jaro 218

Ithiril odjel do Lon Dearu. Cestou shromáždil družinu. Přesvědčil Čáryfuka, že na lodi bude mít dostatek pohodlí a klidu k meditacím. Nenápadně, jako skladník na loď nastoupil pan Hombre, který do té doby dozíral na stavbu. Přidal se i Ratmir a nakonec se s nimi na moře vydal i Nemrun a tak všichni vypluli z Lon Dearu do Dol Amrothu. Loď byla upravena pro potřeby družiny. Čáryfuk si opět zařídil laboratoř. S Ratmirem a Nemrunem se na loď nalodilo i pár trpaslíků a barbarů. Vévoda tam poslal nějaké zbrojnoše a lučištníky z Annůmias. Loď pokřtili na počest vévody Andulinde.

Pak zavlála vévodská vlajka a Ithiril se vydal na svou první samostatnou výpravu. Jak dlouho na to čekal. Nejdříve tedy zamířil do Dol Amrothu, tam se chvíli zdrželi a Helén se nalodila na loď. Plula pak s nimi až do Harlondu. Bylo to těžké loučení, ale slíbili si, že až se Ithiril vrátí vezmou se. Helén mu jen poradila, aby nebyl na výpravě dlouho, že se něco chystá. Možná cítila velké události, které se blížili.

Ithiril ale na moři pustil téměř všechno z hlavy. Andulinde zvedla kotvy a vyrazila na jihovýchod. Zatím Ratmir s Nemrunem cvičili osádku. Barbary i trpaslíky. Pluli podle nejlepší mapy těchto končin jaká se jim povedla sehnat. Poslední přístavy, které však na ní byli zakresleny byli Umbarské korzárské přístavy. Družina byla vyloženě bojechtivá a tak zamířila tím směrem. Před Umbarem pak svedli menší bitvu s korzárskou lodí. Proti Nemrunovi s Ratmirem se neměl kdo postavit, stejně tak proti Ithirilovým kouzlům a Čáryfukovým přípravkům. Rychle to měli za sebou. Pak zamířili na západ a objevili jakési souostroví. Ithiril ho zakreslil do mapy a Ratmir ho nazval Anniny ostrovy. Hlavní ostrov byl poměrně rozsáhlý. Přistáli tam, doplnili vodu i čerstvé jídlo. Při průzkumu zjistili, že na jedné z říček kotví schovaný korzárský dvojstěžník. To byla ovšem další jasná příležitost k bitvě. Přepadli je v noci na člunech i ze břehu a vybili. Byla další kořist.

Poté se elf rozhodl zamířit, kam ještě nikdo nikdy neplul. Stočil kolo na jihozápad. Pluli pak tím směrem mnoho dlouhých dní. Někdy bylo hezky jindy hůř, avšak v posádce rostl strach. Ve všech lidech Gondoru i Arnoru byl navěky zakořeněn strach z pádu Numéronu. Podle nich v místě, kde se propadl Numéron je díra v mořích, kam se propadnou přímo do pekla. Západňané se nikdy neodvažovali plavit se na západ a teď ten mocný mág je tam žene už měsíc. Nepomohli ani drobné narážky pana Hombreho, ostatně takovému hobitovi se tento směr od pevniny taky moc nelíbil. Ale elf trval na svém. Tam někde na západ musí být pevnina. Zapomínal i na své poslání kněze, který by se nikdy nepokusil dosáhnout Ammanu. A tak Ithiril dál hnal loď do západních zemí.

Až jednou, když proplouvali podivnými vzdálenými moři se to stalo. Vedle lodi se vynořila strašlivá příšera, obrovská chobotnice. Začala stahovat z paluby posádku a živit se jí. No trochu se přepočítala. Naprali to do ní z balisty a elf k tomu přičaroval nějaký to zaklínadlo a taky vono když trpaslík sekne tak to není málo. Nakonec se ráda pohroužila zpátky do hlubin. Ovšem trochu poškodila loď, zabila pár lidí a hlavně pocuchala nervy ostatním. Teď už nebylo možné udržet si autoritu. Elf slíbil po třech dnech otočit a to také musel nakonec udělat, jinak by se musel potýkat se vzpourou.

Vraceli se nyní v příznivém větru na přímo na východ. Jenže minuli místo, kde by měli narazit na pobřeží Středozemě a pokračovali dál a dál na východ. Východ alespoň už nenaháněl plavcům strach, horší byla situace s jídlem a vodou. Nakonec po dlouhé době uviděli ostrov. Velice podivný ostrov. Nazvali ho ”svatý”, neboť zde elf cítil velice svaté místo. Pro změnu Čáryfuk ho viděl celé napěchované magenergií. Navštívili ho. Byl to jakýsi sloup o průměru asi 1 míli. Měl hladké stěny a zdvíhal se asi 100 m nad mořem. Byly v něm velké trhliny a měl silně nerovný a skloněný povrch, jako kdyby dříve sahal výše. Byl celý z křemene, nebo něčeho podobného. Vody zde nebylo, zato zde však létalo velké množství ptáků. Byli naprosto krotcí a nechávali se zabíjet po desítkách. Tak získali poměrně dost čerstvého masa.

Pak pokračovali v kurzu. Když se dlouho nic nedělo zamířili na jih a na sever a uviděli pobřeží. Celou dobu pluli tak 100 mil od pobřeží a nevěděli to. Nyní byli na jih od Středozemě. Elfovi se zachtělo ji obeplout. Přistáli u ústí jedné řeky a doplnili vodu. Také se vydali na lov po okolí a vešli až asi 50 mil vzdáleného hvozdu na severu. Světe div se koho zde nenašli. Narazili na jakéhosi lesního elfa - podle vzhledu temného elfa, vyloženě druida. Objevil se určitě jen proto, že s nimi byl Ithiril. Ještě nikdy neviděl mocné elfy a i když Ithiril pocházel ze šedých elfů udělal na něj dojem. Alespoň se dozvěděli že se nacházejí v Cimerdánii a v Cimerdánských lesích. A že někde daleko na severovýchodě žijí nějací podivní lidé.

Vypluli tedy a pokračovali podél pobřeží. To se začínalo velice pozvolna stáčet na sever, jak obeplouvali Středozem. Nakonec objevili na pobřeží nějaký kouř. Lidé. Vzali tedy sebou asi 45 lidí, včetně barbarů a vydali se tam že budou obchodovat. Byla tam jakási divošská vesnice, jenže, když se přiblížili, uviděli, že obyvatelé utekli a před vesnicí na ně čeká asi 200 válečníků. Než mohli cokoli udělat došlo k boji. Divochů bylo víc, ale Arnorští byli lépe vyzbrojeni a vycvičeni, navíc měli kouzelníka a de-facto dva válečníky. Přesto byl boj velice krutý a výhra nebyla snadná. Přišli o většinu lidí, než zvítězili. Pak v čele s Nemrunem vtrhli jako ztělesnění pomsty do vesnice a ta za chvíli hořela. Alespoň si odnesli věci, které vypadali, že stojí za to a pár koz, z kterých měl radost hobit.

Pluli dál na sever. A pak tak trochu žasli. Najednou se na obzoru objevil velký kamenný přístav plný podivných lodí. Proti nim okamžitě vyrazili 2 trirémy, ale elf s nimi navázal pomocí kouzel kontakt a přesvědčil je že přicházejí v dobrém. Tak přistáli ve velkém přístavu Vimpurském v konfederaci Harómenské (v překladu). Tam s nimi mluvilo mnoho zajímavých a moudrých lidí a oni sami se také mnohé dozvěděli. Byli přijati samotným Dor-tarem, členem rady, která vládla zemi a zde vyprávěli odkud přijeli a zjevili své přátelské úmysly. Dor-tar je přijal vlídně a nařídil svým dvoum rádcům, čarodějům, aby se cestovatelům věnovali. Ti je tedy seznámili se zdejší zemí, jejími zvyky i politickou situací. Vykládali o tom, že je konfederace ve válce s mocným císařstvím draka na severu. Že císařství bezostyšně zabralo část jejich země a od té doby (asi 10) let je vedena nepřetržitá válka. Družinka poznala, že narazili na národ Samurajů. Ukázali jim mapu země. Rozkládala se mezi Cimerdánským hvozdem na západě a mořem na východě. Na jihu byla nejasná hranice s divochy a na severu se tvrdě bojovalo po březích řeky, které tvořili novou hranici s císařstvím. Družina zase na oplátku vyprávěla o západních zemích, což zase velice zajímalo jejich průvodce.

Nakonec byly pozváni k veliké hostině konané na jejich počest a Dor-tar poslal veliké dary jejich králi, pro navázání lepších styků. Byli to opravdu drahocenné klenoty a zvláštní samurajský meč (osobní dor-tarův). To byla veliká pocta. Aby se tam vytáhli Čáryfuk připravil specielně pro něj lektvar mládí. To bylo ovšem všemi moudrými muži dvora, a nebylo jich tam málo shledáno jako dar nejcennější a důkaz veliké moci a moudrosti západu. Pak tedy byly zadarmo naloženi jídlem i pitím a vypravili se zpět. Elfovi se začínalo stýskat. Dál na sever se podívá při příští výpravě.

Zpátky pluli přímo nejkratší cestou podél pobřeží, přesto to však vzalo mnoho času, než (nyní raději obloukem) obepluli Umbarský přístav a dostali se do domácích vod.

podzim 219

Tak se tedy Andulinde přímo řítila do Dol Amrothu. A když nedaleko před přístavem spatřili lodě s Gondorskými vlajkami rádi zastavili aby se mohli opět shledat s krajany. Jaké však bylo jejich překvapení, když je obklopili a z rozkazu admirála Henriho z Falatonu, velkoadmirála hraběte Smilara z Pelargilu a krále Meldarila byli považováni za zajatce. Nějak všichni nechtěli slyšet svým vlastním uším. Tedy kapitán, který zajal jejich loď jim začal vysvětlovat situaci.

Bylo to ke konci roku 218, asi 1/2 roku poté co odpluli, když zemřel král Melderilon (ve 155 letech, na důnadána ne až tak příliš, ale jinak slušný věk).

Pak se měl po právu ujmout koruny jeho mladší syn Meldaril, protože jeho bratr Meldil se oženil s dívkou, bez důnádánských předků, Rohanskou princeznou Suen. Meldil ovšem jeho vládu neuznal, vzbouřil mnoho šlechticů (právě knížete z Dol Amrothu - což dost zajímalo elfa, knížete z Ithilienu a hlavně Arnorské vévody). Jenže většina Gondoru se postavila za pravého krále a tak zbylo jediné hnízdo odpůrců - Dol Amroth, a ten už je rok v obležení. Meldil však utekl do Rohanu, kde mu pomohli a do Arnoru, kde vévodové Andůton a Helkar odmítli Merldarila a zabrali vojensky celou zemi. Okupovali Cardolan a korunovali za Arnorského krále Meldila. Nyní je tedy poměrně problematická situace, protože oni pluli pod vlajkou vévody z Annůminas je nutno je považovat za vzbouřence proti králi.

No ale abychom nepřeskakovali, poslechněme si, co se dělo dál. Arnor a Rohan i Gondor začali zbrojit a zatímco v Gondoru byla vojska stahována k severní hranici a obléhání Dol Amrothu jih zůstal nechráněn. Tak se stalo že náhle zaútočil Harad spolu s Umbarem (kteří byli kupodivu poměrně dobře připravení), zničili v pár bitvách roztříštěnou a neorganizovanou flotilu (těch pár lodí na blokádu Dol Amrothu jsou poslední Gondorské lodě). Následovali překvapivé výsadky a velký útok na pevnině a celý Harondor padl do Haradských rukou. Vévoda a vévodkyně z Harlondu padli při obraně. Útok Haradu se podařilo zastavit až jen tak tak na řece Poros, před vstupem do Ithilienu. A stále hrozí z této strany nebezpečí, neboť hlavní Gondorská armáda se shromažďuje pod velením vikomta Lemíra u Rohanských hranic a neodvažuje se vytáhnout na Harad. No prostě všude děs a zmatek. Na severu se totiž již chystá přitáhnout celá Arnorská armáda. Ještě se elf zeptal na kapitulu. Ta se údajně de-facto rozpadla jen několik mágů se přímo účastní bojů, mnozí zmizeli. Ale k čertu s nimi, mágové už nic nespraví.

Zatím co se družina tak nějak vzpamatovávala, dělala si jasno. Ithirilovi bylo jasné na jakou stranu se postaví. Vždy byl na straně vévody a Helén byla taky v Dol Amrothu a bojovala proti Meldarilovi. Nemrunovi to bylo tak nějak celkem jedno, trpaslíci byli na obou stranách, nakonec se přiklonil k vévodovi, v jehož službách vlastně také byl. Čáryfuk se ptal na Velkou šestku a ta byla v Arnoru a kapitán o ní nic nevěděl. Rozhodl se tedy dělat až to co Šestka. Ratmir jako chodec chtěl zůstat neutrální a požadoval, aby ho pustili, ale kapitán prohlásil, že o tom smí rozhodnout až admirál Henry, který se účastní válečných akcí u Dol Amrothu, nebo velkoadmirál z Pelargilu, takže teď plují do Pelargilu. Není dobré držet někde chodce násilím, takže nakonec se přidal ke zbytku družiny.

Co nyní. Vyřešil to Čáryfuk, který chtěl být co nejdříve u Velké šestky. Zašel na hodinku do podpalubí a pak se zdálo že kapitán nakonec změnil názor. Přesvědčili ho, že je zbytečné, aby je doprovázel do Pelargilu, že tam mohou doplout sami a pak se přidají ke královským vojskům. Za chvíli byli opět volní a na cestě k Arnoru. Gondorských lodí se obávat nemuseli, neboť jak slyšeli už žádné jiné nebyli a tak pluli přímo. Posádka lodi pocházela z Annůminas s stála za vévodou, takže to bylo bez komplikací.

Rozhodli se plout až do elfích Šedých přístavů, neboť se doslechli že Lond Dear vyhlásil samostatnost a bůh ví jaké tam nyní panovali poměry. Tak konečně vstoupili na zem tam. Zde se doslechli zajímavou zprávu. Mnoho elfů nemohlo vidět, jak se chystá válka mezi Gondorem a Arnorem a opouštělo Středozem. Také odešli elfové z Roklinky, v čele s Celebornem. Ithiril se tedy stal pánem Roklinky, kde zbylo jen jako nejdůležitější osazenstvo, které udržuje dům asi 20 elfů. To byla pro Ithirila smutná správa, nyní však byli věci naléhavější.

Nechali pana Hombreho na ochranu lodi a co nejrychleji odcestovali do Annůminas, kde nyní sídlil kál Meldil jako host vévody. Zde předstoupili před králem a vévodou se zprávou o své cestě a dalekém poselství. Předali dary z východu i meč. Páni byli opravdu zaujati jejich vyprávěním a družina byla poctěna pozváním na večeři s králem. Také královna Suen se k nim chovala velice laskavě, pamatovala staré časy.

No byli by se za svou cestu jistě stali velkými hrdiny a byla by určitě podniknuta nová výprava na východ, nyní nebyla na takovéto věci nálada. Jejich skutky rychle zapadli pod tlakem reality a panstvo jim ani nemohli věnovat tolik času, kolik by chtěli. Museli rozmlouvat s generály a plánovat válku. Podle zdejší verze totiž byl Meldil jako prvorozený pravý král a žádný zákon zakazující volně se oženit v Gondoru neplatil. Něco takového bylo v Nunérónu, ovšem v Gondoru se toto neaplikovalo, dokonce existoval precedens. Celé to pozdvižení bylo jednoznačně dlouhodobě plánovanou akcí a velezradou za kterou stál Melderil a jeho přítel, nový kancléř pan de Morte.

Král Meldil byl rozhodnut vtrhnout do Gondoru s armádou a za pomoci Rohanu se opět chopit vlády nad celým královstvím. Dával také bratrovi za vinu, že dopustil zabrání Harondoru Haradem. Bylo o všem jasné, že nic nebude tak jednoduché. Arnor nebyl tak lidnatý jako Gondor a bylo nutné táhnout daleko na jih. I s pomocí Rohanu budou mít pravděpodobně slabší armádu. Nebýt Dol Amrothu a Haradu bylo by takové tažení nemyslitelné.

Prozatím byla armáda verbována a sestavována. Ratmir vstoupil do malého hraničářského sboru a ihned se vypravil jako průzkumník do Rohanu. Tam pak spolu s kolegy z Gondoru sedli při hraničním potoku a zakouřili si své hraničářské bylinky. Bylo jasné že nikdo z nich nebude bojovat proti sobě navzájem. Nemrun ihned vstoupil do armády s hodností setníka a velel najaté stovce trpaslíků. Ithiril se připojil k Felixovi, který táhnul s vévodou. Čáryfuk zase ke svému velmistrovi. Celá Velká šestka jela nabitá magy do boje. Každý kdo trochu rozuměl theurgii věděl, že zastanou tisíce vojáků. Mimochodem Čáryfuk se dost podivil, když přijel domů a uviděl novou siluetu na obzoru. Poblíž Hůrky vyrostl veliký hrad.

Nakonec tedy na jaře král vytáhl s velikou armádou. Velel jí sám osobně. Jedno křídlo pak svěřil vévodovi z Annůminas, druhé Rohanskému králi. Na hranici Rohanu proti sobě stáli od hor až k Entvě dvě armády. Gondorským velel vikomt Lemír, neboť král Meldaril se obával vyjet z Minas Tirith, aby zde mezitím neztratil pozici. Bál se zrady. Konečně nadešlo jitro, kdy byli oba velitelé domluveni k zahájení boje. Rohanská jízda už se chystala přejet mělký potok, když náhle se vprostředku bojiště objevila jakási postava. Pozvedla ruku a několikrát zahřmělo. Byl to mág, Meniritex, hlava kapituly. Ve stejné chvíli se pohnula země a lehce se zahoupala (hobit si uvědomil, že Murphy si před půl hodinou někam odskočil). ”Slyšte vy Gondorští i Arnorší, jezdci z Rohanu, vy všichni ze Západu slyšte. Slyšte páni i sedláci poslouchejte !” Všechno úplně umlklo. Mágův hlas se nesl široko daleko nad celým bojištěm. ”Vězte, že zatímco vy se tu chystáte navzájem prolévat krev z východu se žene miliónová armáda.” Tak mluvil Meniritex a pozval vůdce obou stran. Oba váhali, král nakonec však na radu Theurgů vyjel a vikomt Lemír, když to viděl vyrazil rovněž. Tak se u potoka sešli pánové. Král Meldil a sním jeli Rohanský král ,vévodové Andůton a Helkar a kníže Faranord z Ithilienu. Za Gondorskou stranu vikomta doprovázeli hrabata Forlong z Lossarnachu, Smilar z Lebeninu, Anar z Lamedonu a Hiler z Anfalasu. Tam před nimi stál Meniritex a vyprávěl jim o nebezpečí hrozící z východu. Meniritex za pomoci Velké šestky tam předvedl veliký výjev blížící se východské armády. Pak spolu chvíli rokovali a bylo vyhlášeno příměří na bojišti. Poté se ke skupině připojili i ostatní pánové a vysocí velitelé a také všichni přítomní mágové a theurgové. Po čase pak vylo vyhlášeno, že vikomt Lemír a ostatní Gondorští pánové přísahali věrnost králi Meldilovi. Armády se spojili.

Nyní byl čas velkých a rychlých činů. Král vyhlásil odpuštění všem kdo ho nyní budou následovat v plném rozsahu a budou mu přísahat věrnost. Ostatní dál bude považovat za vzbouřence. Nyní také se vojsko dalo do rychlého pochodu na východ. Muslili přejít přes mosty Osgiliathu, což byla poměrně veliká zacházka a nebylo podle Meniritixe příliš mnoho času. Do všech stran byly posláni co nejrychlejší posly, hlavně aby bylo okamžitě ukončeno nesmyslné obléhání Dol Amrothu a tamní armády přitáhli co nejrychleji do Ithilienu. Do všech končin rozeslali mágové své kouzelné posly, drozdy. Tak se stalo, že než se vojsko přiblížilo Minas Tirith, byly už dávno otevřené brány a Gondor byl cele v rukou Meldila. Král Melderil podle zpráv uprchl na jih a odeplul z Pelargilu s několika loďmi a svojí gardou (také jak se zjistilo později s korunovačními klenoty, palantýrem a částí pokladu).

Na nějaké stíhání však nebyl čas ani nálada. Král se ve městě ani nezdržel. Provedl jen několik nejdůležitějších úkonů, aby zabránil hrozným zmatkům, které začínali vznikat a už bylo vojsko v Ithilienu. Postupovali na sever až k hranicím lesů a zde začali budovat svou obranu. Obrovské vojsko se postavilo po celé hranici s Dagorladskou plání. Vybudovali nějaké zátarasy a pro krále a družinu maličkou narychlo postavenou tvrz. Poblíž se v táboře usídlili i Theurgové a mágové. Nyní už se sem sjela konečně celá kapitula. Měli asi 3 dny. Pak zdáli začal být viditelný obrovský oblak prachu.

Tehdy zasáhli theurgové. Postavili se svorně a udeřili svými holemi o zem. Netrvalo dlouho a na blížící se východňany se sneslo strašlivé zemětřesení, kdy se propadali stovky lidí do puklin a prasklin, země se zmítala v křečích. Strašné, i zde, daleko od epicentra se zem chvěla. Pak mágové vyčarovali ohnivé koně a ti se rozletěli přímo doprostřed zkázy. Brzy tam k nebi šlehali plameny a žár zkázy byl cítit až sem. Ten den se už nic nedělo, ale Druhý den začal boj.

Východňané přišli o dobře 200000-300000 lidí, ovšem stále jich byla veliká síla a více než dvakrát v počtu převyšovali západňany. Nebyl to hezký pohled, když se hnala linie koní a lidí tryskem na královské kopiníky, tak bezmocné... Theurgové alespoň vyvolali obrovské 4 metrové hliněné kolosy a asi 10 jich rozestavěli do první linie s příkazem zabíjet východňany. Mágové si sedli na vyvýšené místo a zabíjeli pohledem.

Pak došlo ke střetu. Jezdci se dostali na dostřel a Gondorští vypálili, žel, málo měli lučištníků. Oproti tomu téměř každý jezdec z východu měl sebou luk. Když nyní v plném trysku vypálili bylo to dost velké překvapení. Některé oddíly kopiníků se zhroutili ještě před nájezdem. Vyrazila alespoň těžká Rohanská a Gondorská jízda ale byla jako kapka v moři. Bojovala dlouho a statečně, ale právě jezdci měli na západě největší ztráty.

Teď došlo k čelnímu střetu lehké Rhůnské jízdy a Gondorských kopiníků. Byl to pro obě strany těžký boj. Kopiníci museli předstoupit aby chránili stahující se lučištníky. Nakonec byli povětšinou rozehnány, i když způsobili těžké ztráty, ne takové jaké mohli být. Alespoň už byli východští zastaveni ve svém rozjezdu. Nyní proti nim nastoupila pěchota a chránila stahující se oddíly do lesa. Tam bojovali i Nemrun s Ratmirem. Barbar se nakonec přidal k trpaslíkovu oddílu. Ten byl ovšem úplně rozprášen a Nemrun by byl zabit, kdyby ho chodec včas nevyléčil. Tak se všichni stahovali a ustupovali do lesa na obranou linii. A vůbec to nevypadalo dobře. Byly dokonce napadnuty i osobní královské oddíly a vypadalo to na vítězství východu. Pak se však na linii Gondorští ustálili a východští už nemohli tak snadno pronásledovat nepřítele po lese. Přesto však pokračovali se zuřivými útoky jenže Gondor vydržel. Dá se říci, že se východ rozmlátil o západ jako o kovadlinu.

Bylo ještě mnoho mrtvých na obou stranách a bojovalo se i přes noc i další den a pronásledování zabralo mnoho následujících dnů, ale o vítězství už bylo rozhodnuto. Západ obstál ve zkoušce. Východ byl zahnán zpět. Harad s uctivými pozdravy králi ustoupil zpět na hranice a poslal urychleně mírovou smlouvu. Král ji po chvíli rozmýšlení podepsal. Lon Dear a Orthank, které se osamostatnili se nyní co nejrychleji hlásili zpět.

Bylo mnoho radování a veselení se, vojáci se vraceli domů a všude bylo živo a spoustu práce. Družina jela jako jedna z mnoha s králem do Minas. Tam proběhlo mnoho jednání a rozhodování. Došlo i na povyšování a také mnoho rytířů získali ostruhy pávě zde (ostatně pár lidí právě o tituly a majetky přišlo, tak proč ne). Dalších asi 200 lidí dostalo zvláštní medaile (spojné s menší finanční odměnou) a mezi ně patřil právě i Ratmir s Nemrunem. A zatímco rokoval král, vždy za jeho stolcem stál někdo z kapituly. No a samotná kapitula také rokovala.

Nejdříve bylo nutno vyjasnit určité záležitosti. Bylo jasné že někteří lidé o všem zpočátku věděli a tajili to před ostatními. To bylo trnem v oku obzvláště arcimágivi Gnarenovi a královskému rádci Sardenovi. Meniritex už s tím ovšem počítal a vystoupil před kapitulou s velkým vyčerpávajícím prohlášením.

Z něj vyplynulo, že vše, včetně občanské války měl Meniritex naplánováno už řadu let a tajil to. Vždy jen sem tam ťuknul, aby šli věci správným směrem. Vznesl mnoho důvodů pro to jakým způsobem vše provedl a většina kapituly toto vysvětlení nakonec přijala.

Pak přišli další věci. Mocný mág Palůrin z Orthanku žádal o vstup do kapituly, protože se za války postavil stranou, nepodpořil krále a ten mu nyní chtěl zabavit Orthank. Kdyby se za něj však postavila kapitula, určitě by tam mohl zůstat. Nakonec prošel těsnou většinou hlasů na zkoušku na dočasné členství. Hlavním problémem pak bylo vymyšlení nové strategie. S novou situací ve světě bylo nutné vymyslet co dál. Ukázalo se že mágové podcenili například Gnarenovo varování o situaci v Haradě. Nečekaný Haradský útok mohl rozvrátit mnoho plánů. Také bylo vidět že východ je velice silný a agresivní a podle Meniritixových slov si zatím spálil jen jeden prst. Proto bylo navrženo obsadit jako přední obranou linii nyní po bitvě téměř pusté Hnědé země, země na východ od Anduiny. Kdyby se zalidnili a vojensky obsadili ruka Gondoru by se velice prodloužila, až k jezeru Rhůn. A navíc první nápor by nešel přímo proti Gondoru, bylo by kam ustoupit. V těchto zemích by měl mít hlavní slovo právě někdo z mágů. Provedli volbu a padla na Cyruse, mocného a zkušeného mága. Nakonec si mágové rozdělili jakési sféry zájmů. Aby ani místečko nezůstalo nehlídáno. Aby každý mág měl vymezenou oblast působnosti. Meniritex si vzal na starost východ, kde se vyznal, jak předvedl, nejlépe. Cyrus pak blízký východ pod sférou kontroly hnědých zemí. Gnaren se dále zajímal o Harad. Ostatní mágové se o vnější záležitosti neměli starat, leda jako celek.

Tak skončila dlouhá a důležitá jednání kapituly a král všechny jejich závěry akceptoval. Hnědé země byly anektovány - no ona to byla spíš pustina. Začali se tam stavět města a hrady a pevnosti. Hlavním městem se stala Rómena a na tamním hradě se usídlil Cyrus.

Tak jak se začala uklidňovat situace, začali se chystat zdánlivě méně důležité události a akce. Tak se stalo, že Ithiril a Helén byli oddáni. Byla to slavná svatba v Dol Amrothu. Kníže je hostil oba v paláci, sjelo se mnohu důležitých hostí. Od kapituly dostali darem zásnubní prsteny. Ovšem že magické... Sjela se i družina Alfi kočíroval až z Hůrky kočár v kterém se vezl otec Jídáš a Nemrun no a Ratmir samozřejmě taky zavítal. Jen Čáryfuk zůstal doma, chtěl mít trochu klidu. Jen elfovi blahopřál. Vévoda Andůton se mnohokrát omluvil, ale byla by to pro něj dvouměsíční cesta a to si nemohl dovolit. Za theurgy tedy byla přítomna Helenina přítelkyně a svědkyně Eremy. Ithirilovi tuším svědčil Ratmir. Oba manžele oddal samotný otec Jídáš. A tak na jaře 220 byli seznáni Ithiril a baroneta Helén za svoje. Tím ovšem elf vyženil i titul.

Chvíli pak všichni zůstali v Dol Amrothu a pak odjeli do Annůminas. Zde byli s poctami přivítáni. Elf zde zakoupil pohodlný krásný dům a malou plachetnici a žili zde nějaký čas v klidu a v pohodě.

220...

Čáryfuk si ani dlouho neužil doma, když mu přišlo pozvání do Fornostu od theurgů. Ihned přispěchal a čekal ho tam moudrý Murphy a zamyšlený Sylfus. Zeptali se ho jestli by byl ochoten podstoupit jakousi zkoušku nutnou pro vstup do Velké šestky. Čáryfuk okamžitě rád souhlasil. Pověděli mu tedy o co se jedná. Jejich bývalý žák Sýrus hloubal možná příliš vysoko, až tam na co jeho moudrost nestačila. To však nemají sféry rády. Stala se hrozná věc při jednom z pokusů mu vstoupila do duše astrální larva.

Od té doby ho ovládaly temné síly. Opustil všechno a zmizel. Nějaký čas to nechali být, nevěděli co se děje. Ovšem po delší době se po něm podívali magickou cestou. Usídlil se v pustém Rhudauru v podzemí jednoho z tamních hradů. Na těch pár vesniček co tam byly seslal zemětřesení a tamní obyvatele terorizoval až se odstěhovali.

Na Čáryfuka nyní padnul přetěžký úkol. Měl se pokusit Sýrose zachránit. Podle řečí theurgů to byl dobrý člověk a bylo nutno mu pomoci. Samozřejmě v krajní nouzi bylo možné...

Také bylo jasné, že úkol by hobit sám nezvládl. Nyní se mu bude moc hodit pomoc družiny. Ithiril mu přislíbil pomoci i s jeho novou ženou Helén. Stejně tak se přidal i Ratmir a Nemrun. Vydali se tedy všichni do Rhudauru do míst, kde byli kdysi poprvé. Přijeli až k temnému hradu. Vypadal, tak jak ho před 16 lety opustili. Jenom jedna změna - cesta do podzemí byla vyklizena.

Vstoupili dovnitř a procházeli chodbami jak si je pamatovali. Elf kdesi ještě vyhrabal prastarý cár pergamenu, na který kdysi kreslil mapu. Hned u vchodu je uvítal kostlivec a chtěl je vyhodit, ale udělali s ním krátký proces. Procházeli poškozeným podzemím a když byli unavení zastavili na jednom místě. Elf tam vyčaroval velkou ochranu a šli spát. Přes varování Čáryfuka zde zůstali Nemrun a Ithiril se ženou. Důvěřovali magii a Nemrunovi se nechtělo nikam chodit. Ratmir s Čáryfukem raději vyšli ven a udělali dobře. Náhle se země začala otřásat a podzemí se začalo hroutit. Ty tři to tam málem celý zasypalo a už neměli skoro žádný magy. Pomocí prstenů se však mágové dostali ven. Elf však špatně odhadl výšku a při pádu si zlomil ruku. Nemruna pak musel zachránit Čáryfukův gnóm, který odházel zával.

Druhý den sešli do místnosti s moudrou koulí a začali se ptát. Brzy zjistili vše co potřebovali. Sýros se usídlil za hlavní místností. Postavil si dokonce labyrint, který měl zabránit cizím vstupu do jeho laboratoří. Elf si však celou mapu labyrintu obkreslil.

Jak se tam tak zdržovali Čáryfuk uviděl z ničeho nic ve vzduchu velké množství magenergie. Neodvodil si dost rychle co to znamená. Znovu se začala třást země. Nyní měli mágové dost magenergie a tak uprchli dostatečně rychle.

Teď už věděli co dělat. Další den prošli téměř zdemolovaným podzemím do spodních pater, kde to vypadalo lépe. Vstoupili do hlavní místnosti a tam svedli těžkou bitvu s mnoha nemrtvými. Pomocí magie a Nemrun s Ratmirem nakonec zvítězili. Ale jen tak tak. Většinou byli těžce zraněni, dokonce i Helén. Když už si mysleli že to mají za sebou vběhli dovnitř 3 obrovští 4 metroví gnómové a družina se dala na ústup. Čáryfuk vyvolal proti nim jednoho, který je zdržoval a tak se jim povedlo utéci.

Nakonec si další den poradili i s touto překážkou a vstoupili do labyrintu. Nebýt mapy asi by neprošli, ale takto jim to nezabralo mnoho času. Přesto se chtěli teleportovat, ale byl zde rušič Časoprostorového pole, takže to nešlo. Tak se dostali až k laboratořím. Zde byl sveden poslední boj. Sýros proti nim poslal poslední elementály, ale Čáryfuk vyčaroval ještě gnóma a salamandra, který sežehl laboratoř plamenem. Sýros musel ustoupit úplně.

Pak se proti němu postavil Čáryfuk s ebenovou hůlkou. Sýros na něj zakouzlil z jednoho ze svých prstenů blesky a hůlka nestihla všechny pohltit. Bouchla Čáryfukovi v ruce a ten se tam zhroutil skoro mrtvý. Výbuch mu málem urval celou ruku. Nyní to však již zvládli mágové a pomocí kouzla ho svázali.

Zabavili mu kouzelné prsteny a ostatní věci a měli velkou chuť ho zabít, když se však Čáryfuk probral kategoricky jim to zakázal. Spoutaného ho odvezli do Hůrky do hobitovi laboratoře. Tak trochu tam vzbudili zájem tamních biřiců, ale nějak se to udělalo a pak nastala velká chvíle pro Čáryfuka. Vymítil larvu ze Sýrosovi duše.

Sýros nyní byl úplně změněn. Za pár let co nosil larvu úplně zestárl a hlavně z ničeho nic nechtěl mít už nic společného s těmi odpornými astrálními sférami. Mockrát Čáryfukovi poděkoval, věnoval mu svůj astron, vzal svoji elementární hůl a vydal se za velmistry do Fornostu. Tam ho ještě hobit doprovodil a získal od tamních theurgů velké uznání.

Zatím družina si rozebrala Sýrosovi magické prsteny a že jich měl požehnaně. Hlavně prsteny s černou perlou, o kterých ani Čáryfuk nevěděl k čemu jsou, no nevadí.

Pak se Ithiril s Čáryfukem také konečně zajel podívat do Roklinky. Našel ji nebývale pustou a prázdnou. Již ho tam čekali. Starý správce mu předal klíč od domu, dal mu dopis a svatý kříž. Celebornův svatý kříž zasvěcený Vardě. Tak se stal elf pánem Roklinky. Prošli s Čáryfukem, když už tam byli všechny knihovny a pracovny, jak si pamatoval. Zavítali do alchymistických laboratořím které se Čáryfukovi velice líbili a stejně tak kovárny s pecemi lepšími než v Annůminas. Skutečně tam také vyštrachali lecjakou moudrost, kterou před tím přehlédli. Například recept na výrobu slavného Roklinského Miruvoru, životabudiče. Učený spis o sférách moci pocházející z Cesmínie i nějaké to kouzlo. Tyto knihy však byli zašifrovány tak mocně, že Ithiril je nodokázal přečíst, za pomoci theurgů a mága Mikada z Fornostu však kouzlo zlomili. Také zde bylo mnoho elfích písní a pověstí, které si rádi přečetli.

V Annůminas se pak stalo něco podivného. Černé prsteny, které získali se projevili jako prsteny schopné vyvolávat nemrtvé. Debatovali o tom s Čáryfukem a dokonce se vydali do Dol Amrothu za Eremy aby se nad tím zamyslili. Tam byl proveden pokus na hřbitově a bylo rozhodnuto magickou moc všech prstenů zničit. Stačí vložit do pytle beztíže. Také tak zničili později Nemrunovi prsteny (on si jich vzal nejvíc). Ten nadával.

Mezitím co Ithiril s Čáryfukem jezdili po Roklince a Dol Amrothu, Ratmir se vydal na bylinky do Lossarnachu. Zde potkal Nelu. Obyčejnou malou (10-12) letou holčičku se sklonem k toulání, sirotka z Harondoru. Tož vzal ji sebou na cesty a bylo pro ni veliká událost, když později mohla mluvit s Ithirilem, mocným mágem a žít mezi elfy v Roklince. Ratmir se také staral, aby se učila jezdit na koni a podobně. Také jí tuším nějakého koně koupil. A nakonec, když projevila sklony k magii, tak se rozhodl, že ji bude postupně učit i chodeckému řemeslu. Však i sním se stala změna. Stal se víc uhlazený, už tolik neklel, alespoň, když byla nablízku a možná pil o trochu míň.

Také Nemrun měl svoje starosti. Nastřádal si doma trochu peněz a rozhodoval se co s nima. Velice by se mu líbil titul (ten elfoun si titul vyženil a on stále nic.) Také začal uvažovat, že by si pořídil panství. Mělo by být nedaleko od Mórie a výnosné, strategické z vojenského hlediska...