224...

Tou dobou začalo něco vrtat Ratmirovi hlavou. Vzpomněl si pořádně na své povolání chodce a vymyslel smělý plán. Rozhodl se najít dálný Hildorien, místo probuzení lidí. Zašel se svým nápadem za otcem Jídášem a ten se hluboce zamyslel. Ratmir ho žádal o pomoc, zda-li by s ním někoho neposlal na takovou takřka svatou výpravu, neboť si myslel, že nějaký kněz by se mu cestou mohl hodit. A Jídáš ho seznámil s Imrahilem. To byl bojovník boží. Rodem rytíř v Velathysu, ovšem zasvětil celý svůj život bohu a chtěl se stát paladinem. Ten když o Ratmirově plánu uslyšel radostně se k němu přidal s tím že ho doprovodí. Ratmir se tedy vydal ještě do Annůminas, zda by nejel i elf.

Inu, když tam byli (elf pozval i Čáryfuka a Nemruna na oslavu nového roku) zašli do hospody. A cestou zpátky se to stalo. Jak šli uličkou (jako v jedné z mála zde zrovna nebyli biřici) potkali podomního podavače. Jak tál v průchodě, něco se mu zatřpytilo v ruce - šperk. Vlákal je tak na dvůr. Ta na ně hodili ostatní síť a pustili se do nich. Teď poznali, že všemu velí Marko. Kouzlem jej však spoutali a také již přiběhli biřici. Konečně chytli Marka, a živého. Odvedli ho na hrad a pan Andůton s ním udělal krátký soud. Stačilo pár slov elfa a velitele stráže a vévoda ho na místě odsoudil k smrti. Ještě za ním večer Ratmir zašel, jestli nebude chtít Marko litovat - nechtěl. No ale barbarovi to bylo jedno, zítra už bude smět pít borovičku.

Jenže ono nic. Markovi se podařilo neuvěřitelné. Utekl z hladomorny hlídané 4-mi strážemi a pak v převleku odešel z hradu. Zase jim uprchl.

No co se dá dělat. Tak zde pobyli alespoň krátký čas, zatímco je Ithiril vzorně hostil a přetřásali výpravu na daleký východ. Také se k nim přidal jakýsi hraničář, údajně to byl Hantův příbuzný, či co, tak ho pozvali k sobě, neboť si Hanta velice vážili (i Ratmir, který nesnášel zloděje, ale věděl, že Hant chtěl zabít Melderila kvůli němu). Jen Čáryfuk a Nemrun odjeli před cestou na východ domů.

Když pak zavítala ve svých cestách do Annůinas i princezna Radana z Dorwinionu byly pořádány veselé slavnosti. Vévoda se opravdu vytáhl co se týče hostin i ostatní zábavy. Ve městě tou dobou bylo veselo a živo. To ale netrvalo dlouho. Jednou ráno našli na ulici mrtvé lidi s prokousnutým krkem. Diagnóza byla jednoduchá, ve městě řádí upír. Když se to opakovalo následující den a několik dalších lidí se nevrátilo domů pozval si vévoda Ithirila a Felixe a požádal je, jestli by s tím nemohli, jakožto vážení členové kapituly, něco udělat. Vévoda nechtěl, aby se mu městem procházeli bestie, zvlášť, když měl nyní urozenou návštěvu. Tak se stalo, že družina začala v noci hlídkovat za spolupráce s biřici v ulicích. Celkem tam byli 3 mágové z kapituly, Felix, Helén a Ithiril a k nim se přidal nyní mistr chodec Ratmir a samozřejmě Imrahil, kterému se černé stvůry noci rozhodně nelíbily.

Netrvalo dlouho a dostali zprávu, že na druhé straně města opět řádil upír. Dostali se tam však pozdě. Druhý den měli větší štěstí. Uviděli přeletět jakýsi stín přes měsíc a vzápětí hned za kostelem na náměstíčku někdo vykřikl. Byli tam velice rychle. Nad mrtvolou strážného se vznášel obrovský netopýr. Na nic nečekali a zaútočili. Imrahil se rozeběhl vpřed s mečem, ale netopýr povylétl výše. Ratmir vypálil ze svého strašného luku, ale nezdálo se, že by na ni měla tato hrozivá zbraň nějaký přílišný účinek. V tu chvíli ovšem udeřili společně 3 mágové kapituly. Nedalo se to ovšem nazvat jinak než fiasko. Na to jaká obrovská mentální energie byla vržena do útoku bylo způsobené zranění (i když bylo nemalé) směšné. A upír dokázal těžce odpovědět. Použili tedy kouzel a popálili ho, navíc Imrahil odříkal jakousi modlitbu a se zdviženou lahvičkou paní Vardy mu z očí vytryskl záblesk světla. S novými Ratmirovými šípy a dalšími kouzly nakonec upír ustoupil; prozatím. Vzlétl do výše a zamířil pryč, ale družina na tom nebyla až tak dobře. Tak tohle ještě nepotkali, bytost schopnou odolat 3 mágům kapituly s podporou mistra chodce a paladina.

Další noc se ve městě nestvůra neobjevila a už se chtěli radovat, když dostali zprávu, že řádila ve vesnicích poblíž a že bylo mnoho mrtvých. Kněží měli opět plno práce, neboť každého takto zabitého bylo zapotřebí vysvětit a řádně pohřbít, aby byla zažehnána temná moc a nedošlo po smrti k proměně na nemrtvého.

Jenže když družina jela na venkov, nestvůra řádila ve městě.

To už na ně bylo moc. Nejsou hlídací psi a je lepší odstraňovat příčiny, než následky. Navíc byl vévoda velice nespokojen. Na hradě se také začali šuškat podivné věci, velice podezřelé. Andůton prý nevypadal moc v pořádku. Mluvilo se o tom, že se zamiloval do cizí princezny. Tehdy se Ithiril začal o ni zajímat. Odhodlal se k pokusu. Když odešla družina v noci hlídat, teleportoval svoji neviditelnou kočku (která se mu před nedávnem vrátila z Haradu) na hrad do princezniných komnat. Také s přáteli navštívil slavného theurga Osmíra, člena velké šestky a ve jménu vévody jej požádal o pomoc. Chtěl nějakou věc detekující nemrtvé. Ovšem Osmír zklamal na plné čáře. Nedávno prý dokončil velikou věc - létající postel (také jim ji předvedl) a nyní nemá magy. Udělal jeden pokus vyrobit pro ně žádanou věc, ale ten se mu nepovedl. A Čáryfuk byl pro změnu v Hůrce, Ithiril začal dost nadávat na theurgy.

Tedy se alespoň rozhodl aplikovat svůj plán. Družina normálně odešla hlídat do vesnic, zatímco Ithirilova kočka špehovala v princezniných komnatách. Ráno už se ovšem se svou kočkou neviděl. Jen se domýšlel jaký ji potkal osud. To už si rozhodl nenechat líbit. Další noc se tam vypravil sám s Ratmirem.

Teleportovali se tam až pozdě v noci. Princezna tam nebyla. Postel byla rozestlaná a okno otevřené. Teď měli konečně úplně jasno. Schovali se a čekali. Až k ránu přilétl veliký netopýr a v okně se proměnil v princeznu. Teď se objevili Ratmir s Ithirilem a chtěli bojovat. Princezna ovšem jen vykřikla a volajíc o pomoc se rozběhla ke dveřím. Ratmir ji přetáhl cestou naplocho mečem a rána, která by porazila chlapa s princeznou nehnula. Nakonec jí nemohli zabránit, aby otevřela dveře (projevila trochu větší sílu, než mají obvykle dívky) a dovnitř vpadli stráže. Najednou byla princezna chudáček. Když si Ratmir s Ithirilem uvědomili co se bude dít teleportovali se pryč, k elfovi domů. Zanedlouho sem přispěchal od Andůtona posel. Mág Ithiril se má okamžitě dostavit na hrad. Inu elf šel. A tam už byl připravený soud. Přísný a upjatý vévoda seděl v čele. Po jeho boku bledá princezna.

Šli rychle k věci. Podle svědectví stráží byli obžalováni z napadení a ublížení princezny. Přiznali, že byli v pokoji a to proto, že ji podezřívají z upírství. To Andůtona velice rozčílilo a řekl jim něco v tom smyslu, že jejich práce je hledat skutečné nestvůry a ne si je vymýšlet a přepadat bezbranné. Za svůj čin je odsoudil k smrti, pak ovšem za jejich staré zásluhy a na princezninu přímluvu (kupodivu se jich zastala) je jenom vyhnal z města. Měli je okamžitě opustit a více se už sem nevrátit, jinak exekuce bude provedena.

Tak všichni odešli a rokovali ve Felixově věži za městem. Na vévodovi bylo vidět jak na něj přespříliš působil vliv princezny, ani od svého starého rádce Felixe si nedal poradit. Bylo rozhodnuto ji co nejrychleji zlikvidovat. Dohodli se, že k ní prostě všichni vtrhnou a v překvapivém boji zabijí. Pak snad její vliv na vévodu zmizí a bude opět v Annůminas klid.

Tedy v noci tajně vešli do města a pomocí neviditelnosti i do hradu. Šli všichni Ithiril s Helén, Felix, Ratmir i Imrahil. Postavili se před její dveře a ignorující stráže, aby nezmizelo ochranné kouzlo, vtrhli dovnitř. Pak začal velký boj. Mágové okamžitě udeřili veškerou svou silou. Ratmir s Imrahilem svými kouzly a motlitbami. Překvapená princezna nestačila téměř nic dělat. Alespoň tvrdě bojovala proti mágům a oplácela jim jejich mentální útoky. V tu ránu ovšem vběhli dovnitř stráže a zaútočili na posledního, kdo stál v místnosti. Současně sekli do Felixe do zad a on se skácel mrtvý k zemi. Mocný mág kapituly zemřel. Ovšem součastně se uvolnilo jeho mentální pole a vojáci jej nepřežili dlouho. Také Helén a Ithiril byli omráčeni strašným výbuchem. Ratmir s Imrahilem zůstali proti nestvůře sami. Barbar zaútočil mečem, zatímco Imrahil na ni hodil své světýlko. To byla poslední kapka. Rozsekané tělo se začalo měnit a bylo leptáno vysoce svěcenou vodou. Zanedlouho se rozpadlo v prach.

To už stál ve dveřích narychlo přivolaný Andůton s dalšími lidmi a vše viděl. Pochopil svou velikou chybu a nyní velice truchlil pro svého starého přítele Felixe. Po upírovi našli jen několik flakónků. O jednom z nich později prohlásil mistr Čáryfuk, že se jedná o lektvar lásky, další byli jedy. Měli však zvláštní pečeť. Na všech bylo napsáno DREWONA. To bylo tedy jméno upírky.

Druhý den všem udělil vévoda slyšení. Promluvil s nimi o událostech, které nastali. Velice jim poděkoval za pomoc. Pak Ithirilovi nabídl místo správce jeho lidí a rádce (to před tím zastával Felix) no a Ithiril přijal. Pak mluvil dál a řekl, že se rozhodl najít pravou princeznu Radanu z Dorwinionu. Ptal se lidí z jejího doprovodu a podle nich bylo vše cestou v pořádku, dokud nejeli poblíž hor smrti. To ovšem stačilo, aby se tam vévoda osobně vypravil, jak je vidět byl stále dost poblouzněný. Nyní očekával od družiny, která mu pomohla, že pojede s ním. No proč ne. Všichni souhlasili, i Ratmir, který se konečně mohl vydat na cestu na východ a Dorwinion byl při cestě.

224...

Tak tedy za několik dní se vydala vévodova družina na cestu. Vzal sebou jen asi 6 vojáků a pak Ithirila, Ratmira, s kterým jela i Nela, Imrahila. Cestou potkal ve Fornostu starého spolužáka čaroděje Derila a ten se k nim také připojil. V Hůrce pak , kde přespali u hobita (ten byl opět poctěn vzácnou návštěvou) se k nim přidal Nemrun a Alfi. Čáryfuk odmítl jet, neboť měl příliš mnoho práce.

Tak všichni cestovali jako vévodův doprovod přes Roklinku, Temný hvozd, byli výborně pohoštěni v Esgarothu a nakonec po řece do Dorwinionu. Tam nejprve navštívili královský hrad. Zde byli opět vybranými hosty, ovšem stoly nebyly tak plné jako jinde. Království bylo vydíráno východňany a muselo jim odvádět těžký tribut. Na jihu se objevovalo neznámé nebezpečí a navíc kníže Albrecht z Avénie se stával příliš mocným a ohrožoval samotného krále. To ovšem byly problémy daleké země a nyní zajímalo vévodu něco jiného. Ptal se všude po princezně, ale vše se zdálo normální, jen slyšel podivné řeči o Horách smrti. Dlouho neváhali a vypravili se tam.

Ve vesnicích poblíž hor (tedy moc poblíž žádné nebyly) pak slyšeli o různě zabitých. Tím se začal zabývat Ratmir a pomocí svých chodeckých schopností začal obcházet různá místa a zjišťovat co se zde vlastně děje, Podle něj se tady potulovali různí nemrtví a jiní podivní tvorové. Ale občas sem zavítal také někdo mocný, příliš mocný. Už dlouho tady ale nebyl. Ratmir si začal pomalu spojovat souvislosti.

Mezitím přijel Čáryfuk. Sotva doma dokončil svoji práci vydal se spěchem na cestu a tak je dohnal, přestože vyrazil mnohem později. Nyní se tedy všichni společně vydali do hor podél jakési řeky. Už v lesích pod horami však nastali problémy. Jednak se to tu hemžilo vlky a navíc narazili na skřetí stopu. Sledovali ji, aby něco vypátrali a objevili tábor asi 100 skřetů. Ty tedy přepadli a vybili. Pokračovali dál a po rušné noci byli pro změnu na cestě přepadeni oni několika zlobry. S těmi si poradili, jen přišli o pár koní.

Tak nakonec vystoupali z lesa a na jednom z kopců nad říčkou uviděli temný hrad. Ihned tam zamířili. Byl to podivný hrad. Zdál se neobydlený a starý, zchátralý. Přesto však, když přišli blíž někdo ve věži zazvonil. Jen takový chraplavý zvonek a pak nic. Nad branou byl veliký znak Drewony. Tedy nešli nadarmo, jestli Drewona pocházela odtud pak musí dovnitř. Nemrun chtěl vejít, když z očí soch kostlivců před brannou náhle vyšlehli rudé blesky. Pak už opatrně tam přišel Čáryfuk a Alfi s ebenovímy hůlkami ,vydloubli si je a Čáryfuk je pečlivě uschoval. Pak už mohl Nemrun rozsekat starou dřevěnou bránu.

Procházeli pak hradem. Bylo řečeno, že na hradě nikdo nežil a to byla pravda, zato se to tu přímo hemžilo nemrtvými. Nakoukli do několika místností a všude byli kvanta kostlivců a zombií. Tak vyvraždili na takových 200 nemrtvých, když prošli první patro. Pak vyšli do druhého a nastal problém. Nemrtví nebyli tak neorganizovaní jak se zdálo a v jedné chvíli se jim je podařilo obklíčit. Na každé straně přes sto kostlivců a zombií. Pak se objevil mezi nimi rytíř v černém brnění a vyzval někoho z nich na souboj a ten přijal sám Andůton. Chvíli bojovali, avšak rytíř se ukázal nezranitelný vévodovým kouzelným mečem. Tak tedy místo něj teleportovali na místo Imrahila a ten pomocí svých modliteb a svěceného meče zvítězil. Pak už jen rozehnali kvanta nemrtvých a pro dnešek všeho nechali, potřebovali si odpočinout a nabrat magy.

Nyní však museli zpátky. Už přes dva dny nic nepili a měli před sebou dalekou cestu. Vyrazili tedy, zatímco Ithiril vyčaroval portál přímo nahoru (několik mil) a pak proměniv se v orla opustil ostatní. Vybral si chvíli, kdy právě kotouč slunce napůl už mizel za obzorem. V rudých paprscích slunce se pod ním otevřelo ohromující divadlo. Na nepřístupném svahu vysoké hory stála obrovská pevnost. Mocné věže a barbikany dávali najevo svou sílu, dobré kamenné hradby činili pevnost nedobytnou i kdyby nebylo stovek neschůdných metrů skály pod pevností. To bylo sídlo pána smrti. Pevnost alespoň dvakrát větší než samotná Minas Tirith. Byla však pustá a nepohnula se tam jediná živá duše. Jen vítr skučel zde ve výšinách. Klid dole nevěstil nic dobrého. Elf měl jasný pocit, že zdi nejsou opuštěny.

Jak se tedy Ithiril udivoval tomu na co zde nečekaně narazil slunce pomalu zaplulo do temnoty. Zbyla jen temně modrá obloha pomalu přecházející v čerň. A právě ve chvíli kdy poslední rudý prst slunce sjel z nejvyšší věže pevnosti se odsud ozval zvon. Nakřáplý plechový zvuk se třikrát odrazil v horách. Tři údery zvonu na přivítání noci. Brzy poté začali z hradu doléhat ozvěny mocných kouzel vesměs vitální magie. Tady nemá co pohledávat. Ithiril zamával křídli a odvrátil se od pevnosti, která ho sledovala všemi svými okny a střílnami.

Přistál a pomocí portálů se vrátil zpět k hradu odkud vyšli. Dobrých padesát mil mu zabralo celou noc včetně spánku a meditace. Nyní se ale mohl konečně napít. Také nabral vodu a vydal se naproti ostatním, kteří již byli ve zbědovaném stavu. Kdo ví, jestli by všichni došli živí.

Po dni potřebného odpočinku pokračovali v průzkumu podzemí a narazili na část dříve jistě obývanou Drewonou. Byly zde podivné laboratoře, trochu vypadali jak alchymistické, ale váleli se zde lidské usekané údy a vnitřnosti. Byla zde knihovna plná svazků. Většině z nich nerozuměli (byli psané černou řečí, nebo zdejším neznámým jazykem), ale ostatní stačilo. Namátkou můžu jmenovat často používanou ”Nekromancii lidského plodu”, nebo podobně ohmatané ”Nové obzory nekromancie”. Dále zde byly knihy pojednávající o černých artefaktech, ale Čáryfuk je nestudoval.

V dalších místnostech viděli jiné hrůzy podzemí a v jedné pak museli bojovat s vysokým nemrtvým. Zde měl vévoda namále a Nemrun mu zachránil život. Však se také později setkal s velikým vděkem. Poslední místnost byla kruhová osvícená věčnými pochodněmi. Uprostřed stála princezna Radana pod jakýmsi kouzlem a byla upřeně sledována jakýmsi homunkulem. Toho zabili, jenže v tu chvíli se Radana proměnila v křišťálovou sochu. Už mysleli že je vše ztraceno, když Ratmir použil své mocné chodecké kouzlo a zlomil zlé zaklínadlo. Radana opět ožila a na sluneční světlo ji zpět vynesl v náručí Andůton.

Než se vydali na zpáteční cestu (nespěchali kvůli princezně) Čáryfuk se ještě jednou vypravil do podzemí a proti vůli Nemruna vypálil strašlivou knihovnu a laboratoře. Tak všechny zlé věci tam shořeli.

Na hradě ve Valernu byli přivítáni s velikým překvapením a slávou. Ovšem brzo vše vystřídali jiné záležitosti. Vévoda Andůton požádal krále o princezninu ruku. Na tu si ovšem už nějaký čas dělal nároky (a hlavně na trůn s ní spojený) kníže Albrecht. Král nakonec vyhověl vévodovi (je přece lepší mít zetě někde v dalekém Arnoru, než aby usiloval o vládu) ale Andůton musel slíbit vojenskou pomoc v nouzi. To si ovšem kníže Albrecht nenechal líbit a začal připravovat svou už tak dost silnou armádu. Schylovalo se k občanské válce.

Zatímco však v Dorwinionu začali vylézat na povrch dlouholeté problémy i v družině nebylo vše v pořádku. Za všechno mohl vlastně jeden hloupý vtip. Čáryfuk se jednou ráno vplížil do Ithirilovi komnaty a před oči mu otevřel krabičku s rubíny z Mrtvého hradu. Chtěl tak elfa vystrašit, ale z kamenů vyšlehli rudé blesky, zapraskali a těžce elfa popálili. Čáryfuk zůstal stát jak solný sloup a teprve když do něj jen zázrakem přeživší Ithiril napral v reakci salvu blesků, která ho citelně také těžce zranila dal se na útěk. Začal se chovat trochu jako pomatený. Rychle se sbalil a rozloučil s Alfim a než k němu přišli Ithiril s Ratmirem, který mezitím vyléčil elfovy popáleniny byl pryč. Zmizel z hradu a rychle se vracel domů, zatímco měl v duši těžké výčitky. Ani se nezdržel v Hůrce, nechal zde poslední zprávu pro Alfiho a ztratil se v Kraji, kde žil o samotě a skromně, dokonce ani theuržské řemeslo neprovozoval, jen občas pomohl sousedům jako kovář. Teprve po delším čase se začal vzpamatovávat, začalo mu opět chutnat a pustil se opět do své práce, ale v kraji zůstal přes dvě léta.

224...

Tak družina zůstala v Dorwinionu bez Čáryfuka a Ratmir se začal chystat na cestu, když náhle je stihla další příhoda, zmizela Nela. Nevrátila se večer z jedné projížďky. Hned po ní začali Ratmir s Ithirilem pátrat, ale teprve po pár dnech se doptali kde všude byla a podařilo se jim najít jejího koně. S ním si Ratmir promluvil a zjistil že s někým odešla. Odhalit tajemství jejího zmizení se mu nepodařil. Zkusil alespoň sledovat několik dní staré stopy a vedli na jih. No a protože to bylo poblíž hor Smrti začali se obávat nejhoršího. Chtěli pokračovat až na jih do hor a hledat ji. Potkali však na cestě podivného muže, Nebyl ozbrojený, ale v krásném šatu s mocným pohledem a zlatými vlasy. A ten jim jednoduše zakázal dále po Nele pátrat. Chtěli po něm něco vyzvědět, ale neřekl jim nic. Ratmir se tedy rozhodl ho ignorovat a chtěl jít dál, když tu neznámý vyčaroval mocné kouzlo které předtím Ithiril nikdy neviděl a pomocí něj mu zakázal pustit se do hledání. Když to Ratmir chtěl udělat začali mu klesat úrovně a teprve když se vrátil, získal je zpět. Pak neznámý zmizel. Usoudili, že se dostali do konfliktu s neznámou mocí velké síly a nemá smysl proti ní bojovat, zvláště, když se jim zdálo že s nimi cizinec nesmýšlel špatně a Ratmir získal naději že třeba není vše ztraceno a rozhodl se vydat na východ sám, jak zřejmě osud určil. Tak se tedy Ratmir vydal na svou nejdelší cestu hodnou mistra chodce. Sám putoval pláněmi Rhůnu a několikrát se tam střetl s východňany. Snažil se však vyhýbat osídleným místům a tam putoval po velké Rhůnské náhorní plošině, pustém jednotvárném místě. Až nakonec se dostal k jakési vrchovině a když ji přešel spatřil obrovské údolí jimž protékala velká řeka. Několik měsíců zde pobyl a procházel hornatou krajinou, málo obydlenou a opravdu líbeznou. Všude stejnou a přece na každém kroku novou a okouzlující, táhnoucí se do všech stran. Pak teprve za delší čas vydal se zpět.

Jeho zpáteční cesta však bylo samotné peklo. Vracel se opět přes náhorní plošinu a tam potkal podivnou postavu. Ošklivou jak noc, či ještě mnohem víc s podivnou zvrásněnou kůží. Přihnala se k němu, když ho uviděla a velice dobře se bavila na jeho účet. To byl Dároš. Svou jízlivostí a krutými vtípky doháněl Ratmira až k bezmocné zuřivosti, neboť dokázal uhýbat jakýmsi podivným způsobem meči, levitovat nad zemí a přitom se pohybovat rychleji než Ratmirův kůň v trysku. Ani chodecká kouzla proti němu nic nezmohla. Od té doby byl Ratmir trýzněn a možná se v duchu obracel k bohu. Dlouhá byla cesta zpět, zvlášť když se chtěl vyhnout všem osídleným místům a nejel do Dorwinionu ani Dolu, ale rovnou do Temného hvozdu, kde chtěl o pomoc požádat tamní druidy. Snad po půl roce tam došel, vyhublý na kost, jen suchá troska s rudýma nevyspanýma očima. Jeho známý arcidruid mu však opět pomohl. Společně útočili na Dároše jedním magickým úderem za druhým, zprvu zdánlivě bez účinku, pak však začal se Dároš tolikou pohlcenou magií nafukovat až nakonec praskl.

Tak skončila velká Ratmirova cesta na východ a ten nyní po ozdravném čase v hvozdě pokračoval do Roklinky, kde vyslechl všechno o válce v Dorwinionu, která mezitím proběhla a které se účastnil i vévoda Andůton a Nemrun s Ithirilem. Hlavní událost, která však v Roklince nastala bylo objevení Nely. Našli jí prý elfové kousek od domu v podivných myšlenkách. Ihned se jí vyptávali kde byla a co se s ní dělo, avšak mnoho si toho nepamatovala. Dokonce Ratmir se pokusil odhalit její tajemství, ale narazil na něco příliš silné. Nela si nepamatovala, jak se dostala tam a zase zpátky, ale věděla že byla na nějakém velkém, překrásném ostrově. Uprostřed něj stála na skále bílá perlová věž. Tam žila v klidu a bezpečí a byl tam i učitel. Moudrý stařec a učil jí kouzla jako používá Ithiril a také jí učil používat moc. Vše později předvedla Ithirilovi v Annůminas a ten shledal vše navýsost zajímavé. S Ratmirem se dohodli, že nechají Nelu studovat jak chodecké řemeslo tak kouzla. Obojí zvládala, někdy však v kritické situaci všechny překvapila svojí zvláštní mocí a ve chvíli kdy již neměla magenergii provedla doslova zázrak - rozhodně to podle elfa nebylo kouzlo v běžném slova smyslu.

Nyní je na pořadí abych napsal o tom co prožil Ratmir ve vrchovině daleko na východě. Ona vrchovina jak poznal Ratmir z mapy získané od Ithirila, to byl Hildorien. Zde někde v členitém terénu vřesovišť mělo být ukryto údolí zrození. Svaté to místo prvního probuzení kde Ilůvatar sám dal lidem procitnout. Po něm Ratmir pátral bez jasného záměru. Pouze mu vyvstala v hlavě myšlenka že je jeho posláním je nalézt. Dlouho, celé měsíce tak bloudil krajinou všímal si čehokoli odlišného a pozoruhodného, různých bylinek, které zde rostli i hejn ptáků na obloze. Prohledal obrovské prostory a vždy každé ráno vyšel na cestu. Pak jednou prošel místem, kde již byl několikráte ale náhle uviděl ještě jednu cestu které si ač byla patrná předtím nevšiml. Ta vedla dolů a ponořovala se do zeleně, klikatila se mezi kopci až náhle přišla do velikého malebného údolí. Tu Ratmir pocítil že došel k svému cíli. Uprostřed údolí pak uviděl malý ohýnek. Vydal se tam a přišel až ke starci co u něj seděl. Díval se do plamenů a nijak na něj nereagoval, když však chtěl Ratmir něco vyslovit začal sám roztřeseným hlasem mluvit. ”Tak konečně jsi tu, už jsem čekal kdy nadejde den tvého příchodu.” Pak spolu rozmlouvali a Ratmir se na mnohé ptal a stařec mnohé zodpovídal. Vyprávěl že sem přišel kdysi dávno před stovkami let neboť celý život hledal údolí a zdejší pramen. Nikdo mu neporadil nakonec jej však našel sám, neboť to byla vůle osudu. Zde pak nalezl jakéhosi starce a ten mu předal symbol a tak ho vystřídal. Ratmir se ho ptal na jméno a na původ a on odpověděl že pochází z dobré země na jihu u velkého jezera a tam mu prý říkali Podlázek, i když sám cestoval všemi končinami světa a i na západ odkud pochází Ratmir zavítal při svém hledání. Pak povídal o kouzelné moci zdejší vody, díky které žije tak dlouho a hlavně o tom že nadešel čas aby byl vystřídán a předal symbol. Pak dal Ratmirovi malou hliněnou placku jen v ohni vypálenou a na ní velice neuměle klacíkem načmárané slunce jako když kreslí dítě. To prý byl symbol, první lidské dílo tato kresba. Má moc chápat věci v nadhledu tak jak jsou a vidět cíl. On sám prý nyní jasně vidí věci vzdálené a ucelené, zatímco ztratil zrak obyčejný. Také má moc až bude v pravou chvíli použit znovu sjednotit celý lidský rod rozdělený velkým svárem Nepřítelovým. Tak tedy nyní nadešla chvíle předat symbol dalšímu a také chvíle, kdy opustí údolí, neboť velký čas se blíží. Takto mluvil tišeji a tišeji až najednou Ratmir uviděl že přestal a pochopil že zemřel. Tak pohřbil jej zbožně a přijal symbol. Naplnil také jeden flakónek vodou z pramene, která měla mít moc vrátit život. Pak opustil údolí stejnou cestou a jasně cítil že již se sem nevrátí. Byl zvolen k tomu aby jej vynesl ven a předal jej svému nástupci. Skutečně se na něm velice pomalu začala projevovat moc symbolu a začínal vidět dál než jiní. Často svým moudrým slovem udivil svého přítele Ithirila.

224...

Poté co odjel Ratmir pryč zůstali z družiny v Dorwinionu jen Ithiril s Nemrunem, a Alfi, neboť Imrahil se vrátil domů ke svým povinnostem hned po dobrodružství v horách. Deril jak se zdálo byl zaujat výklady otce Imrahila a připojil se k němu na cestě do kláštera.

Alfi se přidal k alchymistům, kteří žili při dvoře a brzy mezi ně zapadl. Mezi podvodníky nalezl i zkušeného theurga u kterého pak postoupil a stal se theurgem. Nadále pak zůstával při dvoře.

Vraťme se však k tomu co se dělo v zemi. Jak bylo řečeno král Vilém požádal vévodu Andůtona o pomoc proti vévodovi Albrechtovi v připravované válce. Albrecht již shromáždil velké vojenské síly a silou či sliby zlákal k sobě mnoho hrabat, takže celý sever země byl v jeho rukou. Kromě toho se k němu připojilo mnoho východňanů, kterým slíbil vyplenění Valernu. Oproti tomu král stěží sháněl peníze na armádu. Vše co se vybralo na daních se muselo odevzdat východňanům a nemohl již žádat po svých baronech více, aby je nepopudil proti sobě. Tu tedy zasáhl Andůton, který byl pro něj jedinou nadějí. Vyslal Ithirila se zvláštním posláním, jednak dostal dopis pro Cyruse pro zapůjčení mužů z východní armády, pak měl dojet rychle do Annůminas a odsud přivést další jezdce. Také mu vyložil kudy se dostat k tajnému podzemí pod hradem, kde jsou uloženy poklady vévodů z Annůminas a přikázal mu přivést 2 miliony v platině. Jak je vidět velice mu už tou dobou důvěřoval, stejně jako před tím Felixovi. Viděl v něm vlastně jakéhosi jeho nástupce.

Také Nemrun odjel s Ithirilem. Byl za své zásluhy a za záchranu Andůtonova života pasován vévodou na rytíře a dostal doporučující dopis pro krále, kde ho upozorňoval na Nemrunovi činy a žádal ho, aby mu udělil vhodné léno. K tomu dopsal jakési politické poznámky.

Tak Ithiril s Nemrunem dojeli do Rómeny a předali vévodovu žádost o pomoc Cyrusovi. Ten se však na věc vůbec nedíval moc přátelsky, nelíbilo se mu vojenské zasahování do východních záležitostí a obával se konfliktu Gondořanů s východskými, které by mohlo opět vyvrcholit válkou. Žádost vévody však nemohl plně odmítnout a vyslal tam 500 jezdců. Dál Nemrun jel k samotnému králi a promluvil tam o situaci na severu. Také díky dopisu a přímluvě královny byl povýšen na barona a bylo mu uděleno jako léno Koutec pod Mórií. Byl to od Gondoru obratný politický kousek, neboť by trpaslíci nedovolili, aby na území, které tak těsně přiléhá k jejich sídlu vládl člověk. Nemrun nyní jel do Mórie, kde musel s dopisem od krále zažádat o uznání územního nároku Durinem. Ten ho přijal a nakonec souhlasil s tím, že z Koutce bude odváděn desátek Mórii. Tak trpaslík dosáhl svého postavení. Nyní to byl baron z Koutce. Sice mu patřilo menší území, než byly pole Celebrantu, ale bylo to místo pro jeho oči hezčí, neboť mu náleželo i část hor a území bylo blíže Mórii. Jako souseda měl sice elfa, co se dá ale dělat.

Teď se také pustil do náboru trpaslíků pro vojsko Andůtona. Brzy zjistil, že totéž dělá i vévoda Albrecht, který si snad najal i pověstné sekáče. Nemrun přesto najal nějakých 2000 trpaslíků a vyrazil do Dorwinionu. Však mu vévoda všechny jeho náklady bohatě zaplatí. To se také stalo, neboť přijel Ithiril s dalšíma 500 jezdci až z Annůminas a s truhlicí s 2 milióny. Jak mu vévoda řekl, nalezl tajné podzemí, velice dobře maskované a jištěné a to co tam spatřil mu vyrazilo dech. Cena pokladů které tam byly šli do desítek milionů. Takové bylo bohatství Annůminaských vévodů. Nějaký čas vše prohlížel, nakonec však vyzvedl jen peníze, které mu určil vévoda a nic pro sebe nevzal.

Jen co dorazili peníze do Dorwinionu začalo vše vypadat lépe. Nyní mohlo být verbováni další vojáci. Včetně žoldu trpaslíků, zbroje, zbraní a zásob vše vyšlo asi na milión. Pak už vévoda Albrecht vytáhl do boje. Nemohl vyčkávat, neboť celá jeho armáda stála neuvěřitelné peníze. Zvláště sekáči si nechali platit královsky. Tak tedy začala otevřená válka.

Albrechtovi voje vnikli do horního Boguru smetli tamní tvrze, obklíčili hraběcí hrad v dolním Boguru a ohrožovali město Bezov. Král tam tedy vyslal na pomoc Andůtona a Gondorské jezdce s kterými jel i Ithiril. Dotáhli však sotva do Bezova, když došla zpráva, že podél jezera táhne další nepřátelská armáda a že pokud se nevrátí zůstanou odříznuti od obklíčeného města. Nemohli si dovolit rozdělení sil, obětovali tedy Bogury i Bezov a stáhli se zpět. Brzy byli následováni vévodovými voji a Valern se ocitl v obklíčení. Kolem města se rozložili armády vévodských, východňanů a také dobrá tisícovka trpaslíků.

Byli provedeny dva pokusy s beranidlem o vyražení brány, ale královští alchymisté (Alfi se také činil) vyrobili ohnivé hlíny, kterými ničili obléhací stroje. Vypadalo to celkem dobře, neboť přístav byl v královských rukou a město nemohlo být vyhladověno a ani vévoda nemohl do nekonečna platit žold a slibovat kořist. Pak se ale do všeho vložili sekáči. Domluvili se s dvorním kouzelníkem vévodovým a ten je teleportoval za bránu. Tou dobou tam sice bylo dost vojáků a také Nemrun s Ithirilem, neboť čekali další pokus o vyražení brány, ale sekáči jsou sekáči. Objevili se vevnitř ve svých blyštivým mithrilových zbrojích a pustili se do nepřátel. S děsivým křikem, při nichž lidé zahazovali zbraně a utíkali zabíjeli královské vojáky. Jednomu se postavil Nemrun, ale brzy skončil na zemi v krvi. Na nejstaršího z nich vypálil Ithiril bledý blesk, nejsilnější to kouzlo útočné, ten však s těžkými popáleninami zraněním nepodlehl, nýbrž jednou ranou poslal elfa do říše snů. Pak vše probíhalo rychle. Byla otevřena brána a vévodští vtrhli do města a plenili. Části armády se podařilo utéci do hradu a zavřít se tam, město však padlo. Královští byli z větší části pobiti a Nemrunovi trpaslíci, když uviděli sekáče, připojili se k nim. Tak skončil chmurně jeden den.

Nemrun i Ithiril byli zajati a nečekal je nijak růžový osud, ovšem tu k nim přišli sekáči, odehnali stráže a začali s nimi smlouvat. Nebyli spokojení s žoldem od vévody, který jim platil horentních 500 zl denně, no taky si to dnes vysloužili a byli ochotni udělat obchod. Za milión by zradili, přešli ke královi a s nimi i všichni trpaslíci a navíc by sebou přinesli hlavu vévody. Ithiril si ještě přál dostat toho kouzelníka, který bojoval proti nim a oni za dalších 100 000 souhlasili. Pak je oba pustili.

Druhý den začal napjatě. Podle smlouvy dal vévoda truhlici se slíbenými penězi přinést k hradní bráně a připravil tam vojáky, kdyby se jednalo o zradu. Pak jako včera se sekáči nechali teleportovat dovnitř a přesvědčili kouzelníka, aby tam šel ihned za nimi. Před tím si nikdo nevšiml že navštívili vévodův hlavní stan, vše tam proběhlo rychle a tiše. Nyní se zde objevili sekáči a kouzelníka co přišel za nimi rovnou zasáhla sekyra. Pak vytáhli z pytle vévodovu hlavu, ještě z ní tekla krev a Andůton jim ukázal truhlici. Jen párkrát hrábli, aby se ujisti o pravosti a pak nařídili otevřít bránu. Tam vystoupili s uťatou hlavou vévody a vyjevili na které teď stojí straně. Pak se otevřela brána a v čele královských se vrhli s křikem do boje. Trpaslíci se k nim rychle připojili a zmatené nesourodé vévodovi šiky se rozpadli. Jeho hrabata se vzdávala královským, východňané prchali z města pryč. Za chvíli bylo po boji.

Tak v Dorwinionu zavládl opět pořádek. Král Vilém si liboval že se zbavil protivníka a zrádcům uložil vysoké platby, jeho vojáci pak ze severu přivezli mnoho peněz, takže se země přes které prošla válka rychle vzpamatovali. Nyní také došlo k slavnostní svatbě vévody s princeznou. Dlouho zde však nemeškali a odjeli spolu s družinou a Gondorskými jezdci do Annůminas. Trpaslíci odtáhli hned po bitvě se sekáči a Nemrunem.

Nemrun posléze navštívil sekáče a učil se u nich válečnému umění. Postoupil tak za těžký peníz na 15. úroveň. Ithiril pak navštívil Mikada a dostal se na 21. úroveň. No a Ratmir v Roklince také postupoval na 17. úroveň, tentokrát sám, bez učitele. Poté jsou všichni delší dobu doma, dokud Ithiril nejede do Minas Tirith.

Stalo se pak, že Nemrun byl na návštěvě u Čáryfuka a cestou zpět se zastavil v Tharbandu. Tam pak uviděl jak se biřici právě chystají upálit jakéhosi muže. Promluvil s lidmi okolo a dozvěděl se, že se jedná o jakéhosi Lupixe, Černokněžníka temného umění, který byl kněžími ohalen a usvědčen z obcování s ďáblem a odsouzen k upálení. To se ovšem Nemrunovi nelíbilo. Normálně si pro něj došel a osvobodil ho. Biřici ho chtěli zastavit, když ale jen do vzduchu máchnul sekyrou radši ustoupili. Než mohl někdo něco udělat už byli pryč.