jaro 213...

Zatímco tak byli v Edorasu napadlo je (tedy myslím trpaslíka) podívat se do Haradu a zkusit najít poklad, který před třemi roky viděli v satanské svatyni (jak je vidět Nemrun nechoval ke svým kolegům žádnou shovívavost). Elf ovšem jako novic a zastánce církve svaté byl pro to ukázat satanistům co proto. Však už jsou nyní mocnější než před třemi roky. Nemrun tedy odletěl na varanovi do Mórie a vrátil se s poníkem (aby nebyl tak nápadný - teda myslím že to tak bylo). Čáryfuk po tu dobu tuším pracoval v Edorasu jako mistr kovář.

Nakonec tedy všichni vyjeli a brzy vkročili do Haradu. Někde se ubytovali a začali se ochomítat poblíž svatyně. Svatyně byla ale strážena ze všech stran dobře vyzbrojenými mnichy. Pak, když přijel velký potulný mág Krucifix s kejklíři - známý po celém jihu kousky, které předváděl nastalo ve městě veselo a trochu zmatek. Toho využili Ithiril s Nemrunem a teleportovali se na známá místa uvnitř svatyně. Po nějaké době se jim podařilo najít tajnou chráněnou místnost plnou zlata. Nemrun se naložil kolik jen unesl, zbytek ze vzteku rozsypal kolem a rozdupal. Pak nějak proběhli vnitřkem a vyběhli hlavním vchodem. Už si vůbec nepamatuju co se dělo vevnitř. Tady radši utekli před silnými strážemi a s hobitem který na ně čekal zdrhali jedinou přístupovou cestou - přes most přes Moher na jih. Tady nějak setřásli pronásledovatele, časem to otočili a nějak se dostali přes řeku a na sever. Čáryfuk ještě pokračoval nenápadně k poušti, kde si nabral písek potřebný pro své pokusy. Nakonec se všichni v pořádku vrátili. Trpaslík navíc s velkým pokladem.

Když se pak po všem v klidu sešli v Hůrce jen tak pro pozdvižení uspořádali velké závody. Hlavně Čáryfuk už měl dost toho jak se každý ochomítá kolem varana a rohanského koně a chtěl ukázat co dokáže on se svým poníkem. Cíl byl asi 20 km na sever od Hůrky po cestě. Nemrun tam měl letět na varanovi, Čáryfuk na svém buclatém poníkovi a Ithiril na skvostném Rohanském koni. Dohodli si pravidla - nesmí navzájem omezovat jeden druhého, ale smí používat cokoli pro urychlení sebe.

Závod začal, Ithiril seslal s celou svou magenergií na svého koně rychlost a vyrazil v pravdě jako blesk. Čáryfuk měl jiný trik. Dal svému poníkovi vychlemtat lektvar metamorfózy, když se díval na elfova hřebce - Ten se proměnil v koně k nerozeznání podobného. A vyrazil bez meškání za elfem. Trpaslík na svém varanovi si byl celkem jist vítězstvím, avšak nakonec doletěl poslední (i když celkem v pohodě - doletěl by mnohem dál). Druzí dva za cenu utahání koní dorazili dřív. Čáryfuk použil ještě jeden trik na který mu ostatní však už nepřišli. Najal vynikajícího jezdce z Fornostu a nechal ho metamorfovat v sebe. Celý závod tedy odjel zkušený jezdec a vyhrál. Čáryfuk sklízel jako vítěz triumf.

Po zdařilém závodě se myslím rozešli a opět si dali schůzku na příští jaro. Trpaslík ještě v Mórii postoupil na 12. úroveň.

jaro 213...

Sotva opět slezl sníh družina se chtěla sejít v Hůrce. Ithiril se vydal na cestu z Roklinky a Nemrun právě vylétl na varanovi z Mórie. Náhle konec idylky - v uších jim zaburácela dlouho připravovaná a mocná kletba haradských satanistů. Začali se propadat časem i prostorem, až se ocitli všichni pohromadě uprostřed jakéhosi pole kdesi, kde, to ani při nejmenším nepoznávali. Navíc se cítili slabí stiženi strašnou kletbou a co víc i nadále chřadli. Bylo třeba spěchu.

Byli na veliké pláni poblíž velikého města na břehu jezera v dálce jakési hory. Podle přírody byl podzim a také slunce bylo jinak skloněné. Po dlouhé diskusi se vydali na cestu k městu které viděli. Než tam došli objevili se na obloze dva měsíce rudý a zelený. To byla poslední kapka bylo jasné, že jsou v jiném světě.

Procházeli městem a pomocí kouzla rozmlouvali s obyvateli. Také navštívili klenotnictví a nakupovali za zlato zde bezcennou platinu. Nakonec když hledali někoho moudrého poslali je za velikým mágem a učencem El Kosem. Navštívili jeho dům, on je přijal a jako zajímavé případy vyslechl. Dlouho o tom přemýšlel a pak jim pomohl. Jednak je pomocí kouzla naučil zdejšímu jazyku a pak je začal seznamovat s tímto světem.

Nacházeli se ve světě Abórie a v městském státě Marlin. Vyložil jim zběžně zdejší historii a jiné důležité věci a pak se zmínil i o věci, která by jim mohla pomoci. Prý v jakémsi trpasličím království Karaku se nachází mocná svatá hůl, pomocí které by bylo bez nejmenších problémů zlomit jakoukoli kletbu. Problém je v tom, že s Karakem už asi rok není spojení, a že lidem ani přesně není známo kde se nachází.

Když ho vyslechli, ucítili šanci na návrat a okamžitě se vydali na cestu. Putovali na sever do hor, kde někde mělo trpasličí království být. V horách pak nalezli trpaslíka Korika Šedovouse (v boji proti přesile skřetů), který nesl do Karaku tajné poselství. Vzal je tedy sebou s tím, že mu budou dělat ochranu.

Cestou se družina rozdělila a zatímco Korik s elfem jeli napřed Nemrun s Čáryfukem se vydali na lov. Byla to velká chyba. Ithirila s Korikem přepadla ze zálohy hromada skřetů a ti než je elf zahnal na útěk ohnivými koulemi způsobili už zraněnému trpaslíkovi smrtelné rány. Předal tedy elfovi své poselství a poprosil ho aby je doručil.

Druhé skupině se nevedlo lépe. Narazili na stopy nikoho menšího než obrovského medvěda. Trpaslík se s ním dal do boje, ale obrovský medvěd byl hrozitánský protivník. Zatímco Čáryfuk vylevitoval na strom a občas snad možná vystřelil z kuše Nemrun se zuřivě teleportoval pomocí prstenu z místa na místo. Udílel medvědovi hrozitánské rány, ale nakonec podlehl a zůstal ležet mrtev. První z družiny kdo zemřel.

Čáryfuk myslím nakonec medvěda skutečně zastřelil a dole oplakal svého přítele. Totéž učinil dokonce i Ithiril. Pohřbili ho a na hrob mu dali kříž doufajíce že ho nestihne v pekle krutý osud věčného vyvržence (přestože jak věděli uctíval satana jako svého pána).

Vydali se dál tedy ve dvou a uvítali pomoc dalšího trpaslíka, kterého potkali. Také on jako Korik pocházel z jihu a přišel pomoci svým příbuzným, neboť se doslechl, že mají nějaké nesnáze. Ve skutečnosti dost velké, Karak byl přepaden skřety a jinými stvůrami a trpaslíci byly stále dál a dál zatlačováni do podzemí, kde hájili svůj domov.

Družina tedy vstoupila dovnitř a věděla že narazí uvnitř na skřety - musí se probít dolů k trpaslíkům.

Dál jen stručně i když by si toto dobrodružství zasloužilo barvitého líčení. Družina procházela postupně jednotlivá patra a sestupovala dolů přitom někde postupovali neviditelní, někde bojovali se skřety. Celkem rychle prošli prvním patrem, v druhém se zdrželi v bludišti a v alchymistických laboratořích. Ve třetím pak narazili na trpaslíky a s nimi se dostali až do čtvrtého, kde stála poslední hájená barikáda trpaslíků. Poslední část patra, kde žili. Přijali je a promluvili o úkolu který bylo nutno udělat.

Bylo nutné přinést svatou hůl z moci strašného démona, který rozkazoval skřetům. K tomu bylo nutno probudit mrtvého lidského rytíře (přítele trpaslíků) a nalézt jeho meč. K probuzení pak byl zapotřebí zvláštní svitek, který navíc mohl přednést jen člověk. Všichni byli rádi, že s nimi byl Čáryfuk, neboť hobiti jsou považováni za lidský druh.

Hledali tedy svitek v druhém patře, pak pronikli do patra pátého. Na cestu dál zde potřebovali klíč hlídaný strašlivým upírem. Přemohli ho a pokračovali do posledního šestého patra. Zde ještě měli mnoho potyček se skřety ale nakonec se ji podařilo najít meč (i trpasličí poklad), vzbudit na poslední chvíli (mezi bojem se skřety) rytíře a pak proniknout až ke komnatám strašlivého přízraku. Zde rytíř s přízrakem zkřížili zbraně a družina získala trochu času než strašlivý přízrak měl zákonitě vyhrát. Skrz několik trolů prorazila k holi a pak s končícím soubojem v zádech šíleným úprkem zpět k trpaslíkům.

Zde již probíhal poslední útok na barikádu. S příchodem hole se ale situace obrátila a kněz Pong kráčel vpřed jako kladivo osudu. Navíc se sem ze shora začali probíjet trpaslíci, kteří přišli na pomoc z jihu. Mocí svaté hole byl také zničen zlý přízrak.

Družina byla bohatě obdarována a trpaslíci jim pomohli i v jejich strasti. Mocí svaté hole zlomili kletbu, která je uvrhla do tohoto světa a všichni se ocitli zpět doma v okamžiku z něhož vyrazili. Se všemi věcmi co měli v okamžiku prokletí. Neměli nic z toho co dostali v Karaku. V Čáryfukovi i Ithirilovi svitla naděje a vydali se rychle k Mórii. Zde se ale dozvěděli že jakýsi trpaslík Nemrun nedávno spadl ze svého varana, když odlétal pryč. Byl prý celý rozdrásaný od medvěda.

Ptali se co se stalo s jeho věcma, ale varan prý odlétl bez pána pryč a o ostatním se neví. Když navštívili Nemrunův byt bydlel tam nějaký jiný trpaslík a nakonec je nevrle odehnal pryč (starou Nemrunovou sekyrou). Když tohle viděli nedělali si iluze kde skončili ostatní Nemrunovi věci a vzdali to. Vrátili se zpět. Oba v klidu postoupili na 13 tou úroveň. Ithiril byl vysvěcen v Roklince na kněze a následoval Irma, Lóriena. Nadále nosil bílý šat s růžovým opaskem a čepicí.

léto 213...

Nedlouho poté Čáryfuka vyhledal jakýsi trpaslík. Byl chodcem-horalem a hledal nějakého theurga, který by mu vyrobil kouzelný chodecký meč. Jmenoval se Dolgan a neměl mnoho peněz na zaplacení, proto přijal s radostí že jako protihodnotu bude již v Hůrecku a širém okolí známému theurgovi nějaký čas sloužit. Zajímavý byl vztah Dolgana k Ithirilovi. Když mág a nově vysvěcený kněz vážně vešel k hobitovi ve své růžové čepičce, trpaslík se musel svalit smíchy k zemi. Nikdy nepřestal v blízkosti elfa hýřit různými narážkami a trpasličími vtipy. Elf vše snášel jen s důstojností mága a kněze. Mimochodem, když už jsme u Dolgana nesmíme zapomenout na jeho psa obrovského silného válečného psa s obojkem s bodlinami - děsné monstrum vysoké skoro jako jeho majitel.

Když pak pán z Annůminas pořádal velkou výpravu na sever (kam ovšem byli povoláni i elf s hobitem) jel s Čáryfukem jako sluha. Byla to tenkrát veliká výprava Andůton se tehdy rozhodl z ničeho nic (zřejmě trochu viděl dopředu a čekal horší časy) že se pokusí vylovit dva palantýry, které kdysi před časem utonuli spolu s posledním králem Arnoru, když se elfí loď potopila v Forochelské zátoce. Svolal všechny významné pány svého panství a s ním jeli všichni dobrodruhové v jeho službách i mocný mág Felix jeho přítel.

Jen Osmír, vážený člen velké šestky (mistr theurg) se k výpravě nepřidal. Nevěřil totiž v její úspěch. Čáryfuk (jeho nynější nový žák) však získal všechny potřebné instrukce. Podle Osmíra Palantýry nelze vypátrat žádným způsobem magickou cestou a je nutné je skutečně přímo objevit. Jediné co se podařilo Murphynusovi, nejmocnějšímu theurgovi šestky, prý zahlédnout zamlžený pohled na potápějící se loď u jakýchsi bílých homolovitých pahorků. To bylo celé vodítko výpravy. Také vysvětlil Čáryfukovi způsob spojení velké šestky v nouzi pomocí astrálních sfér. Každý měsíc se někdo podívá do 1. sféry není li tam nějaký vzkaz.

Velká výprava osobně vedená vévodou se vydala na cestu. Andůton chtěl nalézt palantýry co nejdříve, neboť se obával hrozící zimy. Ve vévodově družině tedy jeli i naši přátelé Ithiril a Čáryfuk, kterého doprovázel Dolgan.

Putovali nějaký čas, až prošli kolem poslední severní pevnůstky a vkročili do severních pustin. Brzy se výprava táhla nekonečně bílou krajinou. To je natolik zpomalilo, že odhadem by k ledové tříšti na pobřeží došli někdy na začátku zimy a to už by bylo moře z části zamrzlé. Výprava se tedy rozdělila. Část se vrátila zpět a nechala zde své zásoby. Zbytek se rozdělil asi na 3 menší skupinky a vydali se všemi směry. Naše družina zůstala při vévodovi, který se vydal na západ. Andůton se Felixem dohodl, že se zkusí držet směru, jakým se kdysi ubíral i Arvedui. Zatím ostatní skupiny měli zkoumat pobřeží a hledat krajinu, která by měla přibližně odpovídat popisu theurgů.

Nyní menší skupinka tvrdě mašírovala sněhovou pustinou, až když se začalo ještě více zhoršovat počasí došla k úpatí severního výběžku Modrých hor. Zde nějaký čas bloudili, až se štěstím narazili na jeskyně. Podle popisu, se mělo jednat o jeskyně v nichž strávil před více než 1000 let nějaký čas i král Arvedui. Tedy spíše než o jeskyně se jednalo o prastaré trpasličí štoly, možná ještě z prvního věku. Pustili se tedy do průzkumu a narazili cestou na permoníky. Teď se jim vyplatilo, že sebou vzali Dolgana. Dokázal se s nimi poměrně dobře domluvit (zvlášť když vévoda pootevřel měšec). Permoníci vykládali o strašlivém baziliškovi žijícím hluboko ve skalním labyrintu. Prý jediný jeho pohled dokáže každého zkamenět a nikomu nepomůžou ani žádná zrcadla. Prý tam má však shromážděn i snad jakýsi poklad, z pradávných časů. To ovšem zajímalo vévodu a uvažoval, jestli něco z tohoto pokladu náhodou nepochází z cenností nesených na útěku královou družinou.

Družina se tedy vydala do míst, která jim permoníci popsali a vedená Felixem opatrně po tmě postupovala. Když se dostali poblíž jeho údajnému doupěti mocný mág rozpoutal strašný mentální souboj. Baziliškové mají neuvěřitelně vysokou sílu mysli, ovšem Felix byl jeden z nejváženějších členů kapituly, mág s ohromnou mocí, a tak v mentálním souboji netvora zabil.

Když pak obludu viděli docela se otřásli. Kolem bylo několik zkamenělin pár permoníků a dva rytíři v plné zbroji. A také tam byl poklad. Nebyl veliký, ale leželo tam i kdysi ztracené žezlo Arnoru. Stříbrné s mithrilovou hlavicí a perlami. Andůton jej s radostí v očích zvedl zatímco nechal ostatní aby si rozebrali menší cennosti. I kdyby dále nic už nenašli výprava nebyla marná.

Nějaký čas zůstávali v jeskyních, když se však počasí zlepšilo vydali se dál. Neměli dost jídla na celou zimu. Tentokrát šli velkým mrazem pod zcela modrou oblohou po zmrzlém křupajícím sněhu. Došli až na ledovou kru pokrývající moře a pokračovali po ní. Na kraji ledovce konečně spatřili zvolna zamrzající severní moře. Šli po jeho kraji až narazili na Losshoty. Podivné obyvatele těchto končin. Pomocí Felixových kouzel se s nimi domluvili a zůstali přes zimu u nich. Žili v podivných kulových domech z ledu stejně jako domorodci. Ti jim také nechávali nějaké jídlo. Přijali od vévody nějaké peníze, ale vyloženě jim byli na nic. Nechali jim tedy nějaký ten ocelový nůž z kterého měli mnohem větší radost. Také Dolgan s Ithirilem pomáhali pomocí své zručnosti a kouzel lovit co se dalo (v zimě toho bylo žalostně málo). Také Čáryfuk se pokusil zaslat zprávu pomocí sfér theurgům, že se nacházejí v těžké situaci a potřebovali by pomoc.

Zatímco zde vyčkávali Ithiril začal vypouštět ty svoje kněžský žvásty (jak by řekl trpaslík). Vévoda mu někdy naslouchal, když měl náladu. Dolgan se mu smál vyloženě do očí. Nejhůře však pochodil Ithiril u svého mistra Felixe. Felix byl zapřísáhlým nepřítelem náboženství a považoval většinu textů v Silmarilionu za zkomoleniny a vymyšleniny. Když do něj začal elf hustit pravou víru naštval se tak, že na něj seslal hrozivé zastrašení. Pak už nikdy Ithiril před Felixem otázky víry nijak zvlášť nerozebíral.

Když se ke konci zimy trochu zlidštili podmínky byla naše družina vyslána na průzkum po kraji ledovce, zda nenarazí na stopy po ostatních, či nenajdou místo potopení lodi. Putovali nějaký čas a sebou nesli lehounký kožený kajak. Ten jim velmi posloužil, když se jednou utrhl kus kry a oni zůstali na moři. Ithiril a Čáryfuk se stihli teleportovat. Dolgan však musel připlout. Jeho pes dokonce doplavat (myslím že ho tenkrát trpaslík musel léčit z nastuzení). Nic nenašli a museli se vrátit. Tábor Losshotů už však mezitím ležel úplně na jiném místě (museli se stáhnout z tající kry). Vrátili se k pobřeží pod kopce, které všichni už půl roku hledali. Nyní mohlo začít pátrání po vraku. Čáryfuk zde použil své lektvary žhavých plání v kombinaci s chodcovou a kouzelnickou magií, aby mohl někdo do ledové vody. Ovšem Dolgan to odmítl udělat a nakonec ho Čáryfuk ze svých služeb propustil. Hledal tedy Ithiril. No hledat ne dně mořské prastarý vrak bylo jako hledat jehlu v kupce sena. 200m pod hladinou procházel po dně s magickým světlem, ale bez šance něco najít.

Pak se Čáryfuk pokusil do hledání zapojit Undinu, ale také bezvýsledně. Chvíli tam ještě setrvávali a začali přemýšlet o návratu, když náhle uviděli na moři plachty. Po vodách zálivu plných ker se odvážně prodírala loď. Vyslali ihned pomocí magie znamení a loď se přiblížila víc. Byla to elfí loď z šedých přístavů pod velením kapitána Vörose. Jednoho z nejlepších elfích kapitánů. Vyplula na moře sotva přišla z Anůminnas zpráva od velké šestky, že je vévoda Arnoru v nebezpečí. Elfové se obvykle o lidské záležitosti nestarají ovšem velká šestka je něco trochu jiného a pokud jde o členy královské rodiny ty berou jako své (však také mají v sobě elfí krev).

Nalodili se tedy na elfí loď a kapitán Vöros dal loď vévodovi k dispozici, aby mohl pokračovat v hledání Palantýrů. Andůton si něco domlouval s Felixem a za chvíli loď zamířila pryč. Vypluli ze zátoky Forochel a pak drželi západní kurz. Chtěli doplout k ostrovu Himling. Původně v prvním věku to byl kopec s velikou pevností Meadhrose, prvorozeného Feanorova syna. Nyní, když se přiblížili k ponurému ostrovu na vrchu byly už jen zbytky kamenných zdí pevnosti dávno vypleněné skřety. Felix pokynul, aby se příliš nepřibližovali a nechal zatroubit na velký roh.

Chvíli se nic nedělo, pak se ovšem v moři nedaleko lodi vynořila obrovská dračí hlava. Asi sto metrů od lodi se nacházel vodní drak. Působil velice majestátně a jak jim Felix později vysvětlil přebývá v troskách hradu.

Nyní chvíli měřil pohledem návštěvníky, když ho Felix velice zdvořile oslovil ve starobylé tajné dračí řeči. Začal ho přemlouvat k tomu, aby jim pomohl. Rozhovor byl poměrně dlouhý a působivý (hlavně dračí odpovědi), nakonec se však Felixovi podařilo draka přemluvit. Měli mu ovšem sehnat prozatím nějaký pořádný žrádlo, aby se nemusel namáhat a pak se dohodli tak, že palantýry pokud je najde připadnou jim, ale všechny ostatní poklady vraku si odnese drak. Chvíli probírali, jak by mohli drakovi včas sehnat dostatek jídla, když Vöros navrhl pokusit se ulovit nějakou velrybu. Tyto obrovské ryby zde v severních mořích nebyli ničím výjimečným. Lidské lodě sem, tak daleko nikdy nepluli a elfové je obvykle nelovili. Teď však něco takového potřebovali. Vydali se na severozápad do volného moře a měli štěstí, asi za týden objevili bystré elfí hlídky jednu velrybu na hladině.

Podařilo se jim přiblížit se i hodit těžkou harpunu. Velryba se ovšem ihned rozjela a táhla loď za sebou až bylo nebezpečí přetržení lana. Teď zasáhli mágové. Zatímco Ithiril používal bílé blesky, Felix vykouzlil obrovského přízračného žraloka, který velrybu dohonil a těžce poranil. Zbytek byl už jen formalita.

Felix poslal posla pro draka, kam si má dolétnout, pro už víceméně naporcovanou kořist a on se za chvíli skutečně objevil. Když ji celou spořádal a aspoň trochu se prospal přilétl za nimi (loď už plula na před do zátoky Forochel). Zde dva dny hledal v hloubce vrak. Skutečně se mu podařilo ho najít. Palantýry tam však neviděl. Hledal chvíli ještě v okolí, nic však už nenašel. Tak si spokojeně odnesl cennosti z vraku a zmizel.

Když palantýry nenašel ani drak vzdali to. Vrátili se do Šedých přístavů, poděkovali elfům (Ithiril si zde smluvil s Vörosem schůzku, protože ho zajímalo umění vést loď a chtěl se tomu naučit) a odjeli do Anůminnas. Naštěstí to nebylo úplně s prázdnou. Královské žezlo Arnoru není jen tak ledacos. Sám starý král osobně přijel do Anůminnas a poděkoval Andůtonovi za službu království.

Nějakou dobu ještě tuším jeli všichni spolu do Thrabandu. Cestou byla docela legrace. Dolgan se nemohl dost nasmát elfově růžové čepici. Jen tak ze srandy mu ji pomocí pyrokineze zapálil na hlavě. To už se i Ithiril rozlobil a seslal na Dolgana prasečí uši - jenže chodecká magická ochrana zapracovala a kouzlo seslal sám na sebe. Rychle to odčaroval, ale Dolgan už se zase válel smíchy po zemi. Nakonec celou situaci elf vyřešil tím, že si nechal ušít nehořlavou růžovou čepici v Tharbandu.