227...

Jednou když Ithiril zrovna meškal v Minas Tirith poslíček mu přinesl jakýsi lístek. Prý se s ním chce sejít sám kancléř někde stranou večer u Rath Díenu. Ithiril tam jde i když se diví co se za tím skrývá, kancléř mu však vysvětlí že královské stěny mají uši a on si potřebuje promluvit tajně a nenápadně. Pak ho požádá, jakožto zemana vždy věrného koruně o pomoc. Jedná se o Vendolí. Prý se jakýsi člověk až příliš nenápadný, ovšem s krvavou stopou za sebou potlouká kolem správcova paláce a kancléř se bojí, aby ho nezačal vydírat. Už jednou se to stalo před několika lety jak si nechal zjistit, že po několik let značná část královského zlata mizela pryč. Král se tím ovšem nechce zabývat a věří mu. Po Ithirilovi tedy kancléř chtěl, aby vypátral toho vetřelce pomocí magie a zlikvidoval ho, protože je příliš nebezpečný, víme co má za úkol ale musíme ho zastavit.

Ithirilovi se ta záležitost až tak nelíbila, honit někde nějakého zlodějíčka, ale protože se jednalo o Vendolí kde sami dělali jednu dobu stejnou věc a že ho žádal kancléř pustil se do toho. Svolávat družinu nebyl čas a v Minas byl sám, odjel tedy co nejrychleji do Vendolí. Tam mluvil se správcem a snažil se přijít na to jestli už teď nedochází k něčemu nekalému. Zkontroloval účetnictví, cesty zlata a podobně, vše se zdálo být dobré. Správce ovládl natolik, že ho považoval za svého přítele. V tu dobu se na něj začalo lepit podezřelé individuum. Chtěl jej chytit, ale zmizelo mu. V noci pak byl přepaden a jen díky kouzlům přežil. Ona osoba opět uprchla. Přestěhoval se na hrad a nějakou dobu se léčil než pokračoval v poslání. Připravil se na další setkání a procházel jen tak po ulicích v noci městem, aby na sebe přilákal pozornost. Vše se ovšem nevyvíjelo tak, jak si představoval. Byl přepaden a v kritické chvíli se mu nepodařilo seslat kouzlo. Tak byl omráčen a odtažen stranou. Pak s Ithirilem onen člověk mluvil a jemu začalo docházet, že se zapletl do nějaké podivné hry, neboť onen člověk se tvářil jako že je ve službách krále. Skutečně byl pak tajně převezen do Tharbandu a celou krutou cestu byl udržován v bělosti. Zde dostal tinkalová pouta a byl tajně převezen až do Minas Tirith.

Pro mnoho lidí to bylo veliké podivení, když stanul mocný mág kapituly a zeman před soudem. Byla to veliká událost. Ithiril byl obviněn z velezrady a ze spolčení s Černou maskou proti koruně. Soudu podle práva předsedal vrchní královský soudce hrabě Forlong z Lossarnachu. Ithiril před tím rozmlouval se Sardenem z kapituly, královským rádcem a ten jej s jeho souhlasem přivedl do stavu hypnózy a zjistil že se nedopustil ničeho z čeho byl obviněn. Proti tomu svědčil dopis, který zachytil Ziktrud, člověk z Vendolí se kterým se Ithiril setkal, který byl adresován tamním členům černé masky, kde bylo jasně psáno že bude nutno ukončit činnost toho královského slídila (Ziktruda) ve městě a proto posílá maska do města jednoho spolehlivého člena, mocného a váženého mága. Také kancléř uváděl že s Ithirilem vůbec nejednal. Vždyť právě on z rozkazu správce Gondoru knížete Faranorda Ziktruda do Vendolí poslal a věděl o tom, že tam má značný úspěch při likvidaci špehů masky jež podávali informace o transportech zlata, které pak byly přepadávány. Hrabě Forlong nevěděl jak v sporu rozhodnout ale případu se ujala Sardenovými ústy kapitula a přesvědčila krále aby rozhodl sám. Ithiril tedy byl pozván na audienci spolu s kancléřem a Sardenem a vše tam znovu vypověděl a král mu uvěřil. Bylo jasné, že Černá maska poslala pomocí převlečeného kancléře Ithirila do Vendolí, aby tam zlikvidoval muže jež dělal problémy a potom poslala dopis jako návnadu jímž ho diskreditovala. Tento její čin se králi velice nelíbil a kancléři se ho konečně podařilo přesvědčit, aby byla založena tajná policie, vlastně síť ovládaná kancléřem, která by vedla v podsvětí válku s maskou a zničila ji. Organizace byla nazvána královští orli. Kdo situaci pozoroval bedlivěji jako elf, mohl snadno vidět, jak se aktivita masky poté omezila.

Co se týče zlata z Vendolí. Kolony zlata byly přepadávány i nadále i když jezdil doprovod 100 vojáků a víc. Někdy se také podařilo zlodějům zlato ukradnout vojákům přímo pod nosem. Jelikož ztráty zlata po cestě po 3 roky překročili 2.3 miliónu bylo nadále odesíláno po lodích doprovázených silnou flotilou i když na moři nyní téměř žádní piráti nebyli. Tak bylo přepadům zamezeno.

227...

Když družina uslyšela že Ithiril je v královském vězení okamžitě se rozjeli do Minas. Ratmir i Nemrun a dokonce i Theodor. V čase kdy dorazili už byl elf na svobodě, ale byla pro ně jiná práce.

Nedlouho po vyřešení problémů co měl Ithiril přibyl do Minas jakýsi posel z jihu předal dopis královským strážím a protože měl na sobě pečeť barona de Morte vzbudil značnou pozornost a zvláště poté co si jej král přečetl skutečně se rozlobil. Baron udával že u sebe drží Gondorskou královskou korunu a je ochoten ji vrátit za 2 miliony zl v mithrilu, omilostnění a navrácení šlechtického titulu a panství. Kancléř zasvětil do všeho Ithirila, který nyní opět nabýval na dvoře značné důvěry. Král rozhodl, že pošle jako posla s penězi a dokumenty jeho a že se mu snad pomocí magie podaří získat korunu bez tohoto vyděračství a že barona s konečnou platností zlikviduje. Pro začátek se pokusili něco vytáhnout z posla, ale ten nic nevěděl, tak by jej nechali být, kdyby se nepokusil okrást Ratmira a neznesvětil bílý strom a fontánku. Uvažovalo se o trestu smrti, ale nakonec byl poslán na doživotí na nucené práce.

Ale vraťme se k našemu dobrodružství. Družina se měla vydat do Cel-in-ii a předat tam požadované věci. Král přestože chtěl korunu získat jinak napsal listiny pro Morteho a vybavil Ithirila penězi. Cesta tam však nebyla bez problémů. Ve městě se nějak muselo prosáknout kolik sebou vezou peněz a došlo k příhodě, která vše málem ukončila. Po cestě se k nim přidala parta žoldáků, jako že se jedou najmout do jižní armády, ale byli s někým smluveni a ve spaní je přepadli. Ratmir ovšem stačil včas varovat elfa. Přesto však měli všichni namále, protože žoldáků bylo dost a měli zkušenosti z bojů. Nakonec se Ratmirovi s Nemrunem a Nelou povedlo je usměrnit a Ithiril také přežil, ač bez magů. Ještě byl proveden pokus je otrávit, ale opět bezúspěšně a pak opustili Gondor.

Tajně přepravili do Cel-in-ii a na domluveném místě se setkali s baronem, který se o nich ihned dověděl. Chtěli ho zmáčknout on si vše ale dobře jistil a tak došlo ke smlouvání. Baron řekl že koruna je ukrytá na jednom místě v Umbaru a že jim jej prozradí za požadované věci. Ithiril smlouval, podle instrukcí, zvláště o královské listiny, ale baron byl neústupný. Nakonec souhlasil s tím že předání proběhne z ruky do ruky a že jej Ithiril doprovodí. Ten doufal pak, že po cestě bude mít dost času vše z něj vymámit pomocí magie, zatím jeho pokusy selhávali. De Morte nebyl pasáček vepřů, ale zkušený starý podšívka. Cestou zpět v noci se Theodorovi podařilo za směšnou cenu koupit jakousi starobylou zlatou sošku pocházející evidentně z pyramidy, proto ta cena, držitele čeká provaz. Ithiril, když se na ni podíval docela se podivil, neboť zde bylo napsané neznámým jazykem, že Armedovi II, králi, který podepsal smlouvu se Ar-Pharazonem zlatým proti Sauronovi a pochází tedy z doby před pádem Numéronu.

Než však se podle domluvy měli vydat na cesty přiběhli k nim de Morteho lidi a vyvedli je z města s tím, že jim hrozí nebezpečí. Skutečně, v patách za nima byli černí kněží, kteří se nějak doslechli o jejich pobytu zde a nyní prahli po pomstě. Na družinu byla v Haradu vypsána opravdu vysoká odměna a metody zdejších kněží by se dali nazvat všelijak jen ne šetrné. I de Morteho zrazovali jeho nejvěrnější lidé. Právě tehdy totiž bylo v haradu velké tažení satanistů proti ”nevěřícím”, neboť jakýsi Gondorský světec obcházel zemí, všude kázal a oni se ho nemohli zbavit.

Tak se tedy družina spolu s de Mortem a dvěma jeho kumpány vydala urychleně do pustin a baron nadával, že král neposlal někoho jiného s kterým by nebyli takové problémy. O družině po přepadení pyramid mluvilo půl Haradu. Podařilo se jim však zmizet z města a doufali že se až do Umbaru dostanou bez větších problémů. Elf měl také nyní barona v hrsti a zkusil na něj seslat hypnózu, ten však měl příliš silnou vůli a tak se Ithiril smiřoval s tím, že s ním zatočí až bude mít korunu v ruce.

Cesta dál však nebyla bez problémů po čase se za nimi objevili jacísi jezdci a baron v nich poznal černé vrahy o kterých se šeptalo jen to nejhorší. Byli to elitní válečníci satanistů. Ať družina jela kam jela viditelná i neviditelná, na volném prostranství i schovaní stále se blížili. To už lezlo hodně na nervy a baron se snad poprvé začal modlit. Nakonec zanechali koně za sebou a teleportovali daleko dopředu a vpravo, při tom ztratili Theodora, který se vydal napřed. Ovšem 9 siluet jelo dál za nimi. Nakonec stačili vběhnout do rozsáhlého lesa, zde však honička pokračovala a udýchané družině nezbylo, než se jim postavit. Byl to opravdu těžký boj, padl zde bojovník, který jel s de Mortem. Družina nakonec všechny pobila. Už si chtěli oddechnout a odpočinout, zrovna si vybírali jejich koně a zbraně, Ithiril u nich našel i zajímavou křišťálovou kouli, když mrtvoly začali oživovat a tentokráte se zdálo, že je nic nezastaví. Rychle naskočili na koně a ujížděli. Mrtvoly se začali ale rozhýbávat a stávali se čilejšími a družinu zachránilo, že narazili v lese na jakousi cestu. I tady se jich však drželi a vypadalo to špatně, když před sebou uviděli z ničeho nic rytíře v lesklé zbroji na koni vysokého a mocného s křížem na krku. Když uviděl kdo je pronásleduje rozjel se jim na pomoc a statečně tam bojoval a také dvě mrtvoly rozsekal, když mu pomohli Ratmir s Nemrunem. Mezitím ostatní připravili na cestě velké ohniště a tak byli nemrtví zdrženi. Paladin pak všechny rychle vedl kamsi na kopec a když tam vyšli, velice se udivili, neboť zjistili, že se ocitli v utajeném klášteře. Byl postaven ve skalním labyrintu a skryt pohledům, přesto však se dal případně dobře bránit.

Tam nyní dojeli a mohli si odpočinout.

Od černých vrahů je osvobodil bratr Dominik, udatný paladin o jehož zbožných činech bylo mnoho slyšet po celé zemi. Nyní jim vysvětlil, že církev svatá není spokojena s vlivem satanistů v Haradu proto založila několik takovýchto tajných klášterů na nepřístupných místech a udržují se zde tak alespoň ohniska víry, která mohou jen omezeně působit, ale kdykoli mohou vzplát. Seznámil se s bratry mnichy a otcem představeným. S ním mnoho promlouval Ithiril a také ku podivu baron de Morte, který se začal měnit před očima. Dokonce po rozhovoru s opatem Ithirilovi oznámil, že se mu nezdá příliš zbožné chtít po králi 2 miliony a že mu bude stačit milion. Také zde v klášteře spatřili tělo arcibiskupa Josefa anebo řádovým jménem Františka, který se jen sám vydal do Haradu kázat víru aby dokázal, že válku proti Haradu by odnesli jen prostí lidé a že je nutné vést válku na církevní frontě, neboť církev usilovala o boj s Haradem. Dlouho chodil po Haradu a činil zázraky. Ve zpěvu o něm je popsáno jak bouře smetla stovky haradských vojáků a jak porazil mnoho satanských kněží. Nakonec pak byl přepaden uprostřed kázání černými vrahy, kteří se vetřeli mezi lid. Byl mučen a zabit, avšak jeho tělo zachránil bratr Dominik, který byl poblíž, vybojoval je a pobil černé kněze, kteří ho mučili. Nyní měl být vyslán posel do Minas, aby byl svatý otec zpraven o mučednické smrti Františka a měl by pak být prohlášen za svatého.

Všichni uctili památku mrtvého. Po dvou dnech družina pokračovala v cestě a také mniši se chystali k odchodu, neboť prý tím, že se černí vrazi dostali poblíž kláštera byla jeho poloha odhalena.

Družina se teď však už bez větších problémů dostala do Umbaru k městu Dawdrenu, bývalému sídelnímu městu Melderilovu. I nyní byl přístav plný ovšem hrad byl stále nedostavěný a nežilo již zde tolik lidí jako za dob královy slávy. Nikdo se ovšem nezdržoval na tomto místě a kousek od města vykopal de Morte korunu. Vypravoval, že ji zde ukryl, jakmile se doslechl o pádu Melderila u Harlondu. Tou dobou totiž dovnitř vtrhli korzáři a rozebrali veliký poklad. Také chtěl získat králův palantýr, avšak ten jistě zmizel se Zurychem někam do haradu.

Poté proběhla výměna a Ithiril předal baronovi listiny a milión v mithrilu. Baron pak sehnal pohodlnou cestu zpět, neboť nechtěl znovu riskovat nebezpečnou cestu přes Harad a najal si nějakou pašeráckou loď. Ten kapitán vezl do Harondoru bůh ví jaké zakázané bílí, které se pak pokoutně v námořnických krčmách a doupatech kouří a tak je vzal sebou. Byla to zajímavá cesta, podél pobřežím každou část plavby pod jinou vlajkou. Avšak alespoň byly bezpečně a rychle zpět. Nyní spěchali do Minas Tirith a brzy byla koruna opět v královských rukou. Ten přijal Ithirilovo vysvětlení a potvrdil listiny které baronovi napsal, nevěřil však, že by se de Morte zlepšil, vždyť způsobil tolik zla. Vrátil mu tedy jiné území než původně baron vlastnil (to už ostatně bylo uděleno někomu jinému). Pás nebezpečné země u hranic s Haradem. Navíc jej po čase poslal do Haradu jako svého velvyslance a tak si de Morte moc Gondoru neužil. Přesto však na svém novém území začal rychle pracovat a brzy ho povznesl (však měl peníze na investice). Také tou dobou půjčil Ithirilovi 70 000 na stavbu cesty, kterou chtěl elf provést ovšem na pět let s dvojnásobnou návratností. V královských kruzích se sice neuchytil, zato se choval velice zbožně a štědře sponzoroval církev, takže získal značný vliv zde.

Poté co byla navrácena zpět Gondorská koruna, král se rozhodl, že již nikdy nesmí padnout do nepravých rukou, rokoval se svými rádci a pak pozval velkou šestku.

S velkou slávou a se dvorem odjel na svaté místo, kopec Halifiren. Tam bylo provedeno veliké dílo. Velká šestka tam dlouho pracovala spolu s mágy z kapituly a knězi. Na kamennou desku před Elendilovu mohylu byla umístěna koruna Gondoru i žezlo Arnoru, symboly moci. Pod korunou pak semínko bílého stromu. Všeho se smí dotknout jen král a pravý dědic až přijde čas a nikdo jiný, jinak je hrozivě popálen.

Na díle pracoval i Meniritex a svatý otec Michal pronesl svou modlitbu. Celá velká šestka sem přijela a s ní i Čáryfuk, který už konečně opustil Kraj. Největší část kouzla pak seslal Murphynus z velké šestky sám a zcela jej to zničilo, dlouho pak churavěl.

Když se Murphynus se Sylfusem vrátili do Fornostu, Čáryfuk jel s nima. Murphynusovi trvalo dlouho, než se uzdravil, když však byl v pořádku jednou prostě zmizel a Sylfus pozval jménem velké šestky hobita na jeho místo. Byla to velká pocta a hlavně tím mnoho získal. Šestka měla mnoho možností a konexí. A hlavně zde mohl studovat, také se stalo, že Čáryfuk brzy po vstupu postoupil na 19. a 20. úroveň.

Ithiril se konečně pustil do správy svého panství. Obsadil starou Nemrunovu tvrz (teprve po čase mu ji zaplatil) a jal se budovat cestu od brodu a osady založené trpaslíkem až ke staré trpasličí cestě vedoucí do Morie. Čekal, že to bude dobrá investice. Jako první také přejmenoval osadu ”Nemrunův brod”. Kdo to jméno vyslovil zle se mu vedlo, Ithirilův brod se pro krkolomnost neujal a tak si lidé brzy zvykli na Singarn - Elfí brod.

Ithiril tedy začal se stavbou. Najal si od správce věznice v Anórienu trestance a s nima postavil značnou část cesty. Byly s nimi sice trochu problémy, jeden dokonce utekl, ale nedostal se daleko. Elf však získal navíc velký respekt svými kouzli, zatímco přes den stavěli trestanci, v noci kouzelní skřítci. Lidé si začali šeptat že je ve spojení s duchy a báli se ho. Spolu se ženou tedy dostavěli zbytek cesty.

Poté odjeli do Annůminas a byly tam přes nový rok na velké oslavě u vévody. Tou dobou se také rozmohla hra v kostky a elf prohrál peníze, které ušetřil na stavbě cesty (asi 7 mithrilů). No měl pak s Helén nějaký vyříkání (zvlášť když se do hry pustil i Eldaril) a Nemrun si zařídil novou prostornou a pohodlnou jeskyni s podlahou z Ithirilových měďáků. V klidu pak plynul rok.

228...

Nedlouho poté Ithirila, který nyní plně zaujal dřívější Felixovu funkci poradce vévody a velitele vévodových lidí požádal o pomoc otec Jídáš z Fornostu. Měl prý poslat pár lidí, samozřejmě s vévodovým svolením, na cestu do Temného hvozdu k elfímu dvoru. Cesta proběhla bez problémů a výprava se zdařila v podstatě šlo o to přesvědčit Thranduila aby prodal kněžím svůj svatý kříž. Doprovod zde byl jen jako ochrana, neboť na daleké cesty je lepší družina vévodových dobrodruhů než vojsko.

Když se však vrátili donesli špatné zprávy o Roklince. Prý na místě kde stávala již nic není, jen spáleniště. Ithiril reagoval okamžitě, vždyť to byl jeho domov, který měl na starosti. Hned vyrazil i s Ratmirem a Derilem do Hůrky, kde se k nim připojil i Nemrun s Čáryfukem. Odsud co nejrychleji spěchal do Roklinky. Běda však když zjistil, že zprávy byly pravdivé a že vznešené sídlo elfů již není. Ve velkém spáleništi našli mrtvoly elfů, všech 18 elfů, kteří zde nyní žili a spravovali dům bylo pobyto a znetvořeno. Chvíli procházeli místy zašlé slávy a doufali že něco najdou, nakonec však pomohl Ratmir a mocným kouzlem poodhalil tajemství náhlého konce. Zjistil, že přijeli černí vrazi, satanské stvůry se kterými se setkali v Haradu a pobili statečné obránce, pak aniž se nějak rozpakovali s prohlížením domu a hledání cenností ať materiální či duchovní hodnoty podpálili Elronovo sídlo a se zlým smíchem odjeli.

Tu se žalem začali spřádat pomstu a pomýšlet na další cestu do jižních zemí. Několik dnů tu ještě zůstávali zkoušeli něco dalšího vypátrat a také hlídali okolí. Tak se stalo že objevili obchodní karavanu jedoucí z Arnoru přes hory. Jelikož však už byl konec listopadu bylo to dost neobvyklé, neboť cesta již byla nahoře v průsmyku pro vozy neprůjezdná. Dali se s nimi do řeči, ale z rozhovoru vyplynulo, že nikdo nestojí o jejich rady a ať si hledí svého. To už elfa zaujalo natolik, že začal číst myšlenky vůdce karavany. A tu se postupně dozvěděl, že nejedou přes hory, ale jen na kraj hor, kam si jacísi lidé v černém objednali celou zásilku, a že byla bohatá - nábytek, křišťálové lustry z Annůminas a podobné vybavení. Nejdůležitější však bylo, že obchodník považoval ty černé za satanisty a bylo jasné že si zde budují sídlo. Ithiril ho vystrašili a zahnal na útěk s tím, že jestli se pokusí dovést tam náklad, nebo je varovat zúčtuje s ním. Tak karavana obrátila, ovšem obchodník se oklikou vydal k satanskému doupěti, ovšem s Derilovým havranem v stopách. Družina se tedy dozvěděla, že Haradští byli varováni a že se obchodník setkal s černým vrahem. Když se tedy 6 černých vrahů vydalo zničit družinu, byli připraveni a ve vhodném místě je přepadli a s pomocí magie, stejně jako trpaslíkově zručnosti se sekyrou si s nimi poradili. Teď zbývalo zlikvidovat zlé síly, které se začali rozlézat i tak daleko na severu.

Čáryfuk se rozhodl, že se to musí oznámit Arnorským kněžím, nejlépe otci Jídášovi, Ithiril však věděl o tom, že síla církve na severu není příliš velká, protože celá její pozornost se upíná k Haradu a bylo jasné, že si musí poradit sami, navíc se chtěl pomstít.

Čáryfuk se tedy vydal co nejrychleji do Fornostu sám, zatímco ostatní do hor. Vystoupili do údolí, kde obchodník mluvil s černým vrahem a pak se dál drápali strmou roklí. Nakonec se ocitli poblíž vchodu od kterého byli na sněhu dobře patrné stopy. Vešli do tunelu a po chvíli narazili na kamenné dveře, dosud ne ještě zcela vytesané a hotové. Hotové už byli reliéfy ďáblů. Pak se ocitli v chodbě velice dobře uhajitelné s mnoha střílnami a dostali se do centra palby z kuší a seshora na ně lili horkou smůlu. Teleportovali se však a karta se obrátila s trpaslíkem v čele. Pobili mnoho mnichů a prošli několika místnostmi až se přiblížili k ústřední místnosti s ohništěm ve tvaru pentagramu vprostřed. Zde bylo asi přes třicet černých mnichů vedených svým opatem. Právě zde konali jakýsi obřad, a za mnoha rituálů se nad ohništěm zhmotňovala velká rudá sekyra. Chtěli se na ně vrhnout, ale do cesty se jim postavilo několik dalších mnichů a navíc kouzla v místnosti nefungovali. Tak byli zdrženi a obřad byl dokončen. Velká rudá sekyra se začala pohybovat velice nepřátelsky směrem k nim. Ustupovali do neznámého podzemí a do uzších chodeb, ale obrovská 3-metrová sekyra si dokázala poradit i se skálou a prosekávala se za nimi. Tak se nějaký čas honili chodbami ale nikdy si ji nepustili k tělu. Jedna rána by je mohla zabít. Nakonec se dostali do slepé chodby a teleportovali se ven. Pak se rychle vydali roklí dolů. Ovšem sekyra vylétla ven za nimi a zatímco oni ve špatném terénu museli opatrně, vznášející se sekyra je rychle doháněla. Když jednou ranou rozsekla trpaslíkova osla, který se opozdil, Ithiril se rychle pustil do vyvolávání portálů dolů do údolí. Sám vešel do jednoho pak Nemrun, Ratmir vtáhl sebou svého a Ithirilova koně, přičemž odstrčil Derila, který vešel až jako poslední.

No všechno nedopadlo jak mělo. Ratmirův kůň se zřítil z velké výšky na zem a zabil se. Deril se pak ocitl 20 metrů nad zemí a zachránilo ho jen to že dopadl do hluboké závěje. Přesto si však polámal obě nohy a žebra nadával jako špaček. Ithiril s Ratmirem se tam teleportovali a začali ho léčit, nazpět ho ovšem Ratmir musel prohodit portálem (takže se opět zlomilo co už srostlo). Spolu pak zvolili bezpečnější cestu zpět přes hlubokou skalnatou rokli.

Trvalo několik dnů, než se Deril mohl postavit na nohy a do té doby vyčkávali, zatímco hlídali aby jim někdo neutekl. Jen někdo vystrčil nos ven, už to schytal. Pak se tam vydali znovu, připravení a neviditelní. Nyní se proměnili v hrozivý nástroj pomsty. Vraždili satanské mnichy a honili je podzemím. Opata nachytali v jeho komnatách, ještě nahrubo zařízených . Našli u něj nějaké svitky, lektvary a také velkou satanskou bibli psanou haradsky. Tu tam ovšem nechali. Také tam našli dvě haradské otrokyně a s nimi skoncoval Nemrun dvěma seky.

Tak zničili celé satanské sídlo a vše ještě později zkontroloval kněz, který přišel s Čáryfukem z Fornostu.

Tam také po návratu promluvili s otcem Jidášem a slíbili mu pomoci ve stavbě (tedy hlavně výběru místa a začátkem stavby) nového tajného klášteru v Haradu.