220...

Konečně se nyní vrátíme k Hantovi. Rozloučili jsme se s ním když se vracel sám do Tharbandu s něčím do začátku od pana Hombeho. Konečně byl doma. Hned nalezl své staré přátele. Chvilku se orientoval po městě a přemýšlel co dělat. Černá maska stále přijímala lidi, ale to se mu nezdálo, nechtěl být obyčejným poskokem. Vstoupil tedy do místní, víceméně nevázané gildy zvané někdy hrobaři, neboť se často scházeli na starém Tharbandském hřbitově, kam se nikdo jiný neodvážil. Po pravdě řečeno to nebyla špatná volba. V této organizaci vyrostlo mnoho lidí, které to pak dotáhlo daleko. Například sám Marko, zástupce Tharbandského šéfa Černé masky, šedá eminence města s volnými pravomocemi. A to je jen jedno jméno, ale ono v profesi o kterou zde jde se jména příliš nepoužívají. Ten kdo jméno nemá je často víc, než ten kdo ho má slavné a opěvované.

Tak se tedy Hant za nějaký čas uchytil a postoupil na 2. a 3. úroveň a zanedlouho na 4. Pak přišla válka a ve městě začali těžké časy. Kníže Erimor vyhlásil nezávislost Cardolanu, ale to vydrželo sotva 4 dni než ze severu napochodovali Andůtonovi vojáci. Kníže se kdesi ztratil a Andůton se začal chovat ve městě jako doma. Nařídil tvrdý vojenský režim a předal město rytíři Cerenovi, svému pobočníkovi. Ten dělal vše podle vévodova přání a chtěl udělat z Tharbandu počestné město. Za hradbami rostla jedna šibenice vedle druhé a když nebyl čas je stavět věšelo se na stromy. Za sebemenší přestupek už tehdy člověk visel. Vojáci vládl městu a jistou dobu tam byl dost pevný řád. To byla vévodova pomsta za zabití svého otce.

No nic nevydrží věčně a tak se jednou rytíři Cerenovi stala nehoda. Jeho zástupce už nebyl tak neúplatný a tak se město začalo pomalu probouzet k životu. Navíc skončila válka a podle práva nyní neměli Andůtonovi vojáci co v městě pohledávat. Vládcem Cardolanu se měl stát syn knížete Erimora. Ten byl ovšem ještě zdaleka nedospělý a tak správce Arnoru Helkar rozhodl že dostane poručníka a určil za něj svého člověka. Pan baronet Léve se tedy stal až do dospělosti vikomta Qrimora správcem Cardolanu a města. To bylo trnem v oku některým lidem v Tharbandu, protože chtěli prosadit svého člověka, ale vévodové si chtěli udržet svůj vliv nad nejbohatší částí země. Říká se že se pár lidí pokusilo něco mít proti panu Lévovi, ale kupodivu pan Léve byl proti takovýmto příhodám odolný. Dokonce dokázal udržet ve městě jakž takž pořádek (alespoň z pohledu zvnějšku) bez pomoci armády.

No a tehdy si Hant řekl, že by potřeboval, aby si jej konečně někdo všiml. Mířil velmi vysoko tak nechtěl začínat přízemně. Jen se tam pozeptal, po městě, kdo je někomu nepohodlný. Velkoryse přehlédl obyčejné měšťany a vyslechl to co ho zajímalo. Tak například hlava pana Léveho stála, jak se šuškalo 50000. Na druhou stranu pan Léve dal vypsat odměnu 50000 na některé vysoké členy černé masky, jako na zdejšího šéfa a jeho zástupce, ale na černou masku si nikdo netroufl. Bylo by sebevraždou si vyzvednout odměnu. No dál se po městě šuškalo něco o 25 tisících za jakéhosi Hombreho, který porušil nějaké smlouvy s Černou maskou a utekl z města. Tomu ovšem Hant cosi vděčil. A pak něco co se začalo zamlouvat Hantovi víc, vysoce postavené hlavy. Měl prostě sklony k tomu stát se assasinem. Za vévodu Helkara byli jistí lidé ochotni zaplatit 50000 (neměl sem posílat Léveho) a za vévodu Andůtona dokonce 125000. Však už se mnoho lidí pokusilo zabít pána z Annůminas, ale zatím vždy bezúspěšně. Měl štěstí a navíc byl pod ochranou magie.

Když si to tak Hant přebíral rozhodl se že nejvíc se zviditelní v podsvětí, podaří-li se mu dostat vévodu Helkara, který byl zároveň správcem celého Arnoru a byl druhým mužem po králi. Tak tedy začal plánovat. Rozhodl se pro jed, neboť vévoda, přes svůj pokročilý věk byl stále ještě velký válečník a nějakou tu ránu by přežil. A na druhou už by nemusel vyjít čas.

Vydal se tedy za jistým pyroforem, kterého v těchto případech obvykle podobní lidé navštěvovali a on se na nic neptal a informoval se o jedech. Ochodník mu nabídl něco stoprocentního, co by zabylo kteréhokoli člověka , barbara, či trpaslíka na světě. Chtěl však za jed 40000zl. To bylo docela dost. Tak se Hant vrátil ke svým lidem a navrhl menší akci, jak by se dali získat nějaké peníze.

Naplánoval s pár chlapi únos. Připravili kočár, koně a vše potřebné a vydali se do nedalekého města Koranu. Tam nějakou dobu pozorovali chování tamní paní baronky a jednou prostě nenápadně projel kolem kočár, zastavil, a už jeli s paní baronkou pryč. Zajeli pak k Brandyvíně a čekali zde na lodích na výkupné, které sem měl donést jeden člověk. Tak se také stalo. Sotva člověk položil pytel s penězi a odešel dali na to místo spoutanou baronku a už se radovali že odjedou, když se poblíž zjevil jakýsi do té doby neviditelný kouzelník s vojáky okolo a na obzoru se objevilo mnoho dalších. Nastala honitba. Z asi 8-mi únosců unikl jenom Hant. S neuvěřitelný štěstím se schoval v porostu, pak přeplaval do Kraje a nějaký čas mu trvalo, než se dostal do Thabandu. Chvíli zde zůstal a rozmýšlel (zatím ještě stihl postoupit na 5. úroveň). Pak naplánoval novou akci a sebou vzal jen svého učitele z gildy a další dva. Vydali se k Vendolí, vzali sebou několik darebáků a společně přepadli náklad zlata. S vojáky byl tuhý boj, ale Hant a jeho kumpáni se drželi dál a tak mnoho společníků nezůstalo. S nimi si pak už snadno poradili. Měli tedy dohromady celý náklad zlata a na Hanta připadlo 40 tisíc ve zlatě. Konečně se mohl pustit do svého velkého cíle. Vše ještě jednou důkladně naplánoval a než se vydal do Fornostu postoupil na 6. úroveň a stal se lupičem.

Ve Fornostu se ubytoval a sledoval vévodův pohyb. Nikde moc nebyl, ale všiml si že jezdil každou neděli do kláštera na druhé straně města k modlitbám, které vedl otec Jídáš. Inu jednou se vloupal do kostela a na kůru se schoval za varhany (když před tím zneškodnil varhaníka). Pak čekal až vévoda přijde a poklekne. Pečlivě natřel šíp jedem, zamířil a vystřelil do zad. Raněný vévoda se skácel, zatímco okolostojící rytíři a zbrojnoši začali okamžitě reagovat. Kryli vévodu vlastními těly, vrhli se za Hantem a vyvolali poplach.

To byl útěk. Přímo z okna skok dolů a sprint do města. Povedlo se, tam už se ztratil. Fornost bylo příliš velké město a nikdo ho nepoznal. Vévoda ovšem nebyl nijak vážně zraněn a o působení jedu se nikdo ani nezmiňoval. Jed prostě nepůsobil ! Rozhněvaný Hant se vrátil do Tharbandu a v noci, když pyrofor u kterého jed koupil zavíral krám, přepadl ho, trochu si s ním promluvil a zabil ho. S jeho gorilami se vypořádal snadno. V krámu pak získal i nějaké peníze. Pak ovšem musel odejít z Tharbandu, neboť pyrofor byl široce užitečná osoba a mnoha lidem se nelíbilo, že ho zabil.

221...

Tak se stalo, že si Hant vzpomněl na staré přátele a vydal se do Hůrky. Tam zrovna byla sešlost. Ithiril se po dlouhých rozmluvách s otcem Jídášem konečně rozhodl zbavit se úpisu. Rozhodl se vydat se až k branám pekla a vydržet tam tak dlouho, dokud mu ďábel nevrátí smlouvu. Však má svatý kříž zesilující jeho moc kněze a dobré přátele. Tak svolal celou družinu do Hůrky. Jel nyní sám bez ženy, protože jeho paní Helén byla v naději a nemohla vyrazit na dobrodružství. Ostatní však přijeli. Ratmir se vrátil z Roklinky, kde vyučoval Nelu mnoha dovednostem a Nemrun přikráčel z Mórie.

Je nutno popsat ovšem co před tím trpaslík Nemrun v Mórii zažil. Jak si tam tak ležel na mramorovém kanapi a odpočíval, zavítal za ním podivný člověk. Stejný jako tenkrát před lety a stejně nečekaně. Vyptával se jak se Nemrunovi líbí v jeho novém těle a jak se těší slávě. Nemrun odpovídal tak nějak rozpačitě, nevěděl co po něm ďábel může chtít. No a ten přešel tedy k věci. Prohlásil, že by tělo Nemruna potřeboval zpátky, protože se mu upsal nějaký trpaslík za velkou sílu a slávu a on přece Nemrunovi nic neslíbil a poskytl mu vše zdarma. Samozřejmě mu zařídí hladké zpětné přestěhování do těla Dolgana. Na to se tvářil Nemrun dost divně a ptal se jestli by to nešlo nějak zařídit jinak, no a ďábel tedy začal.

Nabídl mu dvě varianty. Jednak že sepíšou řádnou smlouvu o duši, pěkně podle všech zásad, a tím by Dolganovi Nemrunovo tělo zůstalo nadosmrti. To ovšem raději opatrný trpaslík odmítl.

Druhá varianta byla vlastně jakási službička. Ďábel by pak také nechal Nemrunovi tělo nadosmrti. Vyprávěl mu, že Ithiril chystá nějakou bláznivou a šílenou akci. Že chce jít někam až před samotné peklo a vůbec vměšovat se do věcí, do kterých mu vůbec nic není. Ale má u sebe takovou hnusnou věc, která nám bude bránit podnikat vůči němu některé věci. Ale to by nebránilo aby tu věc nemohl udělat někdo jiný. Kdyby ho jen Nemrun před peklem jen tak lehce omráčil, získal by si velké závazky pekla. Ďábel se mu zaručil že elfův život a také ostatních kdo půjdou s ním bude zachován a že se nemusí bát. Nemrun ale namítl, že přece nemůže uprostřed družiny jen tak zaútočit na elfa. To by pak s nimi nevydržel. Ďábel mu tedy dal jakýsi svitek, který se sešle sám. Stačí jen ve vhodnou chvíli zlomit pečeť a myslet na Ithirila. Pak zůstane elf asi směnu ve stavu strnutí. Tohle už trpaslík akceptoval a s ďáblem se dohodli.

Teď, když tam byli všichni a rokovali o cestě k peklu do samotného Mordoru do toho všeho najednou zaklepal na dveře Hant. Hned byl jiný námět k rozhovoru. Čáryfuk nehodlal Hantovi odpustit a byl odhodlán ho předat soudu. Nemrun se u toho jen dobře bavil. Ratmir s Ithirilem mezitím z Hanta pomocí magie vytáhli co dělal od té doby a dost se divili. Nakonec se družina shodla. Donutila Hanta přísahat, že už nesmí nikdy nikoho zabít, ledaže by to bylo ve výsostném zájmu království, nebo jak nějak zněla ta přísaha. Je pravda, že Hant jim tam filozoficky dokázal jak je těžké rozlišovat lidi, kteří ještě nesmí být zabiti a ti kteří mohou, nebo dokonce musí. No nakonec se dohodli.

Tak tedy jednoho dne vyjela celá družina, včetně Hanta, který se rozhodl Ithirilovi pomoci (ostatně hlavně elf s Nemrunem se ho nejvíc zastávali), na jih. Mířili do Mordoru. Tak dojeli až do Osgiliathu a odsud se vydali nepoužívanou silnicí k Minas Morgul, městu stínů. Projeli kolem Temných hradeb a tmavých oken města a směřovali do průsmyku v horách. Tam byli nuceni přenocovat, ovšem nebyla to lehká noc. Kolem se proháněli duchové a přízraky. Byli rádi když druhý den vstoupili do Mordoru a to nebyl příliš utěšující pohled. Stáli nad vekou planinou Gorgoroth pustou a zvrásněnou a před nimi se zdvihala ve středu toho všeho Hora osudu, Orodruina. Tam se nyní vydali a bylo dobře, že sebou vzali dostatek jídla a pití. Zde by nenašli ničeho.

Přes zvrásněnou planinu jim trval pochod asi 2 dny než dosáhli úpatí. Pak začali stoupat nahoru až došli k velkému kráteru. Byl přímo pod nimi, hluboký asi 100 metrů a zdánlivě klidný. Jen několika škvírami unikaly podivné kouře a čmoudíky. Bylo zde cítit síru.

Spustili se po lanech dolů a začali obcházet kotlinu. Spatřili několik škvír ve skále, ale Ithiril jasně vycítil tu pravou. Vstoupili do chodby. Vedla mírně dolů. Byla tu cítit intenzivně síra a na stěnách byli krystalky. Většina družiny právě uvažovala jestli už v pekle jsou, a nebo, jestli do něj teprve sestupují. Každý měl o něm trochu jiné představy. Náhle vstoupili do jeskyně a trpaslíkovy oči se protočili. Uprostřed ležel ohromný nespočetný poklad. Stříbro ani nevnímal, zlato jen na okraj, jen ve vzácných uměleckých špercích. Obdivoval platinové věci i kousky mithrilu. Překrásnými velikými diamanty a rubíny posázené klenoty. Nádhera. Nakonec se tu nezdrželi dlouho i když trpaslík se rozhodl, že se tu při zpáteční cestě určitě zastaví. Jen Čáryfuk, Ratmir a Ithiril se pokladu trochu báli.

Postupovali tedy dál a vstoupili do jiné místnosti. Zde stála ohromná černá tabule a na ní bylo bílou křídou napsáno mnoho jmen. Zde se chvíli zdrželi. Mezi jmény našli Ithirila, ale nikoho jiného z družiny. Byly zde však jiná slavná jména. Našli zde Meniritixe, Palůrina a Igdura z mágů. Sýrose a Sylfuse z theurgů, pak dokonce vzdorkrále Melderila a jeho pobočníka de Morteho. Na první pohled to byla tabule upsaných duší a bylo zajímavé vědět, kdo všechno na ní byl. Ithiril zkusil svoje jméno smazat, ale nepovedlo se mu to, tedy šli dál.

Tak vstoupili do třetího sálu. Tato místnost si konečně jméno sál zasloužila. Byla tesaná do černé čedičové skály s hladkými stěnami. S mnoha pilíři a důmyslnou klenbou. Hlavní věc, která však všechny zaujala byla planoucí brána na druhé straně místnosti. Byla široká a vypadala jako stěna ohně. Nikdo nepochyboval že stojí přímo před branou samotného pekla. Nyní přišli obezřetně blíž a Ithiril pozvedl svůj kříž. Branou sem prošlo několik ďáblů, velkých, se strašnými rohy. Jeden z nich promluvil k elfovi. ”Ale, no ne, pan Ithiril. Ale ještě máš 954 let, nemusíš tak spěchat, a také jsi nemusel až sem, doprava je v cenně. Cha cha..” Začalo vyjednávání. Ithiril požadoval svůj úpis. Inu ďáblovi se zjevil v ruce a elf ho roztrhal, avšak zjevil se mu v ruce další. To elfa naštvalo a s mocí svatého kříže vyvolal modlitbu, která ďábla zničila. Se zavitím zmizel. Začal boj. V tu chvíli Čáryfuk přečetl svitek proti ďáblům a spěchal vpřed. A Nemrun, který byl poslední nenápadně zlomil svou pečeť. Dál už na nic nečekal a s křikem utíkal pryč, za pokladem a pak co nejdál odtud.

Ithiril náhle pocítil, jak někdo za ním vzadu zakouzlil a padlo na něj kouzlo strnutí. Jeden z ďáblů ho popadl a než tomu mohli ostatní zabránit prošel branou pekla. Ithiril se ocitl mimo bytí v samotném pekle. Nevnímal prostor ani čas ale kouzlo z něj spadlo - zde mimo Ardu žádná magie neplatí, ani žádné magy neměl. Ďábel ho pevně držel a kamsi nesl. Tu vyslovil Ithiril zde v samotném pekle modlitbu k Valar. Byla to věc, jež pak připravila elfa o schopnosti kněze. Naposledy co mu bohové pomohli a div sám sebe nevystavil jejich prokletí. Ďábel se rozplynul. Elf byl v pekle a jakýmsi smyslem ucítil kde je východ. Prošel jím.

Mezitím venku to nebyla žádná legrace. Čáryfuk s Ratmirem a Hantem se stáhli k sobě a byli chráněni svitkem. Vrhali mocná kouzla na ďábli, pekelníci ovšem také ovládali magii a nutno říci že mocnější. V tu chvíli se z brány vynořil Ithiril a přidal se k ostatním. Chtěli bojovat až do konce, tu však povstal Hant a zvolal, že chtějí vyjednávat. Ostatní ho chtěli umlčet, ale to už je zasáhli kouzla ďáblů a byli znehybněni. Pak Hant sám rozmlouval s vůdcem ďáblů. Mluvil tak, jak byl zvyklý z Tharbandu a nakonec uzavřeli obchod. Peklo je teď všechny pustí a oni odejdou. Pak za Ithirilovu duši seženou 10 jiných a elfův úpis pozbude platnosti.

Tak se dohodli a tak se také stalo. Všichni z těchto míst spěchali co nejrychleji a zastavili se až v místnosti s pokladem.

Zde už byl trpaslík a ládoval, co se dalo. Trpaslíci jsou silní a unesou hodně, vzít však jen pouhý desátek tohoto pokladu bylo nad Nemrunovi síly. Alespoň tedy vybíral co nejcennější věci a ládoval vše do svého objemného batohu. No jídlo a takový zbytečnosti vysypal. Ostatní si také něco vzali Ratmir jen pro jistotu jeden obrovský diamant. Ithiril naložil plnou svoji neviditelnou tornu. Čáryfuk raději nebral nic a Hant málo.

Vyšli ven a chtěli vylézt nahoru. Čáryfuk byl bez problémů, Ratmir málem na skále jednou uklouzl a div se nezabil. Ithiril se chtěl nahoru teleportovat, ale světe div se povedlo se mu to až napotřetí. Hant začal lézt, ale z výšky asi 10m spadl. To se mu nikdy nestalo - neuvěřitelné. Pak začal být dost pověrčivý. Vyhodil raději vše co si nabral, pak už to šlo bez problémů. Nemrun s tou svojí zátěží neměl vůbec šanci vylézt nahoru a tak raději zůstal dole.

Družina ho dlouho přemlouvala, aby tam nechal alespoň část, ale on se odmítl o něčem bavit. Nakonec Čáryfuk poodešel stranou a bylo od něj vidět jakési podivné záblesky. Po chvíli Nemrun všechno vysypal a drápal se nahoru. Tam se začali dít podivné věci. Vrhl se na zem a začal hrabat do vzduchu. Vypadalo to, jakoby něco nabíral. Čáryfuk ostatním tiše vysvětlil, že myslí, že je tam hromada čistého mithrilu. To se elf s ostatníma dost dobře bavil a začali se otevřeně smát. Ale Nemrun přesvědčený, že právě má v batohu 100 miliónů se smál zase jim a říkal jim že jsou hlupáci, když si taky nevezmou. Pak šli zpátky a Nemrun byl shrbený jako kdyby nesl plný ranec něčeho - jenže jeho pytel byl prázdný. To byla zábava pro družinu. Jen málem ji zkazilo, když si elf v tom špatném terénu div nezlomil nohu.

Nakonec došli do průsmyku v horách nad Minas Murgul a dali pohledem poslední sbohem Orodruině. Přes noc chtěli postavit magickou ochranu, ale elfovi se nepodařilo ji vůbec, ani naponěkolikáté vykouzlit. Byli bez kouzel poblíž Minas Morgul a pamatovali si co se zde dělo posledně. To už Ratmir začal vážně elfa přemlouvat, aby odhodil to proklaté zlato. Sám svůj diamant také zahodil, neboť se chystalo k boji a on se bál kletby pokladu. Ithiril to ovšem odmítl udělat.

Tak tedy šli nocí po cestě a doufali, že ujdou co největší kus, když se objevili. Přízraky z Minas Morgul. Byl to těžký boj. Trochu komický byl pohled na trpaslíka, který máchal sekyrou ohnutý, jako by nesl těžké břemeno. Ale nyní všem moc do smíchu nebylo. Elf byl zasažen duchy a vysáli mu několik úrovní. Čáryfuk tam bojoval se svým mečíkem z mohyly a ukázal se velice platný. Ve tmě se rozzářil a způsoboval těžké ztráty. Hant tam volal na pomoc samotného ďábla a byl dost rozčilený, když nikdo nepřišel.

Nakonec se dočkali rána a uháněli z údolí Morgul jak jen stačili. Akorát s Ithirilem to nebylo nejlepší. Cestou se mu nakonec podařilo seslat kouzla, která mu vrátila sílu. V Tharbandu se rozdělili. Ithiril jel doprovázen Čáryfukem a Ratmirem rovnou do Annůminas a Hant šel s Nemrunem do Mórie. Doufal, že tam najde nějaké duše pro ďábla. Elf mu k tomu účelu dal poklad, který měl z Mordoru.

Trpaslík se cestou tvářil jako nějaký baron a rozhazoval na všechny strany. Doma pak svůj ”mithril” pečlivě schoval a zatímco přemýšlel co všechno si koupí a pořídí (Jestli celé patro v Mórii, nebo nějaká lidská města, či království, no uvidí..) rozhodl se v dobré náladě pomoci Hantovi. A tak zašli do nejhorší hospody a vysypali poklad na stůl. Za 10 minut měli deset úpisů, dokonce vlastní krví, což ani nebylo potřeba. Pak odtud raději zmizeli. Jen tam mimochodem se později dozvěděli, že všichni, kteří se tam za poklad upsali se nevrátili ani domů, byli prostě cestou přepadeni a zabiti. Tak se do pekla dostali rychle. Nyní se tedy objevil ďábel a s komentářem, že prodali elfovu duši ještě moc lacino vyměnil smlouvy. Tak se Nemrun s Hantem rozjeli s elfovým úpisem do Hůrky. Zde již na ně oba dva čekali. Ithiril byl doma a přijel akorát tak včas aby mohl pokřtít svého syna. Nazval ho Eldaril půlelf a s Helén se dohodli že ho naučí veškeré magii, kterou sami ovládali. Za kmotra mu šel tuším sám vévoda z Annůminas. Opět velká pocta.

No elf tam chvilku pobyl a pak se rozhodl že musí dokončit ještě tuhle záležitost. Stavil se ve Fornostu u otce Jídáše a pověděl mu o všem. Ten litoval, že Ithiril už dále nemůže být knězem, ale nedalo se nic dělat. Požádal alespoň Ithirila o kříž, no a ten mu ho po chvilce váhání dal. Ostatně Jídáš byl nejvyšším knězem řádu světla, tak kříž nejlépe náležel do jeho rukou. Vrátil se do Hůrky a s radostí spálil smlouvu na svou duši, hned se cítil líp.

Ještě tady byl problém s Nemrunem. Rozhodli se ho nějak šetrně přesvědčit, že nemá žádný mithril, jak se domníval. Elf tedy zlomil kouzlo, které na něm bylo a začalo rodeo. Musel ho proměnit v krabičku od sirek. Druhý den, když ho pustil, trpaslík nic neřekl a prostě vyrazil dveře a odešel. Nenáviděl hobita a elfa, kteří ho do toho dostali. Ithiril však za ním jel a když s ním nechtěl Nemrun mluvit proměnil ho v malé růžové prasátko (pamatoval na vtipy, které o něm trpaslík říkal). Pak ho ovšem honil až do večera po polích a po lesech.

Když ho přivlekl domů myslel zas Alfi že bude zabijačka a tak málem Nemrun skončil na pekáči. Dva dni ho drželi v chlívku, ale dělal takovej bugrajz, že ho nakonec pustili. Když ho proměnili zpátky, tak mu alespoň slíbili, že s ním zajdou do mohyly pro nějaký peníze, aby se uklidnil.

Vydali se tedy k mohylám (tentokrát Čáryfuk nešel) , ovšem ta jejich už byla prázdná a rozfoukaná (prý kněží zde byli, jak říkali později Hůrečtí). Protože to však trpaslíkovi slíbili, vydali se k jiné. Mohyla, ke které přišli byla ještě mnohem větší, než ta první. Alespoň si však mysleli, že tam bude více peněz. Vstoupili dovnitř a byl to vskutku celý komplex. Bojovali hned s několika duchy a dalšími menšími nemrtvými. Nakonec nabrali poklad a raději se spakovali. Bylo zde příliš mnoho duchů a nemělo smysl s nimi bojovat. Zlato už stejně měli.

Než se rozešli, pozval Ithiril všechny na námořní výpravu. Za rok se hodlal vypravit do Dol Amrothu, kde tamní kníže byl dobrým přítelem Helén a určitě by dal pod velením elfovi nějakou tu loď. Navíc vévoda Andůton věnoval s konečnou platností Ithirilovi jako svatební dar Andůlinde. Nakonec všichni přislíbili účast. Jen Čáryfuk odmítl jet. Všichni se tedy opět rozešli Ratmir postoupil na 13. úroveň, Nemrun rovněž. Ithiril se dal do učení k velmistrovi Mikadovi z Fornostu, pravdou bylo, že si nechal postup dost vysoko zaplatit, a postoupil na 18. úroveň. Hant postoupil na 7. a 8. úroveň. Čáryfuk se také učil a postoupil na 18. úroveň.

Ratmir se pak s Ithirilem na čas vrátili do Roklinky, kde byla Nela, aby ji zas něčemu naučili a podivili se když uviděli co tam našla. Prolezla všechny kouty domu a v bývalém Elronově pokoji nalezla učený dextát o magii.

Velice učený svitek, který dlouho studovali. Posléze jej také dlouho pročítal Čáryfuk a ten jej dal k dispozici Velké šestce. Ze svitku vyplynulo, že elfové uměli dříve používat jakousi magii run a znamení. Toto velice Ithirila a Ratmira zajímalo a pátrali, kdo by to ještě mohl umět. Odjeli do Lindonu a v tamních lesích potkali nějaké druidy. Ti jim potvrdili, že znamení a runy znají, nechtěli je však učit jen tak někoho a vymysleli na Ratmira zkoušku.

Nejprve ho dovedli k nejstaršímu dubu v lese - no pěknej macek a dali Ratmirovi hodinu na to, aby ho pokácel. Ten se sice trochu divil, ale pustil se do toho. Samozřejmě se mu to ani náhodou nepovedlo, jen vysekal veliký zásek. No když to druidové viděli, zabrečeli, ale kouzly strom rychle uzdravili. Řekli Ratmirovi, že zkoušku nesplnil, ale dají mu druhou šanci. Zde v  lese žije jednorožec. Pokud jej dokáže za týden ulovit, obstojí. Tak Ratmir použil svoje kouzla a rychle ho našel, snad za dva dni. Pak se mu dokonce podařilo k němu přiblížit na dostřel. Opatrně zacílil a .. v tu ránu na něj padla nenávist lesa s plnou silou. Druidové ho vyhodili z lesa, že se s nikým takovým nebudou bavit a bylo po všem. No nakonec to dobře dopadlo. Ithiril s Ratmirem nalezli druidy v Temném hvozdě, kde chodce znali a pomohli mu bez zkoušek.

červen 222...

Jak se domluvili, tak se opět sešli v Hůrce odkud měli vyrazit. Nemrun sebou vzal z Morie nějaký chlapy. Chtěl aby udělali hobitovi na zahradě a na střeše pořádnou paseku. No trochu se přepočítal. Čáryfuk, který přemýšlel jak navázat dřívější dobré vztahy v družině použil sféry a najednou byl trpaslík s hobitem nejlepší kámoši. Tak tedy se zde sjeli všichni. Čáryfuk definitivně odmítl jít s elfem na loď a tak tedy vyjeli jen ostatní. Trpaslík by možná taky nejel, ale pamatoval na slova královny, že by mohl nyní na moři získat titul. Přijeli do Lon Dearu, kde nyní kotvila Andulinde (kterou zde stále opatroval pan Hombre) a nasedli na ni. Pak to vzali přímou cestou do Dol Amrothu.

V Dol Amrothu se k Ithirilovi chovali velice uctivě a svěřili mu velení nad celým loďstvem asi 3 velkých a dvou menších lodí. Kníže ho jmenoval komodorem a druhého komodora, zemana Wextera mu podřídil. Tak vyplulo elfovo loďstvo z přístavu. Ithiril nechal těžké lodě pod velením Wextera a vyplul s lehkými napřed, tak aby byli nadohled. Moře bylo plné Umbarských, kteří bez ustání útočili na ve válce zdecimované Gondorské loďstvo.

Ithiril na moři manévroval poměrně chytře a opatrně, tak se stalo, že jeho loďstvo nepadlo úplně do léčky, která již na něj byla přichystána. Přesto se však náhle objevili na obzoru 3 těžké a jedna lehká loď. Připluli nečekaně zezadu a odřízli Wexterovi lodě od Ithirila. Ten vyslal Wexterovi na pomoc alespoň své dva dvojstěžníky a s plnými plachtami se vydal s Andulinde za ním.

Zatím co probíhal zápas s časem, začali se objevovat na obzoru další lodě a Ithiril uviděl, že jsou skoro obklíčeni, jen cesta na východ byla volná. Přesto však nehodlal nechat 3 Wexterovi lodě přesile a pokračoval v kurzu. Neměli ovšem šanci dojet včas a došlo k bitvě. 3 trojstěžníky a 2 dvojstěžníky z Dol Amrothu se střetli s 3-mi trojstěžníky a jedním dvojstěžníkem z Melderilovi osobní flotily. Pro Gondorské bylo dost překvapením, když zahlédli jeho vlajku. Jak bylo vidět král Melderil se spojil s Umbarskými. Proběhla těžká bitva, v níž z družiny byl přítomen jenom Hant, takže ji popíšu jen stručně. Po krátkém ostřelování z lodních zbraní došlo k zahákování a Melderilovci - zkušení veteráni bitev a oddaní královi vojáci se vrhli na Gondorské. Ti se ovšem nehodlali vzdát zadarmo a tak bitva trvala dlouho. Nakonec, když se vítězství už začalo jasně sklánět k Melderilovcům se zeman Wexter pokusil odpoutat a uprchnout, ovšem nepodařilo se mu to, byl zahákován z druhé strany a s posledními pár věrnými byl donucen se vzdát, aby zabránil krveprolití.

Hant, když viděl, že prohrají se pokusil zapálit loď a vysekat do ní díru. Dokonce ji poškodil, ale nakonec byl rád, když uprchl a skočil do moře. Plaval pryč.

V bitvě byla jedna loď potopena a asi 3 další těžce poškozeny, přesto získali nepřátelé cennou kořist. To už se ale blížila Andulinde, kde byla hlavní bojová síla. Pod velením Ithirila, Ratmira a Nemruna tam bylo mnoho těžké pěchoty a lučištníků. Cestou nabrali téměř k smrti vyčerpaného Hanta a v noci zaútočili na cizí lodě. Pomocí magie se dostal Hant s kouzelníkovou kočkou na cizí loď, pozabíjel několik lidí a pak ji podpálil, takže se nakonec potopila. Pak Ithiril plul kolem ostatních lodí a pomocí lodních zbraní a magie je těžce poškodil. Ovšem nyní nepřátelé palbu opětovali, a když Ithiril zajel pro svojí kočku (nebezpečně blízko cizích lodí), což byl pro většinu lidí naprosto nepochopitelný manévr, dostala Andulinde několik těžkých zásahů.

Pak se už museli dát na ústup, protož se Umbarské lodi začali příliš přibližovat a v čele plula velká loď s velkou vlajkou signalizující přítomnost krále Melderila. Andulinde by jí jindy unikla, ale nyní měla zásah pod čarou ponoru a poničené plachtoví. Půl dne trvala honička a nakonec došlo k boji. Posádka se dobře připravila. Hant si vlezl do strážního koše, nechal si tam vynést sudy oleje a připravil si oheň. Muži se rozestavěli u boků. Pak došlo k ostřelování. Ithiril tam také vstoupil v magický souboj s jakýmsi čarodějem a bylo provedeno na obě lodi několik magických útoků. Jak je vidět na obou lodích nebyli žádní začátečníci.

Nakonec Melderilův Trumf zahákoval Andulinde a jeho muži se začali hrnout na druhou palubu. Hant se pokusil zapálit nepřátelskou loď, ale než se na něco zmohl byl přišpendlen šípy ke koši. Pak se v první řadě objevil sám Melderil. Byl v zářivé zbroji a mithrilové královské přilbě a rozséval kolem smrt. Vyzval k boji nepřátelského velitele a postavil se mu Ratmir. Použil svoji chodeckou magii, takže dokázal několik kol odolávat a dokonce krále zranil. Pak se najednou Melderilova ruka mihla jako blesk a Ratmir se sesul v bezvědomí k zemi. Nyní nastoupil trpaslík. Nemrun byl dobrý válečník, ale vyznačoval se hlavně drtivostí svých ran. Zde se však vůbec nedostal k útoku. Melderil ho svými šermířskými fintami zmohl, než se mohl rozmáchnout. Pak boj pokračoval mocným náporem královské gardy. Ithiril ještě dokázal Melderila vyřadit z boje pomocí magie, takže raději zalezl, ale to už na výsledku nic nemohlo změnit. Nakonec se Ithiril vzdal aby neplýtval životy lidí. Byl ihned povalen a odtažen.

Tak poslední z elfových lodí padla do Melderilových rukou a ten, přestože utrpěl těžké ztráty, vyšel z bitvy mocnější, než byl na začátku. Lodě které získal se dali snadno v Umbaru opravit a místo mrtvých lidí učinil nábor mezi zajatci. Mnoho Gondorských dalo přednost službě v jeho armádě před prodáním v Umbaru do otroctví a galejemi. Přesto dost jich zůstalo věrných koruně. Mezi nimi jako jejich vzor zeman Wexter. Také pan Hombre odmítl vstoupit do Melderilových služeb. Když přišla řada na pana Hanta ucítil šanci. Začal krále dost nenávidět. Prohlásil, že mu bude přísahat, místo toho se však na něj vrhl. Dýka se však svezla po dokonalém brnění a Hant skočil v zoufalství do moře. Zesláblý po zranění ale neměl šanci nikam doplavat a tak ho vytáhli jako krysu a hodili do temné díry.

Když byl ukončen nábor na palubě, král sestoupil do podpalubí . Doprovázeli ho ti, kterých si družina všimla už při boji. Čaroděje Zurich, vyslanec Velkoharadského království a baron de Morte světaznalý muž, bývalý královský kancléř a nyní Melderilova pravá ruka. Zurich, když poznal Ithirila a Nemruna ihned si zamnul ruce, v Haradu se nezapomnělo na dvojnásobný přepad jejich svatyně. Požádal krále ihned o jejich vydání. Ale král potřeboval schopné lidi a tak jim všem nabídl volbu. Začal s Ratmirem a na radu pana de Morte, který o něm zřejmě něco věděl (pan Morte toho vůbec věděl nějak hodně) ho přinutil přísahat věrnost při Iluvatarovi. Tak získal Ratmira. Nemrunovi nabídl dobrý plat a tak i trpaslík mu odpřisahl věrnost (moc se mu do Haradu nechtělo). Ithiril se však ukázal být velice tvrdohlavý. Odmítl se vůbec bavit o zradě Gondoru a dokonce si dovolil Meldarilovi dát malé kázání. No co, teď se ho ujal Zurych a byla na něm vidět jak se těší, až Ithirila dopraví do Haradu.