako já, poradit s kouzlem uzavírajícím Bránu?
   Ležím na holých  ledových  kamenech  a počítám kapky.  Další
postavy. Jiného druhu. Když jsem se dostal z kobky, do které mě
ten proklatec zavřel, útočil jsem na ně. Dokázal jsem je snadno
zničit,  ale  nebylo mi  to k ničemu. Brzy jsem přestal plýtvat
silou.
   Ležím na... ZVUK! Tady, kde hluk vydávají pouze vodní kapky,
krysy, pavouci a já! A tohle nejsou krysy. To jsou kroky. Je to
snad  On?  Ne.  Je to  mnoho kroků, tichý šepot hlasů, praskání
pochodní.  Ještě  daleko,  ale blíží se.  Lidé!  Výprava, další
výprava  za pokladem. Snad si všimnou vyschlých kůží a hromádek
kostí  roztroušených  po  chodbách,  snad... Rychle tu myšlenku
zaháním.  Jistěže  si  toho  musí všimnout, m u s í přijít sem.
Lidé! Ach, bože lidé!
   Slyším výkřiky boje, třeskot mečů, to bojují s postavami. Už
jsou blíž. Samozřejmě,  snadno  postavy zničí. Jdou blíž. Ještě
blíž. Další boj. To byly ty dvě, co přešly kolem. Daly  jim víc
práce.  Viděl  jsem záblesky za ohybem chodby. Je s nimi tedy i
kouzelník. Samozřejmě, jak jinak by se dostali přes bránu.  Boj
ustal.  Ale  vzápětí  znovu  vypuká,  museli je napadnout další
zezadu.
   Ale to už jsem byl na nohou. Cítím pach pálících se pochodní
a... ach  bože  lidé!  Mým  tělem  zmítá  nepochopitelný příliv
nových sil, jako bych nikdy nehladověl, jako bych  včera utíkal
voňavým lesem.  A už běžím se šťastným leskem  v očích dlouhými
skoky a... už jsem tu!
   Jsou čtyři. Jeden těžce zraněný,  leží na podlaze, pod sebou
přeražený luk.  Obrovitý  válečník  s obouručním mečem se ohání
proti  dvěma útočníkům, mrňavý zloděj udatně mává krátkou šavlí
proti  třetímu a  za nimi  se  připravuje  kouzelník k dalšímu,
možná  rozhodujícímu útoku. Já se k nim blížím zezadu, rychlý a
smrtící, jako za starých časů.
   Vrhám se kouzelníkovi na záda a rvu mu svými spáry hrdlo. Je
mrtvý  dříve, než  dopadne  na zem.  Krev! Maso. Boj. Lidé. Ach
bože lidské maso!
   Válečník  rozdrtí  zombii  jediným  úderem  obouručáku,  ale
Zároveň  něco vytuší  a obrátí se. Pozdě. Zatínám mu své tesáky
do hrdla a drtím ho ve svém objetí. Zloděj útočí zezadu, ale ve
své  medvědí  podobě  jsem jen těžko zranitelný. Válečník ještě
není  mrtev,  pokouší  se  vzdorovat,  ale  je  hodně  raněný i
z předcházejícího boje a druhému výpadu  už podléhá.  Zloděj si
uvědomí,  že  nemá  šanci  a pokouší se utéct. Jsem ale rychlý,
rychlejší než kdokoli z nich. Stejně by se nedostal přes Bránu.
   Dorazit  ležícího  hraničáře  je už maličkost, sotva se může
pohnout.  Zbývající zombie, poslední z nemrtvých bloumajících v
těchto  chodbách,  se bez zájmu odvrací. Splnila úkol, který jí
zadal  Pán. Ten mi může být ukradený, ale mám maso! Žádnou obří
krysu nebo pavouka. Lidské maso a nádherně rudou krev.
   Ležím na holých kamenech spokojeně počítám kapky. Jsem sytý.
Nevím  čím to je,  ale  mám  pocit,  že dobrodruzi jsou čím dál
chutnější.
                                            - LIODEN -