230...

Ve Velké šestce se jakýmsi způsobem dozvěděli o zjevení umělé bytosti Nexa. Bylo to podivné stvoření, mělo však všechny dostupné i neznámé vědomosti o astrálních sférách. Jeho zjevení byla vždy dlouho očekávaná událost a málokdy nastalo v jednom miléniu dvakrát. Tak se Velká šestka rozhodla vyslat své vyslance, aby to stvoření nalezli a naučili se novým věcem. K výpravě byli určeni Čáryfuk a Arames skromný, kteří měli asi nejvíce zkušeností z cest. Hobit také pozval, vědom toho, že je mohou potkat různé nebezpečenství i družinu, tak se k výpravě připojil i Ithiril s Ratmirem a Nemrunem. Vyrazili pro jistotu s velkým předstihem už na podzim, přestože k události mělo dojít až v Březnu při zatmění měsíce. Cesta však byla daleká a jeli až východně od jezera Rhůn.

Nejdříve zavítali do Mórie a na svá panství a tam se také zdrželi. Nemrun totiž zažil velké překvapení, neboť na panství řádily prý khůdůcké bandy a loupili a zabíjeli. Útočili hlavně po cestě, ale odvážili se i do Velké kotliny a ukradli část vybraných daní. Zabíjeli hlavně trpaslíky a to na všech stranách. Lupix najal nějaké lidi, ale ti nebyli schopni dobře vybavené kůdůky po lesích dohonit.

Celé to dění udivilo také zbytek družiny, zvlášť když slyšeli baladu o údolí Nimrodel, složenou zřejmě samotnými khůdůky. Když je Nemrun požádal o pomoc odmítli to a nechtěli se do toho míchat dokud se nedozvědí vše co se stalo v údolí. Navštívili je a zhrozili se, alespoň sundali a uložili staré mrtvoly, ale když v noci zahlédli obrysy duchů obcházející kolem raději se stáhli.

Cestou byli přepadeni bandou khůdůků, kteří je považovali za bohaté kupce. Když viděli, že to je sám zeman Ithiril omluvili se mu a nechali ho projet. Požádali ho o útočiště pro své rodiny na jeho panství a dokonce mu nechali za to asi 10000. Ithiril je chtěl přesvědčit, aby toho nechali, ale oni prahli po Nemrunově hlavě. Ithiril tedy nechal khůdůky, kteří chtěli usídlit, ale ostatní varoval, že rebelii na svém panství nestrpí.

Zatím Nemrun s Lupixem sbírali chlapy aby zavedli pořádek. Přijel také královský hejtman, aby prošetřil události v údolí Nimrodel. Naštěstí mu stačilo Nemrunovo vyprávění a zprávy o škodách způsobených khůdůky. Naznačil Nemrunovi, že doufá, že s nimi rychle skoncuje, jinak by musela zasáhnout královská armáda na jeho útraty a odjel.

Nermun tedy rychle vyrazil s chlapi co sebral do Lórienské části panství a k údolí Nimrodel. V lesích nalezli tábor rebelů, ale kromě stráže byl prázdný. Všichni byli rychle pobiti. Zatím Lupix najímal další trpaslíky a posléze vyrazil do míst, kde se měli khůdůci občas objevovat, na východ od jezera Kheled Záram. Ti však přepadli Nemrunovu novou osadu a tamní tvrz. Vše vypálili a srovnali se zemí, včetně trpaslíky oblíbené hospody u Železné nohy. Bylo tam mnoho mrtvých.

Pak ustoupili na východ od jezera a tam se střetli s Lupixovými trpaslíky. Překvapili je na výhodném místě a většinu pobili. Pak ale, jakmile se to dozvěděl, přitáhl Nemrun, vzal další chlapi a postavili tábor pod jejich ležením. Chtěli se je pokusit druhý den ztéct obtížným terénem. Ovšem do kouta zahnaní khůdůci provedli v noci nečekaný nápor a začali likvidovat trpaslíky. Opět to vypadalo na jejich vítězství, i když draze zaplacené, a také bitvu přežila sotva třetina obránců, ale nyní zde byl Nemrun. Sám pobil desítky nepřátel a povzbuzoval své chlapy, takže nakonec skoro všichni khůdůci leželi v troskách palisád.

Teprve nyní si mohl trpaslík mnout ruce. Khůdůci na jeho panství přestali existovat, jen poslední zbyteček se stáhl k elfovy a snažil se nemíchat do záležitostí světa.

Konečně se tedy vydal Nemrun na cestu, avšak družinu dostihl až v Rómeně, kde také podal zprávu o úspěšném potlačení vzpoury. Dál jeli pokud možno co nejrychleji až do Dorwinionu. Tam navštívili krále Viléma, ten je dobře přivítal na svém dvoře a požádal je, aby zpravili vévodu Andůtona o těžké situaci, která teď v zemi panuje a že ho žádá o pomoc proti východňanům.

Zde si najali jakéhosi na pohled celkem spolehlivého muže z východu, který je měl vést k cíli. Skutečně sotva opustili relativní bezpečnost Dorwinionského království často se dostávali do konfliktu s východňany. Vždy si dokázali silou, nebo pomocí magie poradit, avšak snažili se co nejvíce vyhýbat lidským obydlím.

Tak se nakonec dostali někam do míst, kde se podle Velké šestky měl Nexus zjevit. Na obzoru spatřili jedinou dominantu okolí jakýsi kopec uprostřed planiny. Tam každou noc ač nebe bylo bezmračné bili blesky. Theurgové se shodli, že jsou na místě.

Usídlili se tedy pod kopcem z obavy před blesky a čekali na zatmění měsíce. Každý den pozorovali okolí a tak asi 3 dny před daným datem spatřili poutníky jdoucí z východu. Připravili se na nepříjemné překvapení a počkali až přišli blíž. Byli jen dva, jakýsi stařec jdoucí o holi a mladý silný muž nesoucí jejich věci, ovšem v dobrém brnění neobvyklého typu a se zvláštním mečem v pochvě na zádech.

Když přišli blíž začali spolu jednat. Cizinci pocházeli z konfederace, což družina poznala už podle zjevu, a přišli sem jako vyslanci tamních moudrých, když se doslechli o zjevení tvora zvaného Nexus. Mluvili neznámým jazykem, naštěstí Čáryfuk s Ithirilem jim pomocí magie rozuměli a stejně tak i onen stařec, který se představil jako Fure. Brzy se dohodli na spolupráci a pozvali své nové přátele do tábora. Také se dozvěděli novinky z dálné země, kam zavítali jen jednou při Ithirilově slavné námořní výpravě. Dosud se tam na jejich návštěvu pamatovalo a hlavně na Čáryfukův elixír mládí. Chvíli diskutovali o vhodnosti podávání takovýchto mocných věcí prostým lidem a nakonec dodali, že byli z konfederace vysláni poslové s bohatými dary do Gondoru s přátelským poselstvím a za mistrem Čáryfukem pro další elixír.

Proběhli další dva dny, když se na východě objevili další lidé. Tentokrát to byla větší výprava a jeli na koních. Jen co se dostali na dohled spatřili císařské znaky a všimli si zachmuřených tváří svých nových přátel. Přijížděla družina z císařství draka, jistě za známým účelem. Fure jim popsal o koho se asi jedná. Výrazný muž v červeném jistě byl dvorní císařský theurg, dále tam byli dva kněží draka v černém, jistě mocní kouzelníci, jak je v jejich kraji zvykem. Jako doprovod je následovali 3 vojáci, dobře vybavení se znakem rudého draka na černém poli. Když spatřili družinu na kopci. Zastavili se, o něčem jednali a nakonec se dost nepřátelsky rozjeli až k nim.

Tak došlo k velkému setkání sil západu, jihovýchodu i východu, kterému jen tak nebylo rovno. Přítomní theurgové dobře viděli, kolik je všude nashromážděno magie a uvědomovali si nebezpečí, co všechno může nastat, pokud se nedohodnou. Jednání vedl na straně západu Ithiril s Čáryfukem, za císařské mluvil jeden z kněží.

Císařští požadovali vydání lidí z konfederace, kteří jim zdá se napáchali velké škody, Fureho a Daniela a chtěli aby se ostatní stáhli z pahorku daleko pryč. Dali jim hodinu na domluvu a odjeli stranou. Družina se však dohodla, že své přátele z konfederace nevydá, navíc chtěli za každou cenu spatřit Nexa. Jenže s východskými se nezdála žádná dohoda možná. Rozhodli se pro lest. Odjeli pryč, aby to vypadalo, že se stahují a pak vyvolali velkého buthu větru. Obrovská vichřice se zvedla a odvála císařské daleko na východ. Tak z moci theurgů získali horu pro sebe. Však byl nejvyšší čas; v noci mělo nastat zatmění měsíce a objevit se Nexus, ale jen na 24 hodin. Bude málo času. Pomalu se setmělo a měsíc v úplňku shlížel na zem. Pak nedlouho po půlnoci jeho tvář začal zastiňovat stín. Nakonec nastala úplná tma jen hvězdy zářili jak za elfích věků. Tu na kopci se začali objevovat světla a mocné magické efekty a když měsíc opět vykoukl stála nahoře postava.

Nebyla vábného vzhledu, ale theurgové se k ní rychle rozběhli a začali rozmlouvat o učených věcech, které zde nebudu rozepisovat. Ani si nevšimli, že se rozednělo, ani že se blíží poledne. Tu náhle bylo vše násilně přerušeno. Bystrý elfův zrak spatřil na nebi ohnivého draka - jeho noční můru. Okamžitě začali všichni jednat, neboť drak se obrovskou rychlostí blížil a snášel se přímo na ně. Také spatřili, jak pod ním na zemi jedou císařští jezdci, které včera zahnali. Přivolali si na pomoc draka, kterého měli ve znaku.

Ithiril se ihned pustil do mocného kouzla a proměnil se v bílého draka, kterého znal ze severních hor. Theurgové prozatím začali vyvolávat obrovské sylfy aby zdrželi blížící se záhubu. Celkem 6 obrovských vzdušných vírů vrhli proti císařskému drakovi. Pak rychle nasedli na Ithirila a letěli pryč. Za sebou uviděli souboj draka s elementály, které ho strhávali do piruet a pádů. Proti jejich sylfám vyvolal císařský theurg 2 své, ale to už celou scénu ztráceli z dohledu. Letěli, co elf mohl, pak ale musel přistát a proměnit se zpátky. Stále ale byli uprostřed planiny velmi zranitelní. Vyvolali tedy další sylfy a s zmenšení pomocí lektvaru se nechali přenášet na dálku. Byla to hrozná cesta a družina byla odrovnána snad jako po boji s drakem. Nemusím říkat kolikrát se kdo poblil, ale třeba takovému elfovi šlo opravdu už o život. Nakonec však unikli a ocitli se ve Vysokém lese u jezera Rhůn. Nexa museli vysadit cestou, protože už ho neuvezli. Alespoň ho schovali, aby jej nenašli císařští.

Zde v lese zůstali, zatímco Ithiril se vydal do Dorwinionu, kde si najal malou rybářskou loď. S ní se bezpečně dostali až do královského města. Tam se také rozloučili s Furem a Danielem. Odsud již se mohli vydat přímo do Gondoru a zamířili do Minas Tirith, neboť brzy měla být svolána velká schůze kapituly.

231...

Kapitula tedy svolala všechny své členy, neboť měli být projednány důležité události. Meniritex byl již druhý rok nezvěstný, poté co se vydal daleko na východ a mnoho lidí se začalo obávat o jeho život. Čáryfuk se ho na své výpravě za Nexem daleko na východě pokusil nalézt pomocí sfér, ale v celé Ardě nebyl.

Kapitula tedy musela zvolit nového vůdce z arcimágů. Ale Gnaren a Mikadus, nejpravděpodobnější kandidáti stáli proti sobě s dost odlišnými koncepcemi řešení problémů světa a tak byla na Mikadův návrh kompromisem zvolena Janet z Osgiliathu, schopná mágině, která si však teprve odnedávna mohla říkat arcimistryně. Chopila se ale rychle svého úřadu a z několik dní vystoupila v kapitule s novým programem. Mágové se shodli, že je nutné v nejbližší době, asi do 5 let, počítat s globální válkou proti východu, který se stával čím dál militantnější. Navíc za ním stály neznámé síly. Rozhodli se nedráždit ho a připravit se na jeho úder. Kapitula měla uhájit západ proti případným magickým útokům, zbytek všem mělo být řešeno vojenskou cestou. Králi byli navrženy plány na obsazení Udůnu, jako ochrany pravého křídla. Hlavně ho však přesvědčili, že je nutné mobilizovat zemi a postavit do 5 let mohutnou armádu sestávající převážně z drtivé těžké jízdy, dosud neslýchaná věc. Těžká jízda by však proti většinou lehce oděné východní byla drtící a nepřemožitelná. Nebezpečí hrozící z východu by pak pro vždy bylo možné zažehnat. Tak král rozkázal svým šlechticům stavět armádu. Tento příkaz zasáhl i elfa s trpaslíkem a ze svých začínajících panství měli odvést po dvoustovce těžkých jezdců.

Družina pak nějaký čas pobývala v Minas Tirith. V klidu zde odpočívali, když je zasáhla strašná zpráva o událostech v údolí Morthondy. Opět, jako před léty se probudili stíny ze stezek mrtvých a obcházejí okolí. Mnoho lidí se po nocích ztratilo a ani vojsko, ani místní dobrodruhové nemohli nic dělat. Zlo pomalu postupovalo z hor do údolí a zatímco lidé prchali, hrabě z Erechu žádal o pomoc. Na králův pokyn slíbil velikou odměnu 1/4 miliónu tomu, kdo zbaví zemi pohromy.

Celá zpráva se dotýkala hlavně Helén, která se před sto lety účastnila výpravy, která zažehnala nebezpečí. Zde doporučuji si nejprve přečíst příběh údolí Morthondy, který je přiložen a podrobně převyprávěn. Ostatní společníci se tam vydat nechtěli. Cyruse tamní nebezpečí nijak nedojímalo, měl své starosti s východem a už vůbec tam nechtěl jít s Helén a Eremy, přestože velká Helenina přítelkyně odmítla podruhé vstoupit do hrůzného podzemí. Nikdo jiný již nebyl naživu.

Jakmile se tedy Helén dozvěděla onu zprávu přemýšlela, kdo by mohl zvenčí otevřít magické dveře, které zaklela, ale její myšlenky, zvlášť po rozhovoru s kněžími se začali ubírat jiným směrem a vzpomínala na události starého dobrodružství. Pomalu začala nabývat podezření, že Cyrus kromě svého meče z podzemí odnesl i něco jiného co patřilo mrtvým a co jim nenechá spočinout v klidu. Ithiril se okamžitě vypravil do Rómeny a mluvil s ním Ukázalo se, že Helén měla pravdu, mág když se dostal k meči sebral rychle i to co bylo nejblíže, zlatý prsten s velkým kamenem. Ten nyní dal elfovi s tím aby jednali podle svého a když tak to dali do pořádku.

Družina se tedy vydala na cestu. Jeli rychle, avšak stavili se v Dol Amrothu a pokusili se přemluvit Eremy, ovšem ta odmítla o cestě diskutovat. Alespoň však své přítelkyni věnovala nový mocný magický prsten s mnoha kouzly. Na hraběcí hrad Erech dojeli pak Helén, Ithiril, Čáryfuk a Nemrun s Ratmirem.

Zjistili že nejsou jediní kdo se tam vypravili. Přidali se zde k nim jacísi dva kněží a mnoho dalších dobrodruhů se nahlas holedbalo svými činy. Většinou však nebyli příliš mocní, k horám však táhla i skupina Generála. To byl známý Gondorský šermíř a žoldák, zkušený z mnoha bitev, ale i v boji se spoustou nestvůr. Skutečně jeho muže potkali v horském údolí, kterak hledali vchod do legendárních stezek. Helén ovšem dobře pamatovala vchod tak se před ním jakoby nic utábořili.

Noc byla velice rušná, jen velké ochranné kouzlo chránilo dobrodruhy před stovkami smrtících stínů vyjíždějících z průrvy ve skále. Zato dole v rokli probíhaly velké boje. Generál dal postavit na noc dobré opevněné ležení a nyní tam žoldáci pomocí kouzelných věcí nakoupených draze v Orthanku vzdorovali síle noci. Po pravdě Ithirila dost překvapili. Počítal, že budou smeteni přívalem nemrtvých oni ovšem až na pár zabitých obstáli skvěle a druhý den pokračovali v hledání.

Nyní se mohli oni sami pustit do podzemí. Měli v plánu vrátit prsten, znovu uzavřít dveře a pak zmizet. Také nechtěli, aby se o místě někdo, třeba právě Generálovi lidé dozvěděli, aby mrtví znovu nebyli rušeni. Neviditelní tedy vešli v dobře ukrytý a zarostlý vstup hlubokého temného kaňonu. Jím pak šli dlouhý čas a stěny se zvedaly tak prudce a do takové výše, že brzy nastala úplná tma, nebe zčernalo a byly na něm vidět hvězdy. Šli několik mil, než se teprve dostali k jeho konci. Jen chladný tunel z něhož vál mrtvolný chlad jim ukazoval další cestu. Měli pocit, jakoby je zevnitř pozorovali stovky očí. Pro jistotu již teď přečetli svitek proti nemrtvým a vkročili dovnitř. Z obou stran je obklopovali stínoví vojáci a jen neochotně ustupovali před mocí svitku. Již se podle Helén přiblížili k místnosti s dveřmi, když se náhle postup zastavil. Před nimi již bylo tolik přízraků, že neměli kam ustoupit. Dál se museli probojovat.

Nemrun s Ratmirem předstoupili před kruh svitku a pustili se do stínového vojska svými zbraněmi. Dostali se do boje proti přízračné kavalerii a někteří z rytířů byli dobrými válečníci. Na ty, jakmile je spatřili, útočili mentálně Helén s Ithirilem Přesto však mohli jít vpřed jen pomalu a nebýt to vojsko přízračné již dávno by se chodba přehradila mrtvolami. Oba válečníci, zvláště Nemrun pak byli těžce raněni v boji. Nakonec jim začali docházet i svitky a museli to vzdát. Vrátili se ven elfovým portálem a pak jen prošli kaňonem pobíjejíc zbloudilé přízraky. Dva dni si pak museli lízat rány a zde jim alespoň pomohli kněží, které vzali sebou. Zatím Generál stále marně hledal vchod, ale hledal důkladně a jeho rojnice již se k nim blížila. Byl na místě spěch.

Tentokrát to vzali rychleji. Znali již místo kam se dostali posledně a prošli tam rovnou portálem. Přes pár zmatených stínů se dostali do místnosti s dveřmi. Ty byly úplně vyvrácené a leželi na zemi - vlastně jen těžká kamenná deska. Nyní šli dovnitř. Hned za dveřmi nalezli 100 let starou mrtvolu Marina. Ležel zde v klidu a pokoji ve své zbroji a stvůry nerušili místo jeho odpočinku. Vedle něj ležel stříbrný meč, který Ithiril vzal sebou. Dále leželi starší pozůstatky lupičů, kteří před sto lety probudili mrtvé. Byli zde i nějaké cennosti ty vzali sebou. Pokračovali dovnitř, zatímco se všude začalo kupit stínové vojsko. Náhle zahlédli odbočku, kde byli vypáčené dveře a tam spatřili velký poklad mrtvého krále. Hodili tam prsten s věcmi z chodby a dali se na ústup ke dveřím, za nimi se uvolnilo místo a přijížděla rytířská jízda mrtvých v čele se svým králem. Když však již je doháněli, náhle zastavili a přestože se tvářili výhružně nechali je prchnout. Ti rychle mocí magie vrátili dveře na původní místo a zakleli je. Zpátky se vrátili portálem a minuli ještě pár přízraků, venku však již byl den a zbytky noci se rozplynuli.

Tak byl obnoven v zemi klid. Podle Helén a Ithirila by již nikdy nemělo dojít k opakování historie, pokud se někdo znovu nepokusí otevřít živým zapovězené dveře a uzmout bohatství. Hraběti řekli něco ve smyslu, aby se do těch míst nikdo už nepřibližoval a on jim s díky vyplatil královskou odměnu.

231...

Na podzim roku 230 se podařilo slavnému pirátu Henrymu přepadnout královské lodě vezoucí vytěžené zlato z Vendolí v ceně 2 miliónů zlatých. Po kruté bitvě se zmocnil pokladu a zmizel s ním na moře. To byl začátek velkých událostí, které se posléze děly v Belfalaské zátoce a vlastně celém známém moři.

Henry z Falatonu byl za Melderilovi vlády známým admirálem Gondoru. Vedl obléhací operace Dol Amrothu a je třeba říci, že velmi účinně, mnohokrát se tam v boji vyznamenal osobně i jako velitel. Štěstí mu však nepřálo a po konci války vymohl kníže z Dol Amrothu, jemuž byl trnem v oku na králi zbavení admirálské funkce i šlechtického titulu. Henry s bratry tedy přišli o panství a ocitli se na mizině, neodešli, však jako mnoho jiných lidí s podobným osudem do Melderilových služeb a zůstali věrni Gondoru. Ovšem jestliže doufali časem v královskou milost, tak se přepočítali. Panství již mezitím získal jiný pán, jež se proslavil ve veliké bitvě v severním Ithilienu a nebyla vůle se starat o staré záležitosti.

Jednou se tedy Henry vypravil na moře. Sebral pár všeho schopných lidí a ukradli královskou loď. Dali se na pirátskou dráhu. Díky svým schopnostem měl úspěch a přidávalo se k němu stále více lidí. Henry totiž většinu uloupených věcí rozdal posádce. Stal se postrachem moře. Také měl již více lodí a když proti němu vyrazil admirál Wexter byl v bitvě poražen a zajat. Henry ovšem nebyl krutý jako jiní piráti, zabavil lodě, nabídl námořníkům, aby se přidali k němu (a řada z nich to opravdu učinila) a poslal Wextera zpátky s poselstvím králi, že bude platit za napáchané křivdy. Také to tak vypadalo. Moře už rozhodně nebylo bezpečné. Henry měl vynikající zprávy o všech lodích, které vyplouvali na cesty a proslýchalo se, že má v přístavech mnoho špehů. Nebojoval ovšem jen proti Gondoru, snad ještě větší ztráty působil i Haradským a Umbarským lodím, často zaplouval daleko na jih potápět galéry a kořistil nové lodě. Tamní korzáři proti němu utvořili velkou alianci, ale nebylo jim to nic platné. Když nemohl Henry vítězit zmizel.

Největší úspěch bylo však právě přepadení zásilky zlata. Konvoj byl velice dobře chráněn a utajen. 5 velkých trojstěžníků bylo doprovázeno dvěma menšími rychlými dvojstěžníky. U mysu Andrastu byli přepadeni početně slabšími piráty a díky Henryho geniální taktice rychle poraženi. Kromě pokladu získal Henry i většinu lodí. Dvě poškozené propustil i s lidmi, kteří se vzdali. Jakmile se o tom dozvěděli v přístavech nastala vřava. Celé Dol Amrothské a Lond Dearské loďstvo vyplulo na moře, také některé lodě z ústředního Pelargirského loďstva se vydalo na hon. Lodě pluli podél břehů a hledali útočiště, které někde pirát s tolika loďmi a lidmi přece mít musel, další pak křižovali Belfalaskou zátoku. Tam také admirál Wexter Henryho nalezl a došlo mezi nimi k druhé bitvě. Opět vše nedopadlo pro Gondorské lodě nejlíp, alespoň se admirálovi a dalším dvoum lodím podařilo včas utéct, neboť Henryho lodě byli poškozené po bitvě.

To byl ale poslední hladinový kontakt s piráty, pak jakoby se propadli do země, nebo spíš zmizeli pod hladinou. Přestože na 50 královských lodí hledalo, kde mohli, nenašli nic. To byla doba, kdy se vracela družina z Morthondy do Dol Amrothu. Celá námořní záležitost byla dost pod vlivem událostí se Stezkami mrtvých poněkud tlumena, nyní se o všem začalo mluvit opět na plno, zvlášť zde na pobřeží a v Dol Amrothu, odkud již dvakrát neúspěšně vyplul admirál Wexter.

Nebyl by to Ithiril, aby se okamžitě nepustil do příprav k vyplutí. Domluvili se s Nemrunem a vydali spolu s kapitánem Vynirem synem Vendila, jejich starého známého z první námořní výpravy se nerychlo do Umbaru. Jel s nimi i Čáryfuk, ale spíš jen ze zájmu a také samozřejmě Ratmir. Zde chtěli koupit velkou galéru, na kterou by se vešlo co nejvíc lidí. Draze pořídili jednu z největších galeas (a Nemrun ji nazval ”kamenná pěst”) i otroky, většinou původně Gondořany. Na hobitovo naléhání, a také proto, že přece jenom nechtěli nechat Gondorské v okovech nakoupili černé otroky, kteří je vystřídali a pluli do Pelargiru. Zde však Nemrun nemohl ani zakotvit, neboť otroctví je na západě zakázané a musel by propustit veslaře. Ithiril však vystoupit a díky svým dobrým stykům lehce přesvědčil hraběte, aby mu svěřil velení nad jedním z královských trojstěžníků. Dále si zapůjčili za peníze hraběcí vojsko a vypluli na jih. Čáryfuk se dál už do tohoto dobrodružství nepustil a tak zatímco Nemrun s Vynirem veleli galéře, na Ithirilově lodi byl z družiny už jen Ratmir.

Tak začal sled dlouhého vyčkávání, křižování a hledání. Vody byli plné válečných lodí a nikdo si nebyl jist, jakou vlajku ponesou ty co se právě objevili na obzoru a jak se zachovají. Ze začátku se míjeli především s Haradskými a Umbarskými, jednou sledovali nějaký čas Henryho plachetnice, ale ty zmizeli. Rozdělili se tedy a pátrali dál. Po čase se jim povedlo konečně nějaké lodě dostihnout. Zatímco trpaslíkova Kamenná pěst potopila, hlavně díky Nemrunovým rachejtlím, jednu loď, Ithirilovi se vedlo hůř. Nalezl sice hlavní Henryho útvar a setkal se s Wexterem, aby ho navedl, bitva však nedopadla pro Gondořany napotřetí dobře a stěží stihli alespoň zčásti ustoupit. Pak se elf střetl s malým lodním útvarem dvou lehkých lodí vedených kapitánem Iglem. Bitva však byla vzdor kouzlům prohrána a loď zajata.

Možná však, že to bylo pro další vývoj výhodnější. Iglo zvolil vlajkovou lodí Ithirilovu a ten, zatímco se tam skrýval si ho podrobil. Tak se dostal až do tajného útočiště pirátů v kryté zátoce u lesa, kde žili rybáři. Zde osvobodil Ratmira a poslal ho pro vojáky do nedalekého Lond Dearu. Piráti však byli varováni před tím než z města vyrazila trestná výprava a pod velením ”Komodora” začali odplouvat. Ithiril tedy alespoň pomocí magie mezi nimi způsobil strašlivý chaos a velká část z nich se rozprchla a k Henrymu se už nepřidala. Jen ti co pluli přímo z Komodorem se dostali do jeho hlavního sídla.

Ithiril se nyní předvedl v celé moci, zastrašil námořníky a získal opět kontrolu nad svou lodí. Piráty však už hledal marně po moři se potulovala jen rozprchlá čeládka se kterou si snadno poradili Gondorské válečné lodě. Vydal se tedy za Nemrunem, aby se opět spojili. Ten mezitím však učinil velký objev se svou galérou s výrazně menším ponorem, než mají plachetnice se dostal až do skalisek u Andrastského výběžku a zahlédl u nepřístupného pobřeží větší množství lodí. Ovšem když se chtěl přiblížit více, jeho loď narazila a na přídi vznikla velká díra. S velkými potížemi se mu podařilo doplout do blízkého Falatonu a zakotvit. Ovšem musel propustit posádku i veslaře, což byla velká ztráta. Nechal tam kapitána Vynira a s vojskem se pustil po pobřeží do hor, kde se podle něj Henry ukrýval.

Cestou se s ním zkontaktoval pomocí magie i Ithiril a teleportoval se na břeh k jeho mužům. Pak poslal svou loď do Falatonu. Bohužel, to se však dozvěděl až časem, loď bez kapitána byla špatně navedena a narazila na jedno skalisko. Do Falatonu už dovlekli jen trosku a námořníci byli i s poklady pryč. O tom však dále. Nyní se dostáváme k trestné výpravě vedené elfem a trpaslíkem.

Putovali s vojskem horami až se dostali do kaňonu, kde byli přepadeni protivníkem. Trpaslíkovi muži z Pelargiru, asi 300 mužů, převážně těžké pěchoty, lučištníků a několika štítonošů náhle před sebou uviděli u vstupu do kaňonu slabou barikádu hájenou několika piráty, ovšem sotva na ni zaútočili byli zasypáváni ze shora šípy na barikádě se zároveň objevilo mnoho nových nepřátel, kterým velel osobně Henry. Gondorští se dali na ústup, zatímco Ithiril mocným kouzlem teleportoval Nemruna a dalších 20 mužů do kaňonu za barikádu.

Trpaslík s vojáky se ocitl před opevněným srubem s palisádou a zaútočil na něj. Pomocí rachejtlí, které si nemohl vynachválit se probili dovnitř a obránce vybili, skoro 100 mrtvých zůstalo na bojišti. Ale také dost z Nemrunových lidí boj nepřežilo. Brzy se sem obrátili skupiny vyslané překvapeným Henrym, aby zde udělali pořádek. Na chránění barikády bylo Pelargirských málo a rychle ustoupili do srubu, odtud však už žádná cesta ven nevedla. Brzy po krutých náporech útočníků nezbyl uvnitř nikdo naživu, jen jako krvácející a bojující zvíře, bojující o život stál ve dveřích trpaslík obklopen padlími, nikomu už se na něho nechtělo útočit, ale přesila byla příliš velká, brzy zazněl nový rozkaz ke zteči. Nemrun na tom byl už opravdu špatně a nezbylo mu než poslední. Rychle vypil flakón mlhoviny a vydal se v podobě oblaku mlhy zpět.

Na hlavním bojišti se zatím situace vyvinula silně nepříznivě, nebylo kam ustoupit. Ze zadu přiběhlo mnoho mužů a odřízli Gondorským cestu zpět. Teď byli obklíčeni, bojovali však a umírali. Ithiril, když vše viděl, vyvolal mocné kouzlo. Náhle se kolem Gondorských namačkaných kolem kouzelníka vytvořila neprostupná bariéra. Všichni kdo byly uvnitř byli v bezpečí. Dost lidí zůstalo venku a už nebojovali, bušili zoufale rukama na hranici a zahazovali zbraně. Piráti snadno pobili pár bláznů, ostatní se vzdali.

Tou dobou se tam dostal prchající chuchvalec mlhy - Nemrun. Už ale ani on nemohl vstoupit do bariéry. Vydal se tedy pryč a za ním dost Henryho mužů, kteří čekali na jeho proměnu zpět. Nakonec našel jakýsi převis na skále. Zanedlouho se mu vrátila jeho podoba. Přestože některé ztratil, ještě se musel postavit dost pirátům. Ostřelovali ho, pokoušeli se k němu dostat on však pobil koho mohl a podařilo se mu utéct. Schoval se ve skalách nad místy kudy předtím postupovali, zřejmě jediné přístupové cestě. Zde si dlouho lízal rány.

Zatím Henry vzdal další útoky na Gondorské, které naráželi na neprostupné kouzlo a postavil pevné obklíčení. Čekal až se vzdají, či třeba umřou žízní, nebo snad bariéra časem zmizí.

Ithiril však mezitím sbíral síly v noci se mohl vyspat a ráno obnovit svou včera do krajnosti vyčerpanou magickou moc. Ráno se náhle vrhli zbytky vojáků na linii nepřátel. Nad tou pak z ničeho nic vyrostl mrak z něhož začal padat smrtící déšť, přímo nad hlavou Henryho. Ten se snažil nejdříve uniknout, pak se ale v zoufalství a bolesti vrhl proti útočícím Pelargirským, chtěl se probít až k Ithirilovi. Ještě jich dost pobil, další pak kouzelný déšť, který se ho držel. Natropil hlavně mezi zbývající hrstkou posílenou už jen nadějí v elfovy kouzla paniku. Dál však už nemohl dojít, strašlivé kouzlo nemohl přežít a také vojáci neumírali všichni zbytečně a občas ho svými zbraněmi zasáhli. Pro piráty musela být Henryho smrt velký šok, před nimi již ale stálo jen zmatené stádečko bývalých vojáků. Smetli je z povrchu země, většina se ještě stačila vzdát. Ithiril se pak z  ”potápějící se lodi” zachránil pomocí teleportace. Podařilo se mu najít Nemruna a usídlili se ve skalách.

Pak se začali dít věci. Henryho smrt narušila soudržnost pirátů. Na západě byli vidět v místě předpokládaného sídla na nebi rudý odlesk plamenů. Cestou pod nimi začali procházet jednotlivé skupinky s tím vším co mohli z doupěte odnést. Prchali pryč. Báli se kouzel a příchodu silnější Gondorské armády a také svých kolegů. Nebyl už nikdo, kdo by je udržel na řetězu.

Toho využili pak Ithiril s Nemrunem, začali prchající přepadávat, vždy tak 5, 8 maximálně 12 lidí i pár jednotlivců. Lehce si s nimi vždy poradili a zjistili, že vaky, které nesou jsou plné nakradených pokladů. Docela si tím vydělávali. Cestu však nehlídali od začátku a několika skupinám se podařilo projít. Vyprávěli pak o tom co se stalo ve Falatonu po hospůdkách a legendární sídlo Henryho přestalo být tajemstvím. Tak se o něm dozvěděl i Theodor čekající zde na družinu a vydal se za nimi. Docela ho vystrašili, neboť si Ithiril s Nemrunem už zvykli na roli loupežníků a jen ze zvyku si z něj udělali srandu. Také začali plánovat výpravu přímo do tajného doupěte, Nemrunovo zranění však bylo velké a hojilo se pomalu. Pak přišel Ratmir. Elf pro něj poslal magické posly jakmile se dozvěděl o úkrytu a ten urazil pěšky v rekordním čase ohromující vzdálenost.

Teď byli kompletní a v pořádku, mohli vyrazit. Došli nepozorovaně na vrcholek blízké hory a otevřel se jim pohled na sídlo. Ve velkém půlkruhovitém zálivu kotvilo několik lodí, byli však sežehnuty plameny a z několika zbyla jen ohořelá kostra. Další loď bylo možné vidět ztroskotanou na útesech v zálivu. Nad přístavem byla v údolí mírná hora a na ní stál kamenný hrad, ne příliš velký ale dobře chráněný hradbami. Ten byl ještě obýván. V údolí procházeli skupinky mužů a jakoby něco hledali, v přístavu se pak další snažili opravit méně poškozené lodě.

Družina se v noci teleportovala do hradu. Pozabíjela lidi u ohňů na nádvoří ovšem vzbudila poplach a z cimbuří ji brzy začali ostřelovat z luků. Vběhli do jedné z věží a probili se až nahoru na hradby. Než se však pustili do dalšího nebezpečného a nejednoznačného boje pustili se do vyjednávání. Ukázalo se že vůdcem zbylých byl Komodor, jediný člověk, který měl ještě nějakou autoritu. Snažil se s Ithirilem jednat obezřetně a opatrně, neboť se bál Henryho osudu. Proto jednal na rovinu a řekl jim, že se snaží zmizet jako ostatní, s nimiž se dostali do sporu a s nimiž bojovali (oni však drželi přístav, zapálili lodě a uprchli), chtějí však před tím nalézt milión ve Vendolském zlatě - Henryho část lupu, který zde jistě musí být někde ukryt.

Nakonec se dohodli se na férovém podílu 1 ku 1. Je však otázkou jestli by jej alespoň jedna strana dodržela. Nyní však bylo příměří. Obě skupiny si drželi odstup avšak pustili se do hledání pokladů společně. Zatímco Theodor bloudil hradem a občas se mu podařilo vyšťourat nějakou zapomenutou cennost (o kterou ho pak stejně ve spánku obral trpaslík) ostatní sebou vzali pár chlapů a vydali se na malé plachetničce pátrat kolem pobřeží. Hledali dlouho na několika přístupnějších plážích až je to přestalo bavit.

Jednou už si trpaslík prostě řek, že toho má dost, vzal sekyru a i když ho elf uklidňoval pustil se do nich. Nakonec mu Ithiril pomohl. Přesto však se několika pirátům podařilo utéct a donést zprávu Komodorovi. Ten na nic nečekal, bál se zrady a byl připraven okamžitě zmizet. Teď tedy na rychlo vyplul se vším co mělo nějakou cenu pryč. Družina se tedy vrátila s prázdnou do Falatonu.

Tady se rozdělili. Ithiril měl už té hrozné a šíleně ztrátové výpravy dost a chtěl si na čas odpočinout v Annůminas. Dal opravit půjčenou loď a vrátil ji hraběti z Pelargilu, ten byl potěšen radostnou zprávou o Henryho konci a odpustil mu samozřejmě padlé muže, ovšem ne už jejich ztracenou zbroj a zbraně a Ithiril musel vyplatit za ně 50000. Pak se vrátil do Annůminas a přestoupil také na 22. úroveň.

Trpaslík měl jiné plány, nehodlal se jen tak vzdát velkého pokladu a rozhodl se pokračovat, když už všechno stálo tolik. Najal snad stovku lidí a s nimi objížděl přes měsíc celé okolí Henryho hradu. Nic však nenašel. Tehdy to konečně vzdal a s draze najatými veslaři se vydal do Umbaru, kde loď s velkou ztrátou prodal zpět. Pak se jako Ithiril vydal za hrabětem z Pelargiru a přemýšlel co udělá, kdy po něm bude chtít hrabě uhradit ztrátu.