zima 214...

Po dlouhé době opět potkáváme v našich příbězích Ratmira. 7 let sloužil v královském vojsku. Poslední rok dokonce velel jedné setině pohraničních Itnilienských oddílů. Nakonec však se vším praštil a vydal se opět toulat. Chodec nemůže příliš dlouho zůstávat v armádě, i v takové formaci jako byli Ithilienští hraničáři.

Ihned co se rozloučil s vojančením vydal se za starými přáteli, na které samozřejmě nezapomněl. Jediný, koho si byl téměř jistý, že najde doma byl Čáryfuk, a tak se vydal do Hůrky. Se svým psem Sigurdem přešel celé království až nakonec dostal do průsmyku Andrach u Mohylových vrchů. Tam na cestě nalezl opuštěný vůz. Vypadal jako po přepadu, ale nebyli tam žádné mrtvoly a nezdálo se nic ukradeno. Ratmir to chvíli obezřetně prohlížel, ale případné stopy už zavál čerstvý sníh, Zamračeně se podíval k hrozivým Mohylovým vrchům (vzpomněl si co tam nalezli při výpravě do těch končin) a jel obezřetně dál.

Když přijel do Hůrky byl velice vřele přivítán Čáryfukem a Ithirilem, který sám před chvílí přijel z Roklinky. Cestou minul vypálenou hospodu. Na východní cestě prý řádili lupiči. Tento problém sužoval Hůrecko už od začátku zimy. Na východní cestě nalezli už několik brutálně přepadených kupců a cestovatelů. Před nedávnem si lupiči dokonce troufli na poslední hostinec, den cesty na východ od Hůrky. Lidé se začínali bát o holé životy, všude v okolí navíc bylo plno vlků. V Hůrce dokonce mezi sebou občané vybrali na 2000zl jako odměnu pro někoho, kdo by zastavil řádění loupežníků a poslali pro pomoc do Fornostu. Odtud nakonec přijel oddíl královských lučištníků vedený jakýmsi ctižádostivým desátníkem. Snažili se lupiče už několikrát polapit, ale nepovedlo se jim to.

No, to vše se děl v Hůrce, zatímco Čáryfuk alibisticky obcházel okolí a sbíral si ty svoje podivuhodné suroviny. Teď, však když přijel Ithiril a dokonce i Ratmir začalo se něco dít. V hospodě (kam samozřejmě museli jít oslavit shledání po dlouhé době - a že padlo pár boroviček) ten den potkali jakéhosi hraničáře, který vyprávěl o podivné stopě vedoucí od přepadené hospody někam na sever do Hustolesa. Chvíli si s ním povídali a nakonec se dohodli, že Ithiril s Ratmirem a s Imrem (jak se jmenoval ten hraničář) se tam vypraví spolu a podívají se lupičům na zoubek.

Jeli asi 2 dny napříč Hustolesem, když narazili na větší smečku vlků. Imro s Ithirilem stihli vylézt rychle na strom, zatímco Ratmir se stačil postavit jen tak,tak dole u kmene do obranné pozice. Pod Ithirilem se rozpoutával nehezký boj¨, v kterém to s Ratmirem nevypadalo dobře. Ithiril mu chtěl pomoci nějakým kouzlem, když náhle dostal do zad strašlivou ránu mečem, naprosto nečekanou. S obrovským štěstím se mu podařilo nespadnout ze stromu s naléhavou myšlenkou dostat se pryč teleportavat se na vedlejší strom. Imro už se rozpřahoval k druhé, tentokrát smrtící ráně. Jen co se Ithiril trošku vzpamatoval, tak přes hrozné zranění rychle vyvolal mentální souboj. S poměrné mocným mágem, jakým Ithiril v té době už byl, nemohl nějaký hraničář dlouho soupeřit. Zatím dole si Ratmir vedl poměrně dobře, a po pár ohnivých kouzlech od elfa se vlci rozprchli. Teda s Ithirilem to nevypadalo vůbec moc hezky, vlastně měl štěstí, že přežil, ráno však pomocí mocné přírodní magie Ratmir postupně hojil jeho rány. Ten den se k nim také připojil Dolgan, který dorazil do Hůrky včera a po rozmluvě s Čáryfukem se je vydal stopovat. Dál tedy v klidu prošli Hustolesem a vrátili se zpět do Hůrky rozmlouvající o podivné zradě. Také Ratmir se rád seznámil s Dolganem (byli vlastně od jednoho fochu).

V Hůrce se dohadovali, co dál, a nakonec se vypravili průsmykem Andrach směrem na Tharband kolem Mohylových vrchů. Tentokrát jeli všichni i s Čáryfukem. Přespali v hostinci za průsmykem a poptávali se různě po vesnicích tady na jihu a nějak se dozvěděli, že v jisté jedné ovčácké osadě, na jih od Mohylových vrchů není poslední donou všechno v pořádku. Vrátili se do hostince, který byl na křižovatce k této osadě a tam si všimli, že je někdo sleduje. Když se vypravili k osadě, také to tam nevypadalo příliš dobře, radši se nepřibližovali příliš, neboť se k nim vydali nějací lidé. V hostinci chtěli přespat další noc, ale podařilo se jim vyslechnout rozhovor špehů s hostinským, se kterým byli spřaženi, podle nichž by měli být přepadeni a zničeni, protože moc čmuchají okolo. Podali si hostinskýho a ten jim vyklopil pravdu, že se v bývalé ovčí osadě usídlila velká banda loupežníků. Nakonec ho nechali jít a taky že co nejrychleji zmizel. Zatím se družina připravila v hospodě na přepad, vůdce lupičů, povoláním chodec si vše ovšem předem očíhl, takže se nakonec nic nekonalo. Poslali tedy pro vojáky do Hůrky a vyrazili v noci do osady. Zde však bylo na 50 nejrůznějších lupičů a tak když došlo k boji nevypadalo to dobře. Když se však na obzoru objevili Fornošťí lučištníci (no a družina taky odvedla dobrou práci) zbytky lupičů se obrátili na útěk. Pak pronásledovali hlavně ty nejdůležitější z nich ve vysokém sněhu. Vůdce lupičů zabil Ithiril podrobením, další jejich velitele Ratmir s Dolganem. Mnoho lupičů bylo postříleno vojáky. Jen jednomu se podařilo uprchnout. Jen párkrát se tam mihl v tom všem zmatku a zmizel jen co viděl že se vše nějak nedaří. Přesto ho poznali. Marko, který byl před nějakýma 8-mi roky odsouzen na 10 let těžkého žaláře. Na něj se dobře pamatovali.

No ale nedopadlo to tak nejhůř. Ve skrýši lupičů našli nějaké peníze a cennosti a Dolgan si vzal chodecký meč vůdce lupičů, konečně se k němu dostal. Jen odměnu Hůreckých shrábli vojáci - dorazili do Hůrky dřív a vyprávěli svoji verzi, no co se dalo dělat. Chvíli zůstali v Hůrce a smluvili se že by to chtělo vylepšit svoji finanční situaci. Vzpomněli si na poklad v mohylách, nyní snad, když byl Ithiril kněz by ho šlo vyzvednout. Domluvili se na konec jara. Pak se Dolgan vypravil do Mórie. Ratmir se chtěl podívat po dlouhé době domů do hvozdu, zvlášť proto že jak doufal ještě stihne rovnodenost. Dokonce přesvědčil Ithirila aby se jel na tu jejich slavnost podívat a elf netuše nic zlého jel.

Přijeli na poslední chvíli, stihli to jen tak tak, když dorazili k jedné z barbarských vesnic nedaleko kraje hvozdu. Zde se Ratmir znal s většinou barbarů a ty oba přivítali barbarskýma poháry plnýma borovičky a slivovice. Teda snad, bůh ví z čeho to bylo pálený. Ratmir do sebe házel jeden za druhým a netrvalo dlouho a byl ve stavu jako zbytek vesnice. Zato Ithirilovi se protočili panenky sotva si jednou lokl a vůbec dál nemohl věřit svým očím. V celé vesnici tekl chlast proudem, už nemluvňata cucali těžkej rum, hulili se tam různý barbarský bylinky, přímo na očích veřejnosti tam souložili dvojice, i celý skupiny barbarů a barbarek, občas i stejného pohlaví. Ithiril se začal horlivě modlit k bohu. V tom se k němu přitočil více než dvoumetrovej starosta vesnice a začal se do něho navážet. ”Ty mažžž klaššnouuu žžužžovou žepižku,....” Nakonec, se elf někde schoval a strávil noc napůl v modlitbách, napůl v alkoholovém opojení z prvního poháru. Občas se pro jistotu podíval nahoru na hvězdy jestli ještě vidí, no chvílemi si tím nebyl jist. Druhý den se vesnice probírala až večer, zase se začalo nalejvat, jen tak pro vystřízlivění. To už ale elf Ratmira ukecal, aby šli raději pryč, zpět k hobitovi. Celou cestou si mumlal: ”Proboha, jak je tohle možný, jak tohle jen povím svatému otci Jídáši, pane bože, co to dopouštíš.”

Ještě jedna událost se stala. Zatímco byl Čáryfuk někde pryč vloupal se mu někdo do domu. Dokonce tam nechal vizitku *Marko* a sebral 2 mithrilový. Čáryfuk byl samozřejmě velice rozzlobený, nesl sice ztrátu lépe než trpaslík, ale vadilo mu, že se někdo může jen tak vloupat do jeho domu a bál se, aby se to neopakovalo. Proto jen co přijel Ithiril zpět požádal ho, aby mu zakouzlil dveře i okna. (Ty pak byly otestovány Nemrunem a shledány proti němu jako nedostatečné, později však Ithiril použil mocnější kouzlo).

Také se Čáryfuk rozhodl přijmout učedníka a sluhu, který by byl spolehlivější a poslušnější než Dolgan, a také trochu ”normálnější”. Vzal si tedy na starost hobitího sirotka Alfréda, který často zvědavě šmejdil kolem Čáryfukova domu a velice ho zajímalo alchymistické umění. Byl to chytrý a celkem šikovný (i když ne tak jako jeho mistr) mladý hobit. Když stoupil do Čáryfukových služeb bylo mu 16 a Čáryfuk se rozhodl, že ho bude učit až od 18, zatím mu vysvětlil jen ty nejprostší základy.

jaro 215...

Nějakou dobu poté to začalo. Všichni tři nezávisle začali mít každou noc podivný sen. Jakoby stáli na nějaké planině, neznámo kde, jen na jihu zahlédli ponuré hory, odkud přicházela moc, která je volala, ty je lákali. Ten sen byl každý den intenzivnější, až o úplňku najednou byl až příliš živý. To nebyl sen. Stáli na planině, jakési stepi, Ithiril, Ratmir a Čáryfuk. Byl podvečer a na východě byla tma a fučel odtud studený vítr. Jen na západě jim poslední paprsky dne osvětlovali ponurou hradbu před nimi. Dívali se na jih na skalnaté pohoří, téměř bez porostu. Tam bylo něco, kvůli čemu jsou tady, to věděli. Chvíli spolu trochu rokovali a pak se vydali na cestu. Na štěstí měl každý u sebe své osobní věci. Šli přes noc k horám, až spatřili s příchodem nového dne, šedivého v podmračeném počasí, skále přímo nad sebou vysoko jako orlí hnízdo hrad. Byl naprosto nepřístupný odnikud, přesto měl hradby (i když trochu zchátralé). Chvilku se rozmýšleli, a pak pomocí levitace vyšplhali po vysokém skalním útesu až nahoru. Přelezli zeď a ocitli se na nádvoří. Byli zde dvě budovy a věž. Nahoře ve věži bylo otevřené okno a z ní právě vylétal havran.Dlouho neuvažovali co je to zač a Ratmir začal střílet. Havran se ihned vrátil. Teď tedy otevřeli opatrně dveře a Ratmir vešel s taseným mečem jako první dovnitř. Následován ostatními. Stoupali po schodech až došli nahoru do zpustlé místnůstky. Zde stál jakýsi muž celý v černém. Jakmile vešel Ratmir vyčaroval na něj černý blesk. Ale přepočítal se. Ratmirova magická ochrana úder odvrátila a blesk se odrazil zpět na čaroděje. To už byl vevnitř Ithiril a napálil pár blesků do čarodějova havrana. Sežehl ho na popel. Ratmir se rozběhl na čaroděje s mečem a ten se na poslední chvíli teleportoval pryč. Zůstali tedy do určité míry zatím vítězi. Rychle obešli hrad. V jednom křídle našli vězení a v jedné z cel se usídlili, neboť se jim zdálo že se tam budou moci nejsnáze bránit. Jinde zase nalezli velký rytířský sál a v něm několik obrazů. Jeden jim byl povědomý, obraz i jméno na něm.Ingmar, mág, kterého před lety zabili v Belegostu. Další obraz byl pak celý černý, jen dvě rudé oči zářili, jako oči toho čaroděje, s kterým před chvílí bojovali. Tyto obrazy dali hned několik námětů k zamyšlení.

Vrátili se do své cely a Ratmir s Ithirilem šli spát. Jen Čáryfuk pochodoval sem a tam po chodbě a hlídal. Najednou před sebou spatřil na chodbě oblak magenergie. Aniž na něco čekal vypálil ze své ebenové hůlky všechny blesky které měl přímo před sebe. Z oblaku se vynořil čaroděj a vykouzlil rychle černý blesk, ten sjel ovšem do hůlky a Čáryfuk opět celou magenergii seslal na nepřítele před sebou. Ten se dal na útěk, zaběhl do jedné z cel, vykřikl nějaké heslo a vstoupil do náhle se otevřivších se tajných dveří. Čáryfuk doběhl pro ostatní a pak vyslovil heslo, které zaslechl. Všichni vstoupili dovnitř.

Zde se vydali chodbou a vešli do podivné místnosti se třemi studněmi. Jedna byla šedá, druhá bílá a třetí černá. Čáryfuk se naklonil nad šedou a nejednou ho něco chytlo a stáhlo dolů. Spadli do vody a něco se ho snažilo utopit. Nakonec mu naštěstí pomohli ostatní. Pak se podíval do černé a napil se její vody. V tu ránu přestal dýchat a žít. Kupodivu se mu ovšem zacelili všechny šrámy které měl. Dali mu tedy napít ještě vody z bílé studně a opět se probral k životu. Z bílé studny se napili všichni a vyléčili se jejich zranění. Dál se ještě probíjeli chodbou přes odporný hnus plíživý až narazili na zeď. Dál to nevedlo- Vrátili se zpět s tím že se vyspí a zítra to tady prozkoumají lépe. Někam ten čaroděj musel zmizet.

Ráno se tedy vypravili dovnitř. Sotva však vešli spatřili ho. Stál tam před nimi celý v černém, v ruce nůž. Něž mohli cokoliv udělat říznul se do tepny a vyslovil zaklínadlo. Čas se zastavil. Když se opět rozběhl nebyl tam. Lucerna byla pryč, takže byla tma a co hůř nebyla tam ani většina jejich věcí. Jejich zbraně, magické předměty, lektvary, všechno to zmizelo. Jen Ithiril měl na krku stále svůj kříž.

Vrátili se ven a připravení čekali. Celý den se ni nedělo. Až večer se opět objevil čaroděj. Došlo k hroznému boji. Ithirilovi se podařilo na něj seslat černý blesk, čaroděj ovšem zapálil nehezky Ratmira a vyřadil ho z boje. Čáryfuka, který se mu snažil pomoci zabil. Pak těžce ranil elfa a v závěrečném mentálním souboji ho porazil. Ve chvíli, když už si byl jist vítězstvím se probral Ratmir a z posledních svých sil seslal úder nenávisti. Čaroděj se zřítil na zem v bezvědomí. Pak Ratmir s obtížemi vstal a dorazil ho.

Náhle se všichni probudili. Každý někde jinde a přece všichni součastně. Byl to zajímavý sen Ratmir a Ithiril přes noc přišli o svoje magy - to nebyla náhoda.Byla to nějaká zlá vůle, zlé kouzlo. Je však jisté, že se to už nikdy nevrátilo.

215...

Zatímco ostatní se bavili na rovnodennosti, měli podivné sny a tak dále se Dolgan pohodlně flákal v Mórii ve své poměrně slušné noře a přemítal, co udělá s pokladem, který jistě získají v mohyle. Válel se zrovna na svém poctivém kamenném loži, když tu někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vešel člověk a byl sám, bez průvodce. To bylo na Mórii dost zvláštní. Nikdy nikoho nepouštěli dovnitř samotného. Sotva se usadil nabídl Dolganovi určitý návrh. Sliboval mu sílu a moc slavného válečníka. Dolgan váhal a ptal se co jako za to chce, a člověk mu odvětil, že nic, že mu jen chce pomoci. To se zdálo trpaslíkovi divné, ale po válečnické síle toužil asi ze všeho nejvíc. Člověk mu tedy dal jakousi černou svíci a radu. Ať jde v noci do trpasličího hřbitova v dolních patrech a najde nepříliš starý hrob válečníka Nemruna. Před ním pak ať přesně o půlnoci zapálí svíci a nechá ji dohořet. Pak se probudí v těle Nemrunově. Musí jít k hrobu Nemruna, neboť jenom jeho tělo a duše je nyní v mé moci. S tím člověk domluvil dupnul na zem a zmizel o oblaku sirného kouře.

Dolgan udělal vše co mu ďábel, jak mu bylo nyní jasno, poradil. Už raději přes den našel hrob Nemrunův ve spletitých chodbách katakomb. Pak v noci se tam vypravil a začali se tam dít podivuhodné věci. Bylo slyšet šoupání desek, klapot kostí o podlahu i jakési mlaskání. Všude byl pach smrti. Do míst, kde čekal Dolgan zabloudilo několik nemrtvých, s těmi si ovšem za pomoci chodeckého meče poradil. Pak o půlnoci zapálil svíčku a když dohořela procitl najednou v cizím těle. Najednou se cítil silnější a vůbec, jako válečník. Nějak zapomněl všechny hraničářská kouzla a takový kraviny, ale nevadilo mu to. Jeho nové tělo se mu zamlouvalo, kupodivu vůbec nebylo za několik let co zde leželo nijak poškozeno. Rychle vylezl z hrobu, porubal pár nemrtvých pomocí sekyry, co Nemrun držel v ruce (a jak mu to najednou šlo), Dolganovo tělo dal na prázdné místo, hrobku opět zavřel a upaloval domů.

Někdy v květnu se tedy sjela celá družina opět v Hůrce. Místo Dolgana ovšem přijel Nemrun. Všichni vyvalili svoje oči a nemohli tomu uvěřit. Nejdříve myslili, že je to zjevení. Pak snad že se z Nemruna stal nemrtvý, ale nakonec, když začal Nemrun vyprávět poslední dobrodružství, které zažil jako Dolgan uvěřili, že na sebe vzal Dolgan jen Nemrunovu podobu. Už se ale vůbec nedozvěděli jak a proč a Nemrun toho moc neřekl. Nechali to tedy jakž takž být a časem si na to zvykli.

Jak bylo domluveno celá družina se vypravila k mohyle, kterou navštívili v prvním dobrodružství. Tam jak si pamatovali byl veliký poklad a oni neměli moc jej odnést. Když však nyní přijeli k mohyle, kterou před léty opustili napůl zhroucenou, zjistili, že jižní stěna je již úplně spravena. Nerozhodně se zastavili ale nakonec se rozhodli dostat se dovnitř. S nějakým případným duchem už si poradí. Vešli tedy tam a postupovali dlouhou chodbou okolo vnitřní komnaty, jak si pamatovali. Tam proběhl souboj s duchem. Nebylo to jednoduché, neboť se skrýval ve stěnách a zaútočil občas docela nepříjemně. Ještěže hobitova kuš celou dobu správně ukazovala hučením jeho pozici, Také byli celou dobu skryti pod ochranou svitku. Nakonec se jim díky Čáryfukově kuši, trpaslíkově sekyře a Ithirilovým kouzlům (například očaroval nyní obyčejnou Nemrunovu sekyru, takže zprůsvitněla a dokázala zranit ducha) podařilo ducha zničit. Když tedy ducha udolali , kouzlo, které vytvářelo iluzi spravené jižní stěny zmizelo. Dovnitř začalo proudit světlo. A oni znovu spatřili veliký poklad, který zde ležel.

Ithiril na nic nečekal a jako kněz se pustil do práce. Vzal sebou nějakou tu svěcenou vodu a nyní za odříkávání modliteb smíval prokletou krev ze zlata. Celkem se mu podařilo sejmout prokletí asi tak z jedné pětiny celé hromady, ale i tak toho zde bylo mnoho. Všichni si velice pomohli co se týče zlata a šperků. Čáryfuk si zde vzal jakýsi krátký mečík, či dlouhý nůž o kterém zjistil že je kouzelný, byl nápadně podobný mečům, které znal z příběhů o Frodovi. Dále zde našel i jakýsi magický prsten. No popravdě nevěděl, co s jedním, ani s druhým.

Když se vrátili do Hůrky byli spokojeni a domluvili se že až budou potřebovat další peníze, opět tam zajedou. Trpaslík sice navrhoval, aby tam jeli hned druhý den, ale to elf odmítl, s tím že vyplácal už příliš mnoho své moci kvůli zlatu. A dodal, že nejvíc peněz stejně shrábnul Nemrun. Nakonec se tedy opět všichni rozešli s tím, že se opět uvidí příští rok na jaře v Hůrce, která byla ideálním místem pro zahájení výprav.

Ithiril se vrátil do Annůminas a postoupil na 15. úroveň, Čáryfuk taktéž u Osmíra. Ten mu pak řekl, že to bylo naposledy, kdy ho mohl učit a doporučil mu aby příště navštívil hlavu jejich velké šestky, Murphynuse ve Fornostu. Slíbil mu, že se o něm zmíní.

Ratmir po celou tuto dobu byl ve hvozdě a postupoval hned dvakrát, na 8. a 9. úroveň.

Čáryfuk se také vypravil do Kraje do věhlasného (mezi hobity) muzea ve Velké Kopanině. Po nedlouhém hledání našel co hledal. Předměty věnovány muzeu samotným Frodem Pytlíkem a jeho přáteli pánem z Brandova Smělmírem, velkým Bralem a starostou kraje Samem Křepelkou. Byli zde vystaveny 4 mečíky vzhledem velmi podobné tomu co měl Čáryfuk. 2 z nich byli zničeny - jeden byl zlomen a druhému vůbec chyběla čepel. Zato druhé dva byli jak vyplynulo po chvilkovém zkoumání magické, a to dokonce mnohem silnější než mečík, který měl Čáryfuk. Také zde bylo něco, co by komukoliv jinému než hobitům naprosto vyrazilo dech. Ležela zde, jen tak v muzeu prostě vystavena mithrilová košilka Bilba a Froda. Sice na uctivém místě, přesto to však byla věc, jejíž cena přesahovala cenu celého Kraje. Tohle si Čáryfuk nechal raději pro sebe.