jaro 216

Jak se domluvili tak se stalo, a jak už bylo skoro pravidlem, jaro nalezlo naše hrdiny opět v ospalé Hůrce. Trávili tam několik pohodlných dní (hlavně nocí) v hospodě, kde hráli kostky a vykládali si své příběhy a zážitky. Celou dobu taky rozmýšleli kam se vypraví. Ithirilovi už zase vrtalo hlavou moře, poslední výprava s kapitánem Vörosem byla skvělá. Pluli v létě daleko na sever až do ledových polí, až k do míst, kde byl kdysi strašlivý ledový most spojující Středozem se svatou zemí. Proplouvali mezi strašlivými ledovci a co na tom, že občas trošku zatékalo do lodi, však Vöros už si uměl poradit. Teď už by si elf s menší lodí troufl sám na nějakou kratší plavbu. No měl smůlu, ostatní o tom nechtěli ani slyšet. Když Hůrkou pak projížděl jejich známý z Annůminas van Don, válečník ve službách vévody a znamenitý šermíř, dohodli se, že ho doprovodí na jeho cestě do Tharbandu. Ne že by o to van Don stál, ale družina vyloženě neměla co dělat a nikdo už nechtěl poslouchat věčné elfovo vyprávění o moři a návrhy kam se vypravit, které nepříjemně byli cítit dálkou a solí.

Dojeli tedy všichni společně do Tharbandu a zatímco van Don se ubytoval sám v hospodě ”U tří krys” ostatní se usídlili na hlavní třídě. Van Don jim alespoň vysvětlil že jede s naléhavým poslání, že má něco od někoho převzít a že má být sám. No nebyl by to Ithiril, aby k němu neposlal neviditelnou kočku.

Zatím v hospodě ”U tří krys” se děli zajímavé věci. Van Don se tam setkal s tím, s kým měl, ale nedohodli se, navíc naše družina poznala kdo to byl - Marko. Ve skutečnosti, jak jim šermíř později prozradil měl jen vyzvednout nějakou cennou věc od někoho a v bezpečí ji dopravit k vévodovi. Ten člověk, se kterým se ale setkal po něm požadoval 200000 zl a tvářil se jako by na tom byli dohodnuti. Van Don nakonec s Markem udělal krátký proces, když z něj nic nevymáčknul zabil ho a hodil na hnůj do dvora.

Tím ovšem vše začalo. V noci se k němu vloupalo několik darebáků a ve spánku by ho zabili, kdyby Ithirilova kočka jednoho nesežehla bleskama. Ostatní už pak byli snadnou kořistí rozzuřeného šermíře. Příští den se teprve van Don svěřil družině se svým posláním a ukázal jim mrtvolu Marka (jenže nyní, když trochu slezlo maskování poznali, že ten člověk byl za Marka jen převlečen). Družina se na noc nastěhovala k van Donovi a v noci se rozpoutala opravdová bitva. Přišlo několik chlapů a táhli sebou dokonce ohnivé hlíny a rachejtle, družina byla ale dobře připravena a tak bylo v noci jen troch u pozdvižení. Alespoň ale z jednoho člověka vymáčkli kde je ten co je za nimi poslal. Vypravili se tam ráno, byl to jakýsi obchod s vetešnictvím a jeho majitel podle van Donova smýšlení nechtěl rozumět. Tož se tam přikrad odzadu pobil dvě gorily, které hlídali tuto cestu a ve skladišti založil požár. Pak když odcházeli, plamínky už vesele pohlcovali celé křídlo domů. Jenže majitel nevyšel ven. Domysleli si že zde existuje nějaká tajná chodba a vzpomněli na pověsti o tom co se děje pod ulicemi v Tharbandských kanálech. Vypravili se po řece a někde pod pivovarem našli ústí kanálu, který by možná mohl zhruba vést do míst, kde stálo vypálené vetešnictví. Vstoupili dovnitř a dlouho bloudili, podařilo se jim však nalézt chodbu vedoucí k podzemí Tharbandského kostela zasvěceného velkému Manwemu. Pak hledali dál a narazili na první lidi. V různých zákoutích stáli po tmě připravení a stříleli z kuší, či zezadu probodávali dobrodruhy. Ti se ale na konec za pomoci kouzel dostali až k podivuhodně dobře udržované chodbě. Na konci byli těžké dveře. Párkrát odtud někdo vystřelil ze střílny z kuše a pak se Ratmir přichystal že je vyrazí. Začali do nich bušit, když náhle povolili a oni hleděli do chodby. Z druhé strany na ně hleděla velká zapálená raketa. Měli tak čas uskočit zpět za roh, když vylétla. Bouchla a z družiny zbyla horda masa - no skoro. Vůbec na tom nebyli dobře, ale přežili všichni. Teď se vrhli dovnitř a na konci chodby už spatřili jinou vedoucí do nějaké místnosti. Tam stáli dvě gorily a za stolem seděl onen vetešník s nímž mluvili ráno. Ruce měl schované. Ratmir tam rovnou vlítl první a hnal se s mečem přímo na něj. Náhle pod sebou neucítil podlahu. Uprostřed místnosti bylo propadlo a on najednou spadl kamsi dolů. Ostatní doběhli. Teď začalo vyjednávání. Družina už byla těžce raněna, přišli o Ratmira a tady byl ještě ten chlápek, kterej se jim představil jako Hombre a dvě gorily.

Pan Hombre byl rozlobený, že mu zapálili dům a požadoval odškodné za dům a za zabité lidi. Do dvou dní měli přinést 80000zl a nechat na pokoji toho van Dona, se kterým měl účty. Pak jim vrátí Ratmira zpátky, jinak bude mrtvej. Peníze měli dopravit ke vchodu do jednoho kanálu.

Tak tato cesta skončila neslavně, vraceli se jen elf s hobitem pohmoždění a bez Ratmira a 80000 neměli ani náhodou. Promluvili si s van Donem a rozhodli se že bude lepší pokusit někde tady ty peníze sehnat. V Tharbandu by se jim to mohlo povést. Navíc samozřejmě budou pátrat po tom, kde by mohl být Ratmir uvězněný.

Po pravdě řečeno se jim toho za ty dva dny moc nepovedlo. Ve třech se odvážili vydat do kanálu, ke kterému měli složit peníze. Bloudili nějaký čas, až objevili docela pěkně vybavené doupě nějakého člověka. Byl to takový souchotinář, ale žil si tady k kanálech dost nad poměry. Měl zde pohodlný dobře vybavený byt. Jen všude bylo moc krys. Van Don ho zpočátku považoval za čaroděje, a požádali ho o pomoc a doprovod spletitými kanály. Jenže ten člověk je zavedl do spletitého místa, kde se na ně vrhlo velké množství krys, i obřích. Sám člověk se proměnil ve velkou obří krysu - byl to krysodlak. Nakonec ho však Ithiril usmažil bleskama a zbylé krysy také zahnali. Alespoň v jeho doupěti pak nalezli nějaké peníze (asi 10000). Tak udělali takovou lest. Přeměnili zlato na stříbro a pak připravili pytle s 80000 mincema. Když přijel posel, hypnózou zjistili, kde se Hombre skrývá. Pak tam peníze odvezl sám Ithiril. A promluvil si s Hombrem. Ten udělal velikou chybu, že ho přijal. Ithiril si ho prostě podrobil. Před tím z něj ještě vytáhnul, kde je Ratmir a kdo ho na ně poslal. Ratmira osvobodili ze sklepa, kde se mu už opravdu začalo silně nelíbit a byl pěkně nasranej. Když se pak dozvěděl, že si Hombreho najala na ně Černá maska, potažmo Marko začal se těšit na pomstu. Rovnou s vypravili do míst, kde se měl skrývat. O půlnoci vpadli do několika pokojů, ale Marko byl převlečený, takže ho nepoznali úplně hned a pak už bylo pozdě. Měl tedy jen tak trochu času aby rovnou vyskočil z okna a zmizel v uličkách, přesto však, že se za ním hned hnal Ratmir povedlo se mu to. To barbara nasralo natolik, že přísahal, že nebude pít barbarskou borovičku, dokud ta svině nebude mrtvá.

Alespoň z něčeho mohli mít radost. V Markově pokoji nalezli rubínový klíč, věc pro kterou poslal vévoda van Dona. Mohli se tedy alespoň v klidu vrátit. No elf si také pomohl. Od Hombreho si předem zjistil, kde má ukryty peníze a teď si tam v novém těle zašel. Bylo tam něco ke 100000 zl. Zůstal tedy v Hombreho těle v Tharbandu a dál udržoval síť. Jen už si nevedl tak dobře jako starý sicco, mnoho lidí se asi divilo, proč tak najednou změkl.

jaro 216

Zatím se družina vrátila do Annůminas a tam od vévody vyslechli, co se vlastně děje. Poslední výprava za palantýry skončila totálním neúspěchem, podle theurgů Velké šestky údajně není možné najít palantýr magickou cestou, obyčejné hledání, za pomoci náhody se neosvědčilo. Andůton ovšem o celé věci mluvil se ctihodným otcem Jídášem, arcibiskupem církve svaté a představeným Fornostského kláštera. Podle něj existuje svatý předmět s dostatečnou mocí aby byl schopen nalézt palantýry. Má se jednat o jakousi svatou hůl, zhotovenou maiar kdysi ve Valinoru. Měli ji sebou elfové naposledy v Cesmínii. A také například část její moci byla použita při tvorbě prstenů (to ovšem zase mohli potvrdit theurgové). Když nastala válka a Cesmínii opanoval Sauron hůl zmizela. Jak se mnozí domnívali byla ukryta v tajné pracovně bratrstva Mírdain, v perlové věži, o které nikdo nevěděl kde se vlastně nacházela. Jedni tvrdili, že byla ukryta někde v Mórii v nepředstavitelně obrovském sále s jezerem poblíž trpasličích kováren, jiní říkali, že se nacházela až v blažené zemi Amman. Jediné je jisté, že k pracovně vedla jediná cesta. Cesta přes mocný teleport Ardadil. Ten byl tak mocný, že by dokázal spojit libovolné dvě místa na celém světě, proto mnozí uvažovali, zda perlová věž nestojí někde poblíž Valinoru, nebo aspoň na tol Ereseii.

No, ale abychom pokračovali. Když toto všechno vévoda s Felixem zjistili, vyslali spolehlivého muže do Cesmínie. Tomu se podařilo na místě, kde stálo kdysi město elfů, nalézt podzemí, ale nedostal se dovnitř. Ptal se v Mórii a v královském pokladu na památku uložen klíč k teleportu (klíče po pádu Cesmínie připadli za pomoc trpaslíkům). Údajně co říkali trpaslíci se bez něj nebylo možné k teleportu dostat. Pak proběhlo menší diplomatické jednání mezi Durinem a Andůtonem a vévoda klíč nakonec za 200000 koupil (přes značný odpor Felixe, který takové plýtvání peněz kvůli nějaké ”svaté”, chmm holi vůbec neschvaloval. Pro klíč měl dojet van Don do Tharbandu a také pro další zprávy, ale spolehlivý člověk byl kýmsi zabit a místo něj se ve městě objevil Marko. Alespoň se u mrtvoly objevil dopis, v němž bylo uvedeno něco o druhém klíči. Po pádu Cesmínie mistr Narvi zahodil klíč do jezera Kheled Záram, aby zabránil nepřátelům - temným silám dostat se do perlové věže, kdyby našli vchod k teleportu a poslední chybějící klíč (který, jak se domníval už získali).

Družina se rozhodla, že se pokusí najít vchod do teleportu a pomocí magie by snad nemuseli hledat další klíče. Když to uslyšel otec Jídáš vydal se s nimi. To byla veliká pocta, však dokud projížděli přes Arnor, všude je uctivě zdravili. Pak dojeli do Cesmínie a hledali trosky Ost-in-ethelu. Pradávného sídla elfů. Po delším hledání se jim ho nakonec podařilo nalézt. Prostě obyčejný kopeček s pár kameny. A u jednoho z nich byla do země díra dole vedl kousek sklepní chodby a dál byly těžké tlusté kamenné dveře. Přes ty ovšem nebylo problém se teleportovat. Pak už jen vznikli menší problémy s pár slabšími neviděnými a byli pánem podzemních laboratoří. Čáryfuk zde byl jako u vytržení. Našel zde mnoho užitečných věcí. Například trochu dračích magů, nějaký ten kouzelný předmět atd.., dokonce pár lektvarů, které ještě po staletích nevyschly.

Na konec našli širokou, sochami zdobenou poničenou chodbu k teleportu.Na konci byli 3 metry široké dveře, pro Čáryfukovy oči doslova nabité magenergií. V krásně zdobených kamenných dveřích byli 3 dírky. Jedna byla vyvrtána v rubínu, druhá v safíru a třetí v čirém diamantu. Zkusili přiblížit rubínový klíč k dírce a on se sám zasunul a otočil. Dveře však dál nešli otevřít. Nepomohlo ani násilí. Klíč opět vyndali a elf se zkoušel teleportovat dovnitř. Tam byl ale úplně šíleně narušeno časoprostorové pole - bylo to do zdi jenom zařval. Zkusil to ještě dvakrát než to vzdal. Musí najít zbylé klíče.

Tak se tedy nyní družina vypravila přímo do Mórie. Cestou navštívili Nemruna a nakonec dojeli až k jezeru. Jenže nastal problém. Jezero bylo pro trpaslíky posvátné a zrovna u něj byli kněží Auleho (mimochodem asi jediní trpaslíci, s nimiž se elf nějak rozumně domluvil) a bylo naprosto nemyslitelné, aby prováděli něco ve smyslu toho, když hledali palantýr. Tentokrát alespoň věděli do detailu přesně kde klíč měl ležet. Celou situaci, která hrozila střetem elegantně vyřešil Čáryfuk, který vyvolal undinu, která klíč vynesla přímo jemu do ruky. Byl modrý, vyřezaný ze safíru. Nyní zbýval už jen poslední.

Vydali se tedy hledat informace a protože v Mórii už pátral jejich předchůdce zamířili za dalším pramenem, do Roklinky. Tam uteklo ve válce mnoho elfů z Cesmínie a tam bylo také mnoho věcí a údajů. Jejich tušení se naplnilo, za pomoci správce knihovny našli dokument, v němž bylo napsáno, že klíč zde byl uložen po dlouhá léta. Pak si jej ovšem na své památné cestě vyžádal král trpaslíků v exilu Thráin. Jak jeho cesta dopadla je známo. Byl umučen v kobkách Dol Gulduru. Mimo jiné tady také byla zmínka o starém teleportu byl údajně vychylován velkými magickými poli a právě proto tam nebyli uschovány 3 prsteny.

Co teď družina nemohla nic jiného dělat. Pokusit se vstoupit do ruin Dol Guldurských a nalézt ztracený klíč. Tedy vyjeli, překročili Mlžné hory, projeli územím Meddědovců a ocitli se před temnou linií Temného hvozdu. Škoda, že s nimi nebyl Ratmir, ten by je jím rychle provedl. Šli jen Jídáš, Ithiril, Čáryfuk, který vzal tentokrát svého učně Alfiho a van Don. Ratmir se bohužel vrátil po dobrodružství v Tharbandu, které ho totálně znechutilo domů, jen se ještě cestou stavil někde na bylinkách.

léto 216

Tak družina vstoupila bez průvodce do Temného hvozdu a snažila se držet směr na Dol Guldur podle mapy. Popravdě řečeno bláhová myšlenka, už druhý den šli úplně jiným směrem. Přece jenom v Temném hvozdu, kam nepronikne sluneční světlo dokáže udržet směr jen někdo, kdo je na to zvyklý. Šli by úplně po tmě, když však otec Jídáš vytáhl lahvičku s vodou z níž vytrysklo jasné bílé světlo. Alespoň tedy viděli pod nohy, přesto však bloudili několik dní.

Jednou nákle uslyšeli nějaké zvuky. Šli po nich a nalezli malou mítinku, u které stál drsný srub a před ním stál obrovský silný barbar (vypadal hůř než Ratmir) a sekal dříví. Když přišli blíž, chasník si je začal obhlížet. Pohrdavě je přejel pohledem, mrňavé hobity, elfa i otce Jídáše. Jeho zrak se zastavil na van Donovi. To byl pěkně urostlý chlap. Možná nižší než barbar, ale pořádnej silák. Barbara vyloženě nějak nezajímali jejich problémy, že zabloudili a otázky typu, kudy na Dol Gulduru. Zato netrvalo dlouho a pustili se do silových zápasů se šermířem. Přetahovali se a přetlačovali, zdvihali, pak běhali. Většinou se ukázal silnější barbar, a to se mu líbilo, ale párkrát prohrál. To ho nakonec rozzuřilo natolik, že se na van Dona vrhnul jenom s pěstma. Chvíli bojovali, ale van Don měl své meče a stačilo aby s nimi sekal na tupo. Nakonec barbara udolal a pověsil za nohy na strom. Teprve, když se vzpamatoval pustili ho. A on se kupodivu velice omlouval a slíbil jim dokonce doprovodit je až k Dol Gulduru. Dokonce je varoval, že tamní ruiny jsou nyní osídleny skřety a podobnou čeládkou.

Tak nakonec došli až ke svému cíli. Velká paseka porostlá jen ostružiním a pichlavými keři. Uprostřed ní byl nevysoký kopec a na něm stály úplně zničené ruiny. Zde je průvodce opustil a zmizel. Družina nyní začala prohledávat ruiny.Hledala cestu do podzemí. Nakonec ovšem objevila jen poměrně novou, vcelku udržovanou a jistě užívanou silnou bránu ve svahu pod ruinami. A také vyšlapanou cestu odsud k lesu a jakýsi zásek/cestu do lesa. Když se začalo stmívat stáhli se asi míli do lesa, aby zde přečkali noc. Jen van Don se vydal na průzkum. Přišel až k bráně a čekal. Za nějakou dobu se otevřela a ven vyšlo několik skřetů. Když tohle viděl bez varování se na ně vrhl. Způsobil tam smršť, ovšem za chvilku se karta obrátila. Způsobil tam velký rozruch. Okamžitě se vyvalilo ven spoustu skřetů a co hůř vyšli i obrovští sarkoni a zlobři a dokonce trol. Teď viděl, že se sám neprobije. Pustil se na útěk. Skřeti popadli louče a pustili se za ním počesávat les.

Takový rozruch ovšem uviděla i družina a rychle se spakovali. Čáryfuk vyvolal na ochranu tábora malého gnóma a pak běželi dál do lesa. Tam vylezli na strom a čekali. Mezitím van Don pobil pár skřetů a běžel se schovat co nejhlouběji do lesa. Vydal se na cestu a ráno se chtěl vrátit. Bohužel ovšem cestu nějak nemohl najít. Jeho konec byl na válečníka neslavný. Bloudil pár dní. Nakonec chtěl rozdělat oheň. Chtěl pokácet nějaký strom, ale nějak mu to nevyšlo. Strom ho zavalil a zabil.

Mezitím družina přespávala na stromě. Už taky dva dny neměli jídlo a tak se elf, aby je utěšil, zmínil o lembasu, který měl schovaný v batohu. To ovšem bylo velké pokušení pro Alfiho. Jeho představy o elfím chlebě byli ještě povzbuzeny ukrutným hladem. A Ithirilův batoh visel na větvi nad ním. Když ho přistihli s okousanou oplatkou byla to spíš komedie. Ráno ji dojedli.

Vydali se opět na průzkum a chtěli najít nějaký jiný vchod do Dol Gulduru. Když náhle se tam objevil Ratmir. Byla to dlouhá historie. Ratmir když se vracel z Tharbandu projezdil ještě údolí Anduiny, které byl v této roční době plné bylinek. Pak se vrátil zpět do hvozdu a ke svému strýci. Bylo to však pro něj obrovské zděšení, když zjistil, že několik vesnic barbarů bylo zničeno a vypáleno a rovněž strýcův dům. Odtud vedla jasná stopa na jih. Taková stopa, jakou můžou zanechat jen skřeti. Teď byl hrozný pohled na barbara jak po ní sveřepě pochodoval. Byla to dlouhá cesta a skřeti měli na začátku neuvěřitelný náskok. Přesto však přišel k Dol Gulduru jen o pár dní později než banda skřetů. Cestou potkal několik druidů. Ti mu vyprávěli o přepadech vesnic a také o tom že skřeti vedou spoustu zajatců. Také mu řekli o tom že se kruh druidů sešel a bylo rozhodnuto při nejbližším úplňku udeřit celou mocí lesa a vymazat Dol Guldur z mapy nadobro. Také mu vyprávěl o jakémsi válečníku v brnění, který zahynul v lese. Dal mu jakýsi amulet, který u něj našel.

Teď byla družina tedy pohromadě. Neměli však mnoho času, do úplňku bylo asi 14 dní a podle mínění druidů zde po té nebudou moci zůstat. Nikdo by z nich nepřežil. Prozatím potřebovali nějaké jídlo a tak byli rádi, že tady byl Ratmir. Bez dlouhého otálení se vydal na lov. Šel podél průseku, když už z dálky zaslechl tlupu skřetů. Bylo jich jen pár, ale někoho vedli. Dlouho nemeškal a se Sigurdem se na ně vrhli. Byla to rychlá práce. Podařilo se mu osvobodit zajatce. Mladého, ale na smrt vyčerpaného muže, žádného siláka, no bůh ví jak do těchto končin zabloudil. Když ho dopravil k ostatním a dal jakž,takž do kupy představil se jako Hant a dodal že pochází z Tharbandu a vůbec se nepamatuje jak se sem dostal. Když už byl tady, tak byl ochoten jim pomoci. Byl poněkud horkokrevný a byl rozzuřený na skřety, kteří ho celého zmlátili a táhli řadu dní.

Dva další dny se ještě pokoušeli najít tajný vchod do podzemí, ale jediným výsledkem, bylo že Hanta, který prolézal ostružiním kousla zmije a nebýt Ratmirova umění, bůh ví jak by to dopadlo. Nakonec se rozhodli, že se zkusí probít dovnitř hlavní branou, vždyť proti ubohým skřetům můžou používat mocnou magii. Čaryfuk se tedy připravil. Vyvolal asi 2 gnómy, pak vyrobil velkou hromadu ohnivých hlín. Ithiril zneviditelnil sebe, Ratmira, Hanta a Jídáše, kterému se tento způsob moc nelíbil, ale nic jiného už nešlo dělat. Pak někdo zabouchal na bránu. Začala bitva. Skřeti a veškerá havěť se vyhrnula ven. Alfi s gnómem vrhali hlíny, Čáryfuk střílel ze své kouzelné kuše, druhý gnóm tvrdě bojoval. Byl to velice tvrdý boj a když se mezi skřety objevil i jakýsi šaman a začal kouzly ohrožovat gnómy nevypadalo to dobře. Nakonec se Čáryfuk s Alfim dali na útěk. Konečně se průchod vyčistil natolik aby ostatní mohli vklouznout dovnitř. Byli v podzemí.

Procházeli těžce podzemím, z počátku neviditelní, pak si cestu vybojovávali, však tam měli Ratmira, který se už stěží držel z boje před bránou, však měl se skřetama tolik účtů.

Když byli unavení zalezli někam stranou, aby se kouzelník mohl vyspat. Druhý den dál hledali v rozsáhlém podzemí plném skřetů, kteří tušili, že někdo pronikl dovnitř, vězení. Jak však tak bloudili chodbami, narazili na Čáryfuka s kterým byli už osvobození asi dva elfové a jeden barbar. Ten už na tom byl opravdu špatně, ani Ratmirova moc už mu nezachránila život. A tak Ratmirovi zemřel přímo v náručí jeho strýc. Jen otec Jídáš se za něj mohl pomodlit.

Čáryfuk se dovnitř dostal dost riskantní cestou. Nechal se zmetaformovat se všemi věcmi na Alfiho bez věcí a chytit. Skřeti měli velkou chuť ho zabít, ale nakonec slaboučkého hobita hodili do vězení. Tam, když se Čáryfukovi vrátili věci nebyl problém dostat ven sebe i těch pár ostatních co zbylo. Z jejich řečí jasně vyplynulo kde skončili ostatní. Skřeti moc neumí lovit zvěř...

Tyto události dost silně rozladili Ratmira. vrhnul se na skřety, hned při první příležitosti. A celá družina s ním. Zabil náčelníka skřetů a serval mu s hrdla jantarový talisman svého strýce. Ten jej dostal kdysi od druidů a nyní jen tedy začal nosit Ratmir. A po právě řečeno nebyl to jen tak obyčejný talisman.

Po masakru se vydali dál. Skřetů tu bylo příliš, aby je vybili všechny, to byla práce druidů. Elfové na tom nebyli nejlíp, ale byli rozhodnutí jim pomoci. Podařilo se jim najít částečně zasypané ústřední schodiště (ono vůbec celé podzemí bylo silně poškozeno a místy zasypáno) a sestoupili do třetího patra pod úrovní. Dál se už po schodišti jít nedalo.

Tady nebylo po skřetech ani slechu. Celé patro bylo tiché a prázdné. Bylo zde však velké vedro a byla tu cítit síra. V chodbě byl odlesk rudého světla. Došli k velkému komínu přes který vedl úzký most. Dole probleskovala přes obrovská oblaka páry láva. U vchodu na most stáli po obou stranách sochy vlkodlaků a v prostřed mostu stál podivný černý stín. Sotva jej Jídáš spatřil rychle se pokřižoval. Rychle vytáhl svou lahvičku, která se okamžitě s nebývalou silou rozzářila, začal mumlat modlitby. Ostatní na chvíli strnuli a pak každý dělal co zvládl. Ithiril vyvolal několik kouzel, ale jejich účinek byl nepatrný oproti tomu jakou sílu na ně vynaložil. Pak celou svou duchovní silou podporoval Jídáše. Čáryfuk začal okamžitě střílet ze své kouzelné kuše. V okolí kromě blízkosti lahvičky najednou padla temnota a ze zhouby vylétlo na všechny několik černých paprsků, odnímali z nich život. Nakonec Jídáš, když ze sebe dal celou svou sílu vrhnul na černou zhoubu svoji lahvičku. Síla na sedmkrát svěcené vody při Elbereth zlomila temnou zhoubu a ta náhle zmizela. Jídáš už se skácel v bezvědomí k zemi. Jeden z elfů byl zabit.

To nebylo všechno, sotva někdo udělal krok k mostu sochy vlkodlaků oživly a boj pokračoval. Jen velká Ratmirova síla schopnost zacházet s mečem je zachránili, za podpory hobita. Pak teprve nastal klid.

Jídáš byl úplně vyčerpán a podle jeho slov mu nikdo nemohl pomoci. Dál budou muset pokračovat sami, zatímco on se pokusí odpočívat, stěží mohl mluvit. Zbylý elf prohlásil, že tady s ním rád zůstane. Odnesli tedy otce na co nejbezpečnější místo a vydali se dál.

Cestou objevili místnost plnou zombií a protože je tady nechtěli prostě nechat, vymasili je. Pak šli dál až narazili na jakéhosi kostlivce. Ratmir už ho chtěl rozcupovat, když na ně kostlivec promluvil a zeptal se na jejich přání. Ptali se ho na podzemí, ale moc to tady neznal. Zajímavé bylo, že je poslouchal. Dokonce bojoval s jinými kostlivci, když mu to přikázali. Doprovodil je alespoň po jakémsi bočním schodišti do dalšího patra. Tady opět relativně v bezpečí přespali a pokračovali dál. Ratmir si zde alespoň v klidu mohl uvařit své bylinky a ošetřit všem zranění. V tomto patře našli jen pár bloudících nemrtvých - otázka jednoho, dvou Ratmirových seků. Jinak bylo opět až nezvykle pusté a ”klidné” nakonec mohli sejít do dalšího patra.

Tam se jim podařilo nalézt část, která dříve náležela asi alchymistům. Našli zde množství surovin a dokonce nějaké prastaré rachejtle, které vzal Ithiril sebou. V jednom místě šlápl Ratmir, který šel první na jakousi past, a za chvíli byl jako jehelníček. Přežil jen zázrakem a mohli se opět zastavit a vařit bylinky. Za pastí ovšem Hant nakonec nalezl jakousi tajnou místnost, což potěšilo Čáryfuka, neboď zde byli uskladněny nějaké magy a suroviny a elf si zde vzal nějaký lazuritový talisman. Velice dobrý, neboť už se necítil tak unavený a dokonce druhý den nameditoval více magů. Další cesta byla poněkud obtížnější. Čekala je chodba v níž byli po obou stranách sochy velkých skřetů s halapartnami a útočili na každého, kdo se přiblížil, ještě že nemohli chodit. Čáryfuk je musel po jedné vystřílet z kuše. Pak vstoupili do jiné části, zřejmě theuržské, neboť zde bylo možné najít elementální hůl, jakousi knihu o démonech a podobně. Také zde nalezli surovou magenergii (už dohromady 250 magů) a dokonce kousek (asi 10 mn) meteorického železa o veliké cenně. Museli si však vše vybojovat, neboť zde potkali silnou neviděnou, která v mentálním souboji dost pocuchala nervy Ratmirovi.

Pak šli dál do míst, kde mělo být centrální schodiště, to ovšem bylo zasypáno, vedle něj však nalezli podivnou létající plošinu - nahoru a dolů jak se poručilo. Posadili na ni kostlivce a poslali ho dolů, když se vrátil tak nahoru. To už se vrátila jen rozdrcená hromada kostí. Vydali se tedy dolů.

Zde bylo veliké teplo, když se vydali za ním došli do jakési zbrojnice. Zde nalezl Ithiril poměrně lehký dlouhý černý meč (podle Čáryfuka skvěle ukovaný a navíc magický). Ten meč vysával magenergii jakmile ho vzal do ruky. S tím ovšem rostla také síla jeho úderu. Ithirilovi se moc zalíbil a vzal si ho sebou. Dál pak vešli do haly vedoucí přímo ke kovárně. Tam už bylo vskutku pekelné vedro absolutně nesnesitelné. Nakoukli tam, však v tu chvíli odtud vyšli tři obři z kamene, jako gnómové. Čáryfuk po nich začal střílet a měli tak čas se schovat do úzké chodby, když jeden z nich po nich hodil obrovské těžké kladivo (také roztříštilo kousek stěny). Už nevím jak se nakonec s nimi dal Čáryfuk do řeči, ale když vyplynulo, že jsou to vlastně jacísi magičtí tvorové, mistři kováři (teda tak trochu od Čáryfukova fochu) docela se spřátelili. Kováři si stěžovali že nemají co dělat a rádi přijali hobitovu žádost aby mu překovali šipky. Ten musel vypít lektvar chladných vod aby vůbec mohl vstoupit do jejich pekelné kovárny ale chtěl je vidět při práci. A bylo se na co dívat. Místo výhní zde bylo přímo jezírko s lávou. Dále zde byli obrovské kovadliny a kladiva. Kovář dokázal jedním úderem udělat, co by jiný nesvedl po dlouhé práci. Takové umění Čáryfuk neviděl ani u trpaslíků. Za nedlouho byli šipky hotové, a jaké ! Pak ještě vykovali štít pro Ratmira a družina se s díky vydala dál. Prošli rozsáhlým vězením a soustavou kobek a nakonec stoupili do další podivné části podzemí.

Tam v místnosti stál jakýsi dobrý muž v černých prostých šatech s dlouhými šedými fousy. Nečekal příliš na nic a pokynem je pozval k hostině. Jen luskl prsty a zapálili se pochodně ve vedlejším sále. Když usedli Vykouzlil mnoho chodů těch nejvybranějších jídel. Umíte si představit jak to působilo na družinu, která 4 dny nejedla. Vyčaroval nejlepší Dorwinionské víno a všichni se pak do sytosti najedli a napili, i hobit.

Pak samozřejmě padalo mnoho otázek a tajemný muž na mnohé z nich odpověděl. Říkal jim že je mocný Čaroděj (to ostatně už viděli) a že zde žije, když potřebuje klid na vymýšlení nových kouzel. Je zde mnoho užitečných věcí (jak se mohla ostatně už družina přesvědčit). O klíči nevěděl, ale říkal jim ať si tady všude hledají jak uznají za vhodné. Vysvětlil jim také některá tajemství Dol Gulduru, jako například v různých místech rozmístěná magická zrcadla. Ukázal jim jejich protějšky, skrz které bylo vidět co se děje nahoře. Díky nim také o nich věděl. Co se týč skřetů a jiných nestvůr v podzemí, tak je údajně ignoruje. V této části podzemí nic takového není a nahoru a dolů se vždy teleportuje. Když mu vyprávěli o plánu druidů zničit Dol Guldur jen se zasmál a mávl nad tím rukou, bylo mu to jedno, asi si myslel, že tak hluboko moc druidů nesahá. Pak jim nabídl pohodlný nocleh v pěkných pokojících.

Druhý den se družina vydala pátrat do míst, které ještě podle mapy vynechali. Vyjeli výtahem zpět do předešlého patra. Zde se setkali s hrozným hliněným monstrem, horším než gnóm. Zde se osvědčila jedna z raket, které vzal elf sebou. Poškodila ho a částečně zavalila, pak ho už rozstříleli. Pak vstoupili do kobek plných náhrobků odkud začali vylézat duchové, tedy radši se vrátili.

Nakonec překročili horký tekoucí potok a vybojovali těžký boj s nebezpečnou spektrou. Tam nalezli podivné dveře, když však se jich Ratmir dotknul strnul. No tak už hobit věděl o co se jedná, bude nutno odčarovat kouzlo. Problém byl v tom že měl elf málo magů, tak se aspoň teleportoval dovnitř a zde našli konečně co hledali. Sál klíčů. Místnost po všech stranách ověšená různými klíči. Různé velké, malé, železné mosazné, stříbrné i zlaté. Mezi nimi byl na čestném místě i diamantový klíč, který hledali. Pak vzali i nějaké jiné. Čáryfuk určil které byly magické a ty vzali sebou. Jeden velký černý, pak velký stříbrný, jako od brány se znakem měsíce, krásně tepaný. Dále vzali jakousi železnou kouli, ale byla také magická a byla v sále klíčů.

Rychle se vrátili za čarodějem a ten jim pomohl. Odčaroval Ratmira a pozval je opět než odejdou na večeři. Nikdo ovšem nemohl odmítnout.

Nějak v průběhu večera si tak nenápadně s každým promluvil a všichni získali dojem, že to není jen tak obyčejný, i když mocný čaroděj, neboť znal mnohé z jejich povolání, ba více než oni sami. Čáryfuk se moc divil, jak zasvěceně vykládal o sférách moci a podobně. Každému také nenápadně nabízel mnoho věcí, jen tak. Čáryfukovi sliboval bezproblémový přístup ke sférám. Ithirilovi nabízel zvýšit inteligenci a SM a naučit ho nová kouzla. S Ratmirem se začal bavit a po chvíli to vzdal. Poslední co si Ratmir pamatoval bylo jak začal kouzlit. Nakonec se nejdéle zapovídal s Ithirilem slíbil mu dát to vše co vyjmenoval, jen když sepíšou smlouvu, v níž bude, že za to vše mu někdy až bude potřebovat Ithiril pomůže. Smlouvu tedy sepsali a když Ithiril podepsal písmena se mu začali před očima měnit a uviděl že upsal právě svou duši. V hlubokých myšlenkách odešel. Ďábel ho však vyhledal a nabídl mu revizi, v níž by měl mít ještě 1000 let života. Ithiril odmítl něco takového sepsat znovu, tak mu ďábel začal vyhrožovat a ukázal mu Ratmira v křišťálové kouli, jak je připraven na smrt, která mohla přijít každou chvíli. Pak tedy Ithiril podepsal s tím, že ďábel nechá už jeho přátele navždy na pokoji. On to udělal. ”Ovšem pokud si někdo bude přát abych přišel, nemohu odmítnout...” ”Dobrá, ale nebudeš je pokoušet sám.” řekl elf a podepsal papír. Ďábel ho dovedl k Ratmirovi a zmizel.

Mezitím hobit už byl na cestě do horních pater. Vzpomněl si, že zatímco se mají tak dobře u toho dobrodince dole, nahoře je otec Jídáš, chudák celý zničený a o hladu. ”Pořádné jídlo, jaké se zde dává by ho postavilo na nohy.” Broukal si.

Když přišel nahoru dost se podivil. Jídáš už jakž takž mohl vstát, ale elf, který tu byl s ním kamsi zmizel včera. Nakonec Čáryfuk vypátral jeho mrtvolu. Usmrtil ho a odtáhl Ogloj-chorochoj, který se skrýval o kus dál. No bylo to jeho poslední jídlo, hobitova kuš už mu to spočítala. Vydali se tedy dolů, zatímco Čáryfuk podpíral slabého otce a vyprávěl o tom co našli dole. Ten tomu nechtěl vůbec věřit a kroutil nad tím hlavou. Cítil tady ve vzduchu něco v nepořádku.

Když přišli dolů chtěl si promluvit s čarodějem sám a stačil mu jediný pohled. Jenže neměl nyní žádnou moc. I tak se ďábel zalekl mocného acibiskupa a radši se zdekoval. Ovšem nyní se snažili zmizet co nejrychleji i Jídáš s hobitem. Věděli, že by neměli moc ke skutečnému boji s ďáblem. Spolu s Hantem pokud to bylo možné, tak co nejrychleji vystoupali po všech schodech až k patru se skřety. Tam pak Čáryfuk každému dal jeden mocný lektvar teleportace a pomocí něj rychle prošli skřety. Ithiril s Ratmirem měli podobnou cestu. Pomocí několika teleportací se dostali až ven. Na konci už to začínalo být nebezpečné, ale pomohl jim naposled ďábel a sežehl skřety plamenem pekelným.

Tak všichni stáli opět před Dol Guldurem. Podařilo se jim splnit jejich poslání včas, ovšem Ithiril, kněz Ithiril, byl donucen upsat se ďáblu. Dlouho o tom rozmlouval s Jídášem a prozatím se rozhodl nepoužívat výhod, které mu ďábel dal - to by bylo faktické uznání smlouvy. V každém případě Jídáš uznal, že elf nemohl jednat jinak a Ithiril zůstal dál knězem.

Pak už se museli vypravit pryč, neboť druidové přišli s tím, že zde za chvíli bude nebezpečno. Nic nepomohli Čáryfukovi prosby ohledně kovářů dole v podzemí. Dol Guldur musel být podle druidů vymícen do samého kořene. Alespoň ujistili družinu, že se zde už nikdy žádný ďábel neusadí.

Rozloučili se tedy a Ratmir je vedl přímo z lesa. Šli pomaloučku, kvůli Jídášovi, který se jen velmi pomalu vzpamatovával ze svého souboje s temnou hrůzou. Když však dospěli do Roklinky už byl celkem v pořádku a tak se vydali všichni do Ost-in-ethelu. Všichni už se těšili na to až budou moct konečně vstoupit do bájné perlové věže a až naleznou svatou hůl, no a proč ne také něco jiného ?

podzim 216

Konečně dorazili do Ost-in-ethylu. Sestoupili do podzemí a vložili klíče do zámků. Dveře se samy otevřeli a před nimi se objevil veliký teleport. Celý žlutě zářící, Čáryfuka uhodila do očí obsažená magenergie. Připravili se na vstup. Čáryfuk pamnětiv zmínky o vychylování teleportu magickými poli zanechal v chodbě před teleportem všechny své kouzelné věci, ostatní se s tím nepárali. První vešel otec Jídáš, za ním Ithiril Hant, Čáryfuk a nakonec se rozhoupal i Ratmir, jen Sigurda tady nechal hlídat.

Co se stalo dál, bylo už docela ráz na ráz. Všichni se ocitli kdesi na poušti pod pálícím sluncem. Spadli do písku asi z výšky 10 m od sebe tak po míli daleko na jedné linii, jak postupně vcházeli do teleportu. Co teď ? Kde jsou ? Rozhlédli se do všech stran a na východě spatřili jakýsi tmavší pás. Vydali se tím směrem.

Postupovali asi 3dny na východ, nepříliš rychle, neboť museli brát ohled na elfa,otce Jídáše a Hanta. Postupně však viděli, že tam někde jsou jakési hory,či co. Nyní přišli alespoň z písečné na skalnatou půdu. Před tím ovšem museli projít kolem několika nálevek v písku - bůh ví co bylo uvnitř, jen si dávali pozor, aby tam nespadli. Dál se šlo však velice těžce. Svoje 3 měchy vody už dávno vypili a nyní jen Čáryfuk litoval, že sebou neměl elementární hůl.

Jak šli, tak spatřili o kus dál 3 podivné kopulovité stavby. Minuli několikrát podivné obrovské mravence, či co. A ještě zahlédli, jak nesou kousky zlata. Zvědavost převládla a vydali se blíž. Hant dokonce neopatně tak blízko, že ho mravenci obklopili a když se chtěl bránit popadli a odnesli do jedné z kopulí. Ostatní se zneviditelnili a vydali se za ním, přece ho tam nemohli nechat. Proplétali se labyrintem mezi mravenci až nakonec skončili někde ve slepý chodbě. Pak zkusili bojovat, ale byli zajati a předvedeni před mravenčí královnu. Ta se zdála inteligentní. Dlouho zkoumala jejich oči. Na elfovi se zastavila a něco se jí nelíbilo. Rozpoutala s ním mentální souboj. Jenže Ithiril byl ve svém oboru téměř mistr. Královnu jediným úderem zabil. Mravenci znehybněli. Všichni si vzali svoje věci a s Hantem, který tam byl už s nimi se vydali co nejrychleji pryč. Mravenci se pomalu začali rozhýbávat. Jen ještě Hant nezapomněl hrábnout do hromady zlata, která v místnosti byla. Pak už ale všichni běželi pryč. Pár mravenců je pronásledovalo, ale ty sejmul Ratmir z luku.

Pokračovali dál až k horám. Nebyly vysoké, jen takové skalnaté kopce a hlavní bylo, že zde nebylo po vodě ani památka. Přesto však celí seschlí vylezli v hrozném horku až nahoru, aby viděli co je za nimi. Otec Jídáš se naposledy pomodlil a vystoupili na vrchol. A pod sebou spatřili veliké, krásně modré jezero. A za ním viděli zeleň. Ratmir vzal jen do ruky měchy a rozběhl se dolů. Ostatní ho pomalu následovali. Konečně barbar doběhl k vodě, ale něco nebylo v pořádku. U břehu byla slaná kra, ochutnal a bylo to jasné - slané jezero !

Dlouho se tady nezdržoval a běžel dál po břehu až se dostal pod stromy. Svým chodeckým instinktem chvilku hledal pramen. Dobrá voda ! Napil se kolik mohl, nikdy žádná kořalka nebyla tak dobrá. Rychle naplnil měchy a vracel se za ostatníma. Ty na tom už nebyli moc dobře.

Tak přešli poušť a vstoupili do ráje. Bylo tady nádherně, na stromech rostlo jižní ovoce, které před tím ještě neviděli, vykřikovali tady podivní ptáci a opičky. Ratmir se, jen co se dal do pořádku, vydal na lov. Ulovil několik ptáků a opici. Teda nic moc - tuhý maso, ale jíst se to dalo. Z opice pak udělal velký měch na vodu. Chvíli se tady zdrželi a pokračovali dál. Hned za jezerem byly vysoké hory, ne jen takové kopečky, ale skutečné hory. Odtud také přitékala řeka, bylo velice podivné že přímo pod horami byla tak veliká. Nyní nad tím však neuvažovali a vydali se proti jejímu proudu krásným tropickým hvozdem.

A pak se začali dít podivné věci. Nejdříve uviděli kolem podivná zvířata a rostliny, ale byli koneckonců v dalekých krajích. Pak najednou Čaryfuk začal všude kolem sebe cítit magenergii a začal některé ty podivné bylinky trhat. To nebylo všechno. Třeba šli takhle loukou a najednou začalo něco z Ithirila vysávat magy a všude okolo začali pištět podivné kytky, tak to radši obešli lesem. Nebo na ně najednou začalo nalétat hejno plachtících pergamenů. Začali nepříjemně dotírat, dokud elf nevzal pero a nezačal na ně psát nějaká kouzla. Jinde zase nějaký plachtící svitek seslal sám od sebe na někoho blesk. Pak náhle uviděli iluzi draka, vskutku strašlivou a div se nedali na útěk. No co vám budu povídat, byla to podivná magická země. Naštěstí jí rychle prošli.

Nyní se začali dohadovat, co vlastně budou dělat. Bylo jasné, že jsou někde na jihu. Hodně daleko na jihu a možná na východě. Měli by se vydat na sever zpět do Gondoru, zatímco dále směřují kolem řeky na východ. Po menší domluvě překročili řeku a vrátili se do pouště. Vydali se severovýchodoseverně. Tentokrát nešli všichni pěšky. Ithiril vždy ráno vyčaroval neviditelné koně, na kterých jeli s Jídášem tryskem co to dalo a ostatní je došli. Tak postupovali až k nějakému fleku na obzoru, ale zjistili, že jsou to jen kaktusy, uschlé a pichlavé. Nakonec se museli vrátit. Severním směrem se rozkládala poušť příliš daleko.

Pokračovali tedy proti proudu řeky až k horám, zanedlouho ji však museli opustit, protože se stala velmi divokou a řítila se hlubokou roklí. Šli tedy po hraně rokle až ta náhle zmizela. Po řece i rokli ani památky.

Stoupali tedy k nejvyšším horám, aby se tady trochu rozhlédli, když náhle uviděli na obloze veliký flek, přilétal k horám. Drak ! Okamžitě zalehli. Jen opatrně sledovali dráhu draka, který přistál někde v horách a zmizel z dohledu. Teď začalo velké dohadování. Hant, který zřejmě slyšel vyprávět příliš mnoho příběhů začal ostatní přesvědčovat, aby se okamžitě na draka vydali. Kromě elfa byl každý jen proti. Čáryfuk tady byl de-facto s holýma rukama, Ratmir o tom radši moc neuvažoval a Jídáš vůbec neměl chuť bojovat s nějakým drakem, jeho povinností bylo nyní se vrátit. Ithiril však přece jenom o drakovi uvažoval, zvlášť když si vzpomněl s jakým úspěchem posledně použil rakety z Dol Gulduru. Čáryfuk mu říkal, že stejně budou už nefunkční, ale elf se rozhod že jednu vyzkouší. Zabodl ji do země, tak aby mířila nahoru a nic nikomu neudělala, počkal si radši na nic a odpálil ji.

No to byl poprask. Ona to nebyla raketa, ale spíš ohňostroj. Vylétla vzhůru v efektním dešti žluté pak hlasitě vybuchla a sršela několika barvami. Vytvořila jakýsi obrazec, znovu vybouchla. Horami otřásali výbuchy a na noční obloze se rozjímal krásný ohňostroj. Na draky je ovšem lepší chodit potichu. Jen co ohňostroj pomalu zhasl objevilo se proti hvězdné obloze dračí tělo a za chvíli měsíc přelétlo další, ještě větší. Tady nebyl jen jeden drak. Družina se tiskla ke skále a pak se maximálně opovážila potichu odplížit jinam. Na draka se už nešlo.

Druhý den konečně vystoupili na vysokou horu a přehlédli kraj na východě. Byla to velká planina - taková step, sem tam nějaký strom (mnoho kilometrů od sebe). Z dálky kam až dohlédli přitékala k horám velká řeka (ta co poté vtékala do jezera - pod horami musel být kanál). Nakolik bylo vidět, byla to příjemnější krajina než poušť. Vydali se tedy tam a zamířili k severu s tím že poušť po východní straně obejdou. Nebyla to lehká cesta putovali vždy od stromu ke stromu a měli štěstí, když tam našli třeba vlhkou zem, nebo strom měl náhodou kokosové ořechy. Tak postupovali po kraji poště mnoho dní, až v poušti uviděli podivnou věc.

Na jednom místě tam stál velký oblak prachu. Inu zvědavost opět převážila a družina zašla nějakých 30 mil do pouště. Když přišli blíže ještě více se podivili. Vypadalo to jako ruiny obrovského města. Ovšem město bylo kruhové a bez hradeb. Vedlo tam mnoho ulic a všechny se sbíhali doprostřed, kde stál zbytek kdysi jistě převysoké věže. I nyní, kdy zbylo jen jakési torzo byla vidět zdaleka, hlavně ale proto, že kolem vrcholku věže se stále točil mrak prachu nad městem, takže to vypadalo jako obludný deštník.

Když přišli blíž začali se dít ještě podivuhodnější věci. Zafoukal vítr a brzy celé město i blízké okolí bylo zahalen v rudém prachu pouště. Chvíli stáli předním, když zahlédli na jeho kraji pohybovat se občas nějakou siluetu, obludnou siluetu. Dlouho nehádali co je to tam uvnitř a nikomu se ani náhodou nechtělo vkročit dovnitř.

Vrátili se do stepi a pokračovali dál na sever. Jak šli, postupně přibývalo zeleně. Několik remízků, tráva, dlouho očekávaná voda, pak dokonce les. Dorazili do jakési pahorkatiny, částečně porostlé jižními lesíky. Přešli pár mil a pak spatřili nějaké lidi. Měli černou barvu, ale takové lidi už v Haradu kdysi viděli a byla to jen malá skupinka na lovu. Neuměli jejich řeč, ale nějak se domluvili a divoši jim dali najíst pořádného masa - slast pro barbara a druhý den je zavedli o kus dál do vesnice. Ratmir s Ithirilem jim předvedli část svých schopností a oni je považovali skoro za bohy. Ve vesnici byli ovšem trnem v oku jakémusi šamanovi, či co, ale nemohl nic dělat. Noví příchozí byli mocní.

Chvíli se zde zdrželi a pak vyrazili podél jakési říčky, která je měla zavést údajně k velké řece a obrovskému městu. Tedy podle vyjádření šamana, který tam prý byl a který byl rád že se jich zbavil. Minuli ještě hodně vesnic, pak i nějakou opravdu královskou Haradskou tvrz, sláva civilizace, i když zrovna Haradská. Nakonec došli k řece, která nemohla být nic jiného než Moher. A vstoupili branami do velikého města.

V Haradu už byli a tak je nepřekvapilo jižní živé město. Hant sice ještě nikdy na jihu nebyl, ale ani on nebyl překvapen a rychle se adaptoval. Zlato už dávno zahodili, když táhli přes poušť a teď neměli žádné haradské peníze. No pan Hant se vydal podle svých slov někoho o ně požádat. No a Čáryfuk šel v dobré víře s ním. Jeho oči nabyli velikého zděšení, když v jedné temné uličce (nějak hobit nechtěl pochopit, proč nejdou poprosit o peníze někam na tržiště) Hant prostě chytil nějakého člověka s nožem pod krkem a žádal po něm peníze. Čáryfuk nevěděl, co měl dělat, tak se na Hanta vrhnul s pěstma a on musel svoji oběť podříznout a utíkat pryč protože hobit dělal povyk. Jen tak tak, že přes dvory vyklouzl královským zbrojnošům.

Když se pak sešli o kus dál v hospodě všichni tam morálně odsoudili Hantův čin (jen elfovi to bylo v duchu vyloženě jedno). A Hant je opustil. Že tedy s nimi dál nemusí. Družina tedy vyšla podél Moheru, Hant ji následoval asi den za nima.

Mezitím co se dělo na severu. Ithiril tam měl podrobeného Hombreho. Kupodivu to jeho celou postavu dost ovlivnilo. Nějakou dobu tam s ním žil v Tharbanu a udržoval živnost, ale když ostatní zjistili, že má podivné zábrany začali být podezřelí a elf také přece jenom nechtěl nechávat vraždit lidi, vždyť to byl kněz. Někdy poté co se družina teleportovala do Haradu vzal všechny peníze co tam měl (asi 100000zl) a vydal se do Cesmínie, aby tam zatím ohlídal věci, které tam nechali před teleportací. V Tharbandu na něj bylo ovšem podivné podezření a někdo na něj najal družinu jakýchsi trpaslíků. Když byl v podzemí, trpaslíci se přiblížili a když vylezl, tak na něj zaútočili. Naštěstí mu pomohla jeho kočka Andulína a podařilo se mu ujet i když jeden z nich ho těžce střelil do zad. V podzemí jenom zamkl magické dveře a nyní ujížděl s klíčema a kočkou na svém koni (který se mu nyní moc hodil pryč). Nebylo v moci nikoho dostat se za zamčené dveře (ani družině se to nepovedlo) a ostatní koně už nezvládl ochránit.

Tak se vydal k jižním hranicím a stalo se, že když družina překračovala s velikou radostí hranice Gondoru už tam na ně čekal. Z Hartoru do Gondoru už to nebyla daleké cesta a na hranici už byl Hombre s koňmi pro všechny. Už začínalo léto. Družina tedy vyjela a Hombre ještě počkal na Hanta, který se živil stále drobnými krádežemi a byl družině v patách. Vysvětlil mu vše, aby vzal koně a nějaký peníze jako omluvu jak se k němu družina zachovala a že se to snad časem srovná. Pak tedy doprovodili otce Jídáše až do Tharbandu tam ho opustili. Cestou ovšem se stavili v Minas Tirith u samotné hlavy církve jeho svatosti otce Michala kde Ithiril získal mocné požehnání, které mu mnělo pomoci až se bude snažit zbavit úpisu, který dal ďáblovi. A všichni jistě získali poděkování za ochranu a pomoc mocnému členovi církve.

Nyní také mohli zajet pro své věci, které byli v bezpečí v Cesmínii a pak konečně domů. Ve Fornostu byli opět velice vítáni v klášteru a v Annůminas je přivítal vévoda jako své přátele, a uvolnil je ze svých služeb, neboť by se podle něho nehodilo, aby byli jen jakýmisi sluhy. Nazýval je přáteli a nabídl jim peníze jako svým starým známým, jestli měli nějaké výdaje na oné výpravě. Také doufal, že na něj nezanevřou a zůstane u nich ve vší vážnosti. Velké pocty. Navíc udělal Ithirilovi velikou radost s tím, že dal postavit vlekou loď v Lon Dearu a poté byl rozhodnut svěřit ji pod velení elfa. Ten ho rychle přesvědčil, že objevné cesty mohou být velice výhodné a získal povolení po dostavbě lodi plout libovolným směrem.

Co bylo dál ? Ratmir ani do Annůminas nejel a vydal se za chodci, které znal v Jižních vrších. Tam, jak věděl, žil starý mistr chodec a u něj se učilo tomuto řemeslu několik mladších. Teď se tam zdržel i Ratmir a postoupil na 10. A 11. úroveň. Čáryfuk s Alfim chvíli zůstali doma a pak se vypravil do Fornostu, kde byl velice vlídně přijat velkým mistrem Murphynusem a jeho přítelem Sylfusem. U Murphyho pak postupoval na 16. A 17. úroveň a velice se mu jeho nový mistr líbil. Nebyl tak domácký a pohodlný s velkými řečmi jako Osmír. Byl mnohem vážnější, viděl mnohem dál a přitom to nedával najevo. Věnoval se svému cíli, poznání theurgie a světa a nerozptyloval se s maličkostmi jako byli ”drobní” démoni. Sylfus byl dost podobný, ale více uzavřený.

No poté co postoupil vrátil se domů a nějakou dobu nevytáhl z baráku paty. Měl nyní na co myslet, stal se mistrem a čekali ho nové obzory. Také se mu začala v srdci rodit nová myšlenka. Začal docela toužit stát se členem velké šestky. Sylfus se v tomto ohledu tvářil dost chladně, ale laskavý Murphy mluvil o určitých zkouškách.

Také Ithiril se vrátil k Felixovi a postoupil na 16. úroveň. Pak sotva se stal mistrem dal Felix svolat vekou chůzi kapituly. Byla to první na které elf byl a bylo to velkolepé. Už sama budova kapituly působila v Minas Tirith impozantním dojmem. A což teprve lidé, kteří se tam scházeli. O většině již slyšel a bylo toho mnoho a velmi tajuplného. Nejprve ho tam uvedli jako hosta. Rokovalo se ve veliké potemnělé místnosti až nahoře ve vysoké věži. Už když tam přicházel, cítil, že zde není možné kouzlit. Zdá se že mágové mají při rokování rádi klid. Pak vešel dovnitř a tam seděli mistři mágové kolem kulatého stolu. Nemohl přehlédnout charismatické arcimágy. Především představeného kapituly mocného Meniritixe, z něj síla přímo čišela. Poblíž byl moudrý Gnaren, poutník po všech krajích. Třetí z arcimágů byl Mikadus, jeho věž ve Fornostu Ithiril často míjel pohledem. Dále tam seděli ostatní, slovutná Janet z Osgiliathu, Cyrus dlouhý meč, králův rádce Sarden, další v pořadí byl Felix, který uváděl Ithirila. Následovala krásná Helén z Dol Amrothu, ta se jediná vážných mágů na elfa usmála. Jako poslední tam seděl mladý mág Igdur zvaný černý blesk.

Pak nastalo pro elfa památné hlasování o vstupu do kapituly. Po Felixově krátkém slovu byl přijat jednohlasně. Pak teprve mohl Ithiril usednout na stolici do kruhu mágů. Ještě se rokovalo o nějakých věcech. Gnaren upozorňoval, že se v Haradu začíná poněkud příliš rozmáhat sekta satanistů a získávají mnoho příznivců. Podle většiny mágů nebyla tato informace pro západ příliš významná. Samotný Harad nemohl podle mínění většiny ohrozit Gondor a v království nebyla vůle strkat hlavu do cizích věcí.

Další věcí na pořádku byla žádost svatého otce Michala o vylepšení vztahů mágů s církví. To byla poměrně rozporuplná, věc, protože někteří členové kapituly, třeba Felix, nebo Igdur církví otevřeně pohrdali. Mágové se však nakonec usnesli, že se budou s církví snažit pro příště spolupracovat. Tady měl Ithiril jasno jak hlasovat.

Ještě jedna věc byla vznesena. Bylo navrženo, aby se kapitula pokusila zatočit s černou maskou, neboť na ni nikdo jiný v žádném případě neměl. Někteří mágové byli pro, ale jiní namítali, že boj proti zločinnosti v žádném případě není pracovní náplní mágů ani kapituly jako celku a že by to bylo plýtvání a tříštění sil. Když se proti návrhu nakonec bez jasných důvodů postavil i Meniritex byl zamítnut. Řekl jenom něco ve smyslu, že to nemá stejně cenu. Jeden plevel udusíš a vyroste ihned na jeho místě nový. S tím se tedy mágové rozešli.

Někteří mágové ještě pobyli několik dní v Kapitule a probírali vážné věci. Tak tam zůstal i Ithiril a seznamoval se osobně s jinými mágy. Felix mu většinou pomáhal. Nejlépe však rozmlouval s Helén. Ta jej nakonec, když odjížděli pozvala do Dol Amrothu. Tam také Ithiril postoupil na 17. úroveň. Po pravdě řečeno se dost sblížili.