konec červena 222...

Dawdren tou dobou už nebylo žádné korzárské město. Král Melderil zde vybudoval svoji rezidenci a nešetřil penězi (však si dost odnesl z královské pokladnice). Nad přístavem se tyčil již téměř dostavěný veliký hrad a všude pochodovalo mnoho vojáků. Král stavěl armádu. Také v loděnicích se tvrdě pracovalo (především na opravě ukořistěných lodí).

Ithirila odvedli do pevnosti a zamkli ho do nejhlubší kobky. Tam mu také Zurich nasadil tinkalová pouta, pouta ze zvláštního kovu, který zabraňoval použití magické síly. Potom ho pomocí magie vyslechl a vytahal z něj všechny rozumy co potřeboval. Tak se dozvěděl i to, že Hant patří k jejich družině a Zurych si ho na králi vyžádal. Ten ho chtěl stejně za pokus o vraždu královského majestátu popravit a čaroděj mu sliboval že dlouho žít nebude.

Ithiril měl jednu naději, jeho kočce se podařilo utéci z lodě. Ovšem nyní po ní začal Zurich docela tvrdě pátrat. Dokonce zašel tak daleko (jak se elf později dozvěděl), že vykupoval kočičí kůže za 2 zlaťáky jednu. Na všech dveřích a plotech města pak byli přibity ještě dlouho kočičí kožešiny. Andulindě se tehdy ještě podařilo utéct. Musela ovšem z města a nemohla pomoci efovi. No ale k ostatním.

Ratmir s Nemrunem vstoupili do armády, kde získali hodnost kapitána. Nemrun začal cvičit nově sestavované oddíly a byl to tvrdý výcvik. Pro Ratmira měli jiné poslání. Promluvil s ním sám král a vysvětlil mu že potřebují vysoce pohyblivý sbor, který by byl schopný pohybovat se nepřáteli v týle a provádět, převážně v lesním terénu válečné operace. Práce pro Ratmira jako stvořená, ale neměl z ní radost, vůbec ne. Vždyť se právě chystal bojovat proti Gondoru, zkurvená přísaha. No ale dělal co mohl. Vybral si nejlepší lidi (hlavně z původní Melderilovi gardy) a naučil je všemu co bylo potřebné pro boj v lese.

Pana Hombreho a ostatní věrné Gondorské vojáky prodal král Umbarským jako otroky a za nedlouho už veslovali na těžkých Galérách po mořích.

Asi po týdnu pak Ithirila s Hantem vyslal Zurich do Haradu. Jeli ve voze, stráženi asi dvaceti vojáky, bez šance na útěk. Tak se dostali až do vrchoviny u Haradských hranic, když se tam připletl někdo, kdo by tady vůbec neměl co dělat, Theodor. Jakýsi khůdůk ze severu z Mlžných hor, utíkal tak trochu před spravedlností a z Gondoru se dostal až do dalekého Haradu. Teď tady tak trochu zabloudil, když uviděl podivný obrázek. Skupinu vojáků, jak stráží vůz. No co by tam tak mohlo být pomyslel si. Určitě převážejí nějakou cennost. A jak byl tak trochu zvědavý opatrně vlezl dovnitř. Tam se dost podivil. Vevnitř místo truhlice se zlatem byli dva svázaní lidé, tedy člověk a elf. A ihned ho začali přemlouvat a prosit ho, aby je osvobodil. Ten elf prohlašoval že je mocný mág a Gondorský šlechtic a že musí za každou cenu uprchnout. Slíbil mu dokonce velkou odměnu. No už nebylo tak špatné, tak jim Theodor pomohl, odemknul paklíčem Ithirilova pouta a pak už nebyl žádný problém se dostat ven. Sotva se elf vyspal mohl se svým pronásledovatelům jen vysmát. Spěchali nyní do Umbaru. Zde se chtěl Ithiril pomstít. Setkali se zde s Ratmirem a ten mu pověděl, že se chystá přepadení nějakého velkého Gondorského přístavu. Nakonec usoudili správně na Harlond. Chtěli dál plánovat, když Theodor zjistil, že jsou sledovaní. Ithiril se tedy rozjel s (jak myslel) velmi důležitou zprávou do Gondoru. Spolu s Theodorem navštívili hraběte z Harlondu (a Theodor se skutečně nestačil divit, původně elfovi moc nevěřil). Zde začal Ithiril pomáhat s organizováním obrany a udělal jednu moc moudrou věc poslal pro pomoc do kapituly. Především poslali pryč zbytky královského loďstva, které by zde nebylo nic platné. Pak stáhli do města posily.

Mezitím Hant zůstal v Dawdrenu a začal plánovat atentát na Melderila. Jednak chtěl pomoci Ratmirovi z nehezké přísahy a jednak se chtěl konečně pomstít. Našel jakéhosi pyrofora a vydávaje se za královského nákupčího ho donutil vyrobit množství výbušniny. Teď ale potřeboval peníze. Požádal o pomoc Ratmira a spolu vyloupili jednoho obchodníka. Nyní byl Hant připraven. Počkal si až se Melderil odebral na volbu velkého korzára (jakéhosi pána všech umbarských přístavů) do hlavního města. Zde si vyčíhl jednu ulic, jíž měl Melderil jet. Vylezl až na střechu a připravil se. Když projížděl pod ním průvod shodil dolů obě výbušniny. Král jel ve svém mithrilovém brnění a jako zázrakem to přežil. Hant se zase rozzuřil. Skočil dolů z 10 metrů a chtěl ho dobít. Zlomil si ovšem nohy a přibíhající rytíři ho pak dobili. Tak slavně zemřel Hant.

Další událostí, která se stala, byl Nemrunův pokus o útěk. Když pozoroval, že se blíží doba útoku spakoval se a vydal pryč. Nějak ho nenapadlo, že by ho mohli sledovat. Byl souzen samotným králem a odsouzen za velezradu k smrti. Opět si ho ovšem vyžádal Zurich a tak trpaslík putoval do Haradu. Tentokrát tam však nebyl cestou žádný Theodor.

Vrátíme-li se nyní k panu Hombremu, uvidíme také zajímavé věci. V jednom Umbarském přístavu se mu podařilo spolu s panem Wexterem utéci. Byl to velice efektní útěk z citadeli na vysokém útesu, ale podařil se a za chvíli už Wexter cestoval do Gondoru. Pan Hombre zůstal v Dawdrenu a přidal se na poslední chvíli před vyplutím převlečený za druida k Ratmirovým oddílům.

Jak jsem řekl Ratmirovi oddíly se chystali vyplout. Měli za úkol přistát tajně v Harlondu, dostat se do týla a zde v lesích zmapovat situaci a zdržovat přísun posil na bojiště. Ratmir sám přistál u břehu už o týden dřív a vydal se na průzkum. Ověřil si pozice Gondorských vojáků, jak byli naposledy hlášeny a objevil ty, které byli dosud utajené. Pak se mu přihodila zvláštní příhoda.

V hlubokém lese potkal zvláštního starého muže, poustevníka. Dal se s ním do řeči, neboť byl moudrý , a svěřil se mu se svými problémy. Poustevník byl velice chápavý a aby ho utěšil vyprávěl mu svůj příběh. Byl to kdysi slavný paladin, ovšem zamiloval se do jedné dívky a zhřešil s ní. Nakonec ho bůh potrestal a vzal jí život. On tedy opustil veškeré lidi a sám trávil život v modlitbách a odříkání. Nikdy však svůj hřích nebude již moci smýt. Tak spolu dlouho rozmlouvali barbar z hvozdu a poustevník až se stočila řeč na Nelu, neboď ta podle svých slov pocházela někde z těchto končin a světe div se poustevník jí znal. Našel ji prý kdysi na pobřeží jen v košíku jako malé děťátko. Dal jí tedy jméno Nela, které nosil v srdci a svěřil ji vesničanům.

Než se rozešli dal poustevník Ratmirovi jakýsi prsten. Dostal jej prý kdysi jako paladin od svatého otce církve. Měl pomáhat v boji za dobrou věc a nosili ho jen členové církve, ale nyní si myslel, že Ratmir jej bude potřebovat. Tak skončilo toto zvláštní shledání.

Pak vše probíhalo podle plánu. Na břeh se vylodili tajně Ratmirovi muži a obsadili hlavní cesty. Pan Hombre zde byl stále převlečený za druida a dával na vše pozor, tedy Ithiril ihned vyslal proti Ratmirovým asi 250 lidem 500 vojáků z města. Ovšem nepočítal s výcvikem. Gondorští pochodovali co nejrychleji po cestě aby dosáhli cíle, místa výsadku, zatímco Ratmirovi muži už dávno měli nastraženou past. Nebýt Hombreho, který na poslední chvíli vykřikl, sklapla by úplně, ale i tak již většina mužů byla obklíčena a Ratmirovci je z lesa stříleli jako lovnou zvěř. Zachránila se jich sotva stovka, zatímco Ratmir mohl být pyšný, 8 mrtvých a 15 raněných. Ale pyšný nebyl. Právě způsobil zabití 400 věrných Gondořanů. Přenechal velení ostatním a odešel pryč do lesa, už se na to nemohl dívat.

A den na to, 12. srpna se vylodila poblíž města hlavní Melderilova armáda, spolu s Umbarskými převyšovala dobře 2 a půlkrát posádku města. Navíc se ve městě začalo šuškat, že Melderil je vlastně jejich osvoboditel a lidi mu chtěli otevřít brány. To bylo i na Ithirila a hraběte moc, stáhli se do hradu s tím že kůži nevydají lacino. Avšak tu se z davu vyloupl do té doby nenápadný Gnaren a připojil se k elfovi. Tomu hned stoupla nálada, pomoc z kapituly dorazila.

Tak přijel král Melderil až na doslech města a zdál se mocný, ve svém krásném brnění, oslnivě se lesknoucím na slunci a jeho armáda i lidé z města mu provolávali slávu, jen hrad potemněle mlčel. Král začal mluvit k hraběti, že mají poslední možnost se vzdát a ten, když ho o to mág požádal vyslal Gnarena aby za něj vyjednával.

Tedy proti oslnivému vládci na bílém koni vyšel prostý stařec o holi. Dal mu ultimátum, buď se okamžitě stáhne, nebo.... Melderilovi nebylo příliš veselo, nebyl hloupý a znal sílu mágů a před ním stál arcimág kapituly. Nemohl ovšem nyní couvnout před ubohým starcem. Tedy se mu vysmál a rozjel se na něj s kopím. Bleskově se ocitl u něj a už všichni viděli jak Gnaren padá mrtev k zemi, ale mág stihl dokončit své kouzlo. Náhle se Melderil i s koněm zastavili a začali růst. Zvětšovlali se do velké výše až byli 5x větší než na počátku. A také se začali měnit. Kůň i král, jeho brnění, celé krásné z chalcedonu a mithrilu, vše se měnilo před očima a šedlo, měnilo se v kámen. Všude bylo ticho a najednou zde stála prostá nadživotní socha.

Nyní promluvil mág nahlas, aby byl slyšet. ”A tak skončí každý, kdo se opováží usurpovat si korunu a neprávem se bude jmenovat králem !” Pak zmizel. V Melderilově vojsku nastal hrozný chaos, všichni začali utíkat pryč. Nejprve Umbarští spojenci, pak i ostatní. Ale lodě na všechny nečekali a odráželi od břehu, takže mnoho vojska zde zůstalo. Ale nenastalo ještě úplné vítězství. Uprostřed zmatku zůstala vlát jedna Melderilova zástava. Tam stála garda jeho věrných rytířů. Na pětset rytířů na koních, odděných v těžké zbroji, jádro jeho vojka, jeho garda. Ta nyní byla rozhodnuta bojovat i za mrtvého krále. Hrabě tedy na radu Ithirila proti ní vyslal 2500 nejlepších mužů a došlo ke střetu. Melderilova garda jela na smrt. Najížděla přímo na kopí kopiníků a její odhodlání bylo tak veliké, že prorazila první linii a pobíjela vojáky za ní. Dokonce to vypadalo, že Gondorští ustoupí, když Ithiril rozkázal střílet z hradeb luky i balistami a nakonec gardu udolali. Rytíři padli do posledního muže, naposledy Melderilova zástava.

Tak skončilo obléhání Harlondu a nyní byli bráni zajatci. Někteří utekli do lesů a přidali se k Ratmirovým mužům a nakonec uprchli z Gondoru, nebo do jeho nejzastrčenějších koutů, kde provozovali nekalou živnost loupežnickou - dočasně ovšem. Království nemá lapky rádo. Většina se však vzdala a byli to hlavně Gondorští, kteří byli zajati Melderilem v různých bitvách a přidala se k němu ze strachu před smrtí. Ty nakonec propustili. Jen Umbarské poslali na nucené práce.

Když vše skončilo a k elfovi se přidal i Ratmir, který se konečně doslechl o dobrém zvratu hledali Gnarena, ale po tom se jakoby zem slehla. Jeli tedy s mnoha dalšími do Minas Tirith. Zde předstoupili před krále a elf mu vše vypověděl. (nezmiňoval se příliš ovšem o Ratmirově účasti v boji v lese, anýbrž vychvaloval informace, které získal za služby u Melderila, takže král získal dojem, že Ratmir byl celou dobu nasazený vyzvědač ). Když domluvil král povolal elfa až k sobě a pasoval jej na Zemana (s tím že kancléř dořeší podrobnosti). Pak promluvil k Ratmirovi a zeptal se čeho si žádá za své služby Gondoru. A Ratmir toužil po pořádném luku. Z královské pokladnice byl tedy přinesen kouzelný nůménorský luk z ocele. Tak silný že jen málokdo jej dokázal napnout. To byla odměna barbarovi.

Nyní se elf odebral s kancléřem do místnosti s mapou a zde si Ithiril mohl z královských území vybrat panství a on si zvolil líbezný Celebrant. Který ležel přímo u Lórienu. Byl pustý a neobydlený, ale bylo to velké panství a strategické. Každý, kdo se podíval na mapu, viděl, že tudy vede spojnice z Mórie do Hnědých zemí, tedy do Gondoru. Dosud to byla svobodná země, ale královou zvláštní vyhláškou byla připojena ke Gondoru. O faktické provedení se už měl postarat novopečený zeman z Celebrantu.

Ithiril teď nezapomněl na Theodora, který ho od setkání v Haradu všude doprovázel jako stín a konečně mu vyplatil odměnu a také od něj koupil jakýsi kradený prsten. Pak se všichni vypravili zpět do Arnoru. Theodor do Tharbandu, kde se mu celkem zalíbilo a usídlil se v jižní čtvrti. Také zde postoupil na 2. a 3. úroveň. Ratmir rovněž postupoval u svého mistra na 14. a 15. úroveň a elf opět navštívil Mikada (a za těžký obnos - Mikadova zlatá věž už byla způle posázena zlaťákama) se dostal na 19. úroveň.

začátek roku 223...

Inu tak se všichni sešli opět v Hůrce jen co postoupili (elf se zase doma u ženy a syna moc neohřál) a tentokrát přijela i Nela z Roklinky. Bylo vidět, že jí to tam svědčí. Dokázala nyní krásně jezdit na koni a učila se střílet. No ale nyní se rokovalo o něčem jiném.

Poslední zprávy o Nemrunovi měl Ratmir. Byl u soudu, který ho odsoudil k smrti a také slyšel, jak ho Zurych od Melderila vykoupil a odvezl ho do Haradu. Tam stopa skončila, ale všem bylo jasné, kam asi směřoval. Ne nadarmo stála svatyně satanistů v Hartoru. To se ovšem vůbec nelíbilo Čáryfukovi a ani Nele, že by měl někdo z družiny zemřít takovou smrtí. Elfovi byl trpaslík upřímně ukradenej a stejně si říkal, že už je dávno po smrti. Ostatní si tím nebyli tak. Jisti. Satanisté měli ve zvyku nechávat význačné oběti na slavnostní příležitosti. Jenže ani Ratmirovi se na jih kvůli zrádnému trpaslíkovi moc nechtělo. Jenže se nechtěl shodit před Nelou, která si nechtěla připustit, že by člen družiny měl být ponechán napospas. Nakonec se připojil k výpravě i Ithiril. Rozhodně ne kvůli trpaslíkovi, ale měl na jihu ještě nějaké staré účty. Hodlal tam získat zpět své staré věci, které mu zabavil Zurich, taky nevěděl, kde se mu toulá kočka a konečně si říkal, že by byla vhodná příležitost se pomstít. No a Theodor se vydal s družinou, protože viděl, že to daleko dotáhne, když se jich bude držet. Nakonec se s nimi vydala i Nela, přestože byla ještě velmi mladá, ale o koně už se alespoň postarat uměla.

Tak všichni vyjeli velkým spěchem do Haradu. Na hranicích se trochu zdrželi. Mezi Haradem a Gondorem začalo panovat dost velké napětí a všude bylo mnoho vojáků. Haradský král prý náhle zemřel a vlády se ujal jeho syn Hassan, ale de-facto připadla všechna zbývající moc do rukou satanistům. Před hranicemi se tedy trošku, pokud to bylo možné přestrojili a vypluli přes řeku. Na druhé straně byli donuceni, protože se vydávali za obchodníky, zaplatit nějakou celkem vysokou daň.

Tak dospěli někdy 7. března do hlavního města. Zde se děli věci, sotva pár dní uplynulo od odchodu velkého pohřebního průvodu starého krále. Teď se pokoušeli získávat nějaké informace. Motali se kolem svatyně i královského paláce, ale po trpaslíkovi žádné stopy. Nakonec se dozvěděli že v pohřebním průvodu byli také nějací zajatci určení k obětování v pyramidě, kam měl být pohřben mrtvý panovník. Byli tam misionáři ze severu a nějaký kacířský trpaslík. Tak bylo jasno. Najali tedy loď a po řece Moheru se vydali k za průvodem do města, kudy měl také procházet.

Tam jej dostihli a viděli obrovský shon. Po delší době se jim podařilo protlačit až do centra a spatřili zlaté máry s mrtvým králem. Kolem bylo vystaveno mnoho cenností určených k uctění posledního odpočinku krále. Také tam zahlédli připravené oběti a mezi nimi i trpaslíka. Alespoň s ním Ratmir navázal telepatické spojení aby ho uklidnil. Také tam zahlédli satanské velekněze. Zurycha a Árela., nejvyššího kněze. Když se elf chtěl neviditelný dostat ke stanům dost se podivil, Árel jistě zaslechl jeho kouzlo a bez varování na něj mentálně zaútočil. A byl to drtivý útok. Ithiril se stačil teleportovat, ale útok pokračoval. Ještě jednou a byl bez magů. Nakonec se zachránil jen tak tak. Árel byl velice mocný a nyní již věděli, že poblíž něho nemohli kouzlit.

Ráno průvod odešel po cestě, dál do pouště, ale Árel pamatoval na někoho dostatečně mocného, kdo odolal 3 jeho drtivým úderům.

Když se vydal další den Čáryfuk do města pro vodu a jídlo pověsil se za něj neviditelný Zurych, který zde čekal a pátral po nepřátelích. Jenže se Zurych přepočítal. Čáryfuk se náhodou ohlédl a spatřil čarodějovu magenergii. Nenápadně do sebe hodil několik šílených lektvarů, pak se otočil a začal boj. Zurych si myslel že vše snadno sfoukne jedním kouzlem, ale Čáryfuk měl svoji ebenovou hůlku a pohltil všechna kouzla, která na něj čaroděj vrhl. Stejně tak on pohltil do hole blesky, které na něj sesílal Čáryfuk. Nyní tedy začal používat svoje satanské modlitby. Čáryfuk ovšem přešel do protiútoku a pomocí teleportačního lektvaru ho začal silně ohrožovat se svým mečem. Nakonec se musel dát čaroděj na útěk. Jenže to už tady byl Ithiril s Ratmirem. Zdáli vše viděli a ihned vyjeli hobitovi na pomoc. Teď Ithiril zabil čaroděje v mentálním souboji. Rychle přijel až k němu a naložil si ho i s věcma, z nichž některé poznával. Konečně se pomstil.

Ale to už z bran města vyjížděli jezdci. První skupinku zahnal snadno Ratmir se svým novým lukem. Zanedlouho za nimi však vyrazila celá kavalerie, na 50 jezdců. Všichni se tedy vydali na útěk. Byl to velký závod a dlouho se drželi, ale byli přetížení. Ithiril si alespoň vzal od Zuricha co potřeboval a zahodil jeho mrtvolu. Přesto však ani skvělé Rohanské koně nemohli nést příliš velkou zátěž příliš daleko. S Nelou jel i Theodor a měli příliš mnoho věcí. Po dlouhém závodě je nakonec Haradská lehká kavalérie dohonila.

Družina před tím zajela k řece. K nějakým stromům a zaujali obranné postavení. Pak proběhl boj. Ratmirův luk působil naprosto šílenou zkázu a i Čáryfukova kuš nebyla bez účinku a Nela také statečně střílela. Nakonec bojovali nablízko, ale pak pobili všechny co nestačili utéct. Bylo to velké vítězství.

Dál pokračovali s velkým zdržením a nedovolili si průvod přepadnout za přítomnost velekněze. Byl příliš mocný. Rozhodli se místo toho počkat až budou oběti se svým králem pohřbeni zaživa, jak se dozvěděli. Pak by je mohli osvobodit z pyramidy. Sice se to všem moc nezdálo (přemýšleli o pastech, které tam určitě budou), ale nic lepšího nevymysleli.

Tak vše z dáli jen sledovali. Rozdělili se a nechali Nelu s koňmi na místě, kde byla voda a ostatní šli za průvodem do pouště. Tam jim vodu dokázal opatřit jen pan Hombre ze zásob průvodu. Ten také vše zblízka viděl. Velký obřad, kdy byl král konečně pohřben (a oběti s ním) a pyramida velkou mocí zavřena a zapečetěna. Bylo použito mnoho magie, kterou slyšel i elf opodál. Samá ochranná a vitální magie. Uměl si to představit, nemrtví.

Nakonec vše skončilo a lidé odešli. Zbyli jen kněží z malého kláštera ve skalách u pyramid, kteří střežili klid mrtvých. Družina vše obhlédla a připravila se vejít.

Pomocí mocných kouzel se Ithirilovi podařilo projít branou a otevřít ji. Pak všichni byli na střední chodbě, nyní zasypané. Museli najít jinou cestu. Pobili pár ghůlů, minuli pár jednoduchých propadel (pan Hobre dobře zvládal svoji práci) a nakonec byli zasypáni a byli by zahynuli, nebýt Ithirilovi magie. Dál putovali až když pan Hombre chtěl zvednou ze země jakýsi drahý šperk spadla mu nahlavu traverza. Tak nakonec skončil svou pouť Ithirilův podrobenec v pasti. Dál tedy ohledával podlahy Theodor a docela se osvědčil. Dál našli cestu jen se štěstím, ale pokračovali. Pak však museli bojovat s neviděnou, strašlivou vidoucí hrůzou, která dost pocuchala Ratmira a Ithiril si s ní nakonec s obtížemi poradil.

Další past byla také nebezpečná. Zavřená místnost do níž byl pouštěn jedovatý plyn. Opět je zachránila jen magie. Pak byli opět málem zasypáni, když konečně nalezli falešnou hrobku. Nezdrželi se zde ovšem, neboť Theodor objevil velice rychle průchod do hlavní komnaty. Tam nalezli veliké poklady. Také nakoukli do pohřební komory, ta ale byla celá zamořena otráveným plynem a nikomu se tam nechtělo setrvávat. Nakonec nalezli i místnost s obětmi. Dost náhodou. Bylo tam mnoho Gondorských kněží a také trpaslík.

Jen co se dostal ven, začal obhlížet poklad. Byla zde vystavena jeho sekyra, takže ji vzal, pak se naložil kolik unesl, zlatem (ještě dal nějaké kněžím aby mu jej vzali).

Ven se dostali jednodušeji než dovnitř. Konečně nalezli rušič časoprostoru a trpaslík ho se svojí sekyrou rozbil. Ven se tedy teleportovali. Než odešli měli ještě problémy se strážci pyramid, ale opět promluvil Ratmirův luk. Tak se nakonec všichni dostali v bezpečí ke Gondorským hranicím. Zde vyslechli tisíceré díky od zachráněných kněží, zatímco trpaslík myslím ani nepoděkoval, nu takoví už jsou trpaslíci.

duben 223...

Zde na hranicích dostihla Ithirila strašlivá zpráva. Jeho žena poslala drozda s tím, že jejich syn byl unesen. Pronásledovala únosce, podepsal se jako Marko, ale párkrát ji setřásli a nyní míří do Haradu. Ithiril rychle opustil družinu a vydal se jen s Ratmirem do Cel-en-ii, kam měla doplout loď s únosci. Přestože cestoval magickou cestou, v přístavu mu řekli, že loď zde již týden je. Alespoň se zde sešel se ženou a okamžitě, pomocí magie se vydali do Hartoru. Ratmir se za nimi vydal po cestě.

Nakonec tam všichni tři dorazili. Jejich syn byl údajně v moci velekněze Árela, který se jej chystal brzy obětovat. Přepadnout svatyni nemělo cenu, odeslali tedy posla pro pomoc Gnarenovi, který elfovi tak pomohl v Harlondu a vymysleli jiný plán. Gnaren skutečně, když viděl v jaké jsou nouzi přišel, ovšem nebyl zrovna v nejlepším stavu. Po svém velkém kouzle skoro rok prospal a ještě nyní stále usínal. Nakonec pomohl Roklinský Miruvoar, který před cestou udělali podle receptu hobit s barbarem.

Společně přišli k obětování a Helén proměněná v orla nalétla na Árela, když se chystal obětovat. Uviděla však, že se jedná o jiné dítě proto místo aby jej vzala zaútočila na kněze. V tu ránu se přidal Gnaren s Ithirilem. Nikdo nemohl odolat soustředěnému překvapivému útoku 3 mágů kapituly. Árel se aniž stačil cokoli provést složil mrtev k zemi. Pak už nebyl velký problém utéct a spolu s Ratmirem se vrátit do Gondoru a Gnaren se mohl odebrat zpět ke spánku.

Zabili Árela, svou situaci však nevylepšili, Eldarila nenašli. V Haradu však skutečně nebyl. Pomocí magie ho zahlédli někde, kde to vypadalo jako v Kraji. A jelikož únosci utíkali z Annůminas přes Kraj bylo to možné. Okamžitě se tam vydali. Dlouho pak v hobitích podobách prohledávali Kraj, než se jim podařilo ho najít. Byl v klidu u jedněch pěstounů. Jeden článek řetězu únosců zradil a vyměnil dítě, no i to se může stát.

Nyní se musíme zmínit ještě o jedné věci, která k dobrodružství patří. Čáryfuk před odjezdem do Haradu vyvolával jakéhosi démona. Nepovedlo se mu to, ale nevěnoval tomu pozornost. Udělal chybu. Když se vrátil z výpravy zjistil, že Alfi je posedlý jídlem. Projedl už všechny svoje peníze a prodal už pár kusů nábytku (jež pak musel hobit draze kupovat zpět). Také snědl asi 100 ovcí, které si dal poslat z Kraje. Čáryfuka to tak rozzuřilo, že jej dal vyhnat. Když však pak pomáhal elfovi hledat v Kraji syna, nalezl Alfiho u ovčího stáda a bylo vidět, že pěkně prořídlo. Tehdy jej vzal do Fornostu k velmistrům a jednal s nimi o tom a oni jen sejmuli z Alfiho démona prokletí a vše bylo v pořádku. No přesto bylo neuvěřitelné co všechno Alfi dokázal ve svém prokletí sníst.

Pak tedy po dobrodružství elf opět hluboce sáhl do kapsy a vydal se postupovat u Mikada. Už byl na 20. úrovni.