podzim 209...

Vydali se hledat poustevníka a jak putovali potkali cestou ptáčníka s varanem. Trpaslíkovi se velice zalíbil, ale ptáčník za něj chtěl přes 60000 zl a to nikdo neměl. Přesto si zřejmě usmyslel, že si jej časem pořídí.

Dlouho prohledávali divočiny východního Cardolanu, až nakonec nalezli osaměle a v odříkání žijícího muže. Toho koho hledali - poustevníka Koníčka. Svěřili se mu se svým problémem a ten jim s největším úsilím pomohl (asi na podruhé se mu podařilo kletbu sejmout a Ithirilovi vrátit životní energii). Zatím Nemrun s Čáryfukem pro něj naštípali na zimu ohromnou hromadu dříví.

Poustevník je za svou pomoc požádal o jednu službu. Daleko v Mrtvých močálech na jihu roste zvláštní bylina, zvaná ”Šibeniční bylina”. Kvete vždy o úplňku a její černý květ se dá pak sbírat. Prý se v ní také ukrývá magenergie. Poprosil je aby mu jednu snítku přinesli. No a družina vyrazila.

Myslím že prošli Mórií, pole Celebrantu, překročili Anduinu a pak Hnědými zeměmi přijížděli od severu k Emyn Muil. Tam došlo k jakémusi nedorozumění mezi Čáryfukem a Nemrunem - tuším, že Čáryfuk po Nemrunovi vystřelil ze srandy z kuše a před pobitím je zachránil nakonec jen poshypnotický příkaz od Ithirila (musel trpaslíka zhypnotizovat).

Tak přijeli až k močálům a vydali se podél severního okraje močálů podél hor. Po celkem schůdné cestě dorazili až k místu, kde vysoko na skále byl vybudován klášter. Inu s radostí v nehostinné pustině požádali o přístřeší. Mniši jim vlídně vykázali jejich cely a ustájili jejich zvířata. Jaké však bylo překvapení, když zjistili že jsou zvenku zamčeni. No tentokrát to myslím vyřešil teleport. Pak bloudili po chodbách až narazili na mnichy táhnoucí nějaké lidi k objeti. Začínalo jim docházet - jedná se o satanistickou sektu. Prokličkovali mezi mnichy, kteří se za nimi vrhli a vběhli přímo do komnat opata. Ten se jen usmál a vyzval Ithirila k mentálnímu souboji - byl to mág. Nějak všichni zdrhli na střechu kláštera - myslím pomocí levitace z ebenovky a nastalo odstřelování zezdola proti Čáryfukově kuši. Nahoru za nimi se však teleportoval i opat a pokračoval v souboji, v kterém měl převahu. Nakonec ho však nějak sejmuli. Pomocí levitace oběhli po skalní stěně komplex a doběhli nepozorovaně ke stájím. Tam zlikvidovali strážce a podařilo se jim - hlavně díky trpaslíkovi proklestit si cestu davem mnichů k bráně a ujet. Ujížděli pryč dál po okraji bažin až narazili po větší vzdálenosti na jeskyni ve skále - museli o ni však bojovat s nějakým monstrem - celkem bez větších problémů.

V noci však za nimi dojeli mniši, kteří je pronásledovali a byl sveden boj. Družina je porazila, i jakéhosi kouzelníka, který měl v klášteře funkci převora. Ten měl na krku jakýsi obrácený kříž ze zlata, který před tím nosil opat. Trpaslík ho samozřejmě sbalil.

Pak se vydali pod klášter, kde směrem do bažin vedla jakás, takás pěšina. V noci se jí pokusili projít, ale pochvíli zmizela a dál se opatrně šourali bažinou. Na konec se do močálů vydal jenom Čáryfuk vybavený prstenem černé vodoměrky. Kráčel rychle vpřed močály až musel strávit noc na jakémsi černém pahýlu stromu. Ovšem nebyla to příjemná noc - všude kolem se potulovali nemrtví (ani nemluvím o svíčičkách a přeludech v jezírcích močálů). Druhý den, kdy měl být úplněk, došel až někam do středu močálů a tam u skupiny pahýlů obrostlých podivnými kytkami. Jak se začala blížit půlnoc začali se pomalu rozevírat jejich květy, ale kolem se začalo potulovat několik velice nebezpečných nemrtvých - strašlivých newlipů - duchů močálů. Čáryfuk použil svitek proti nemrtvým a podařilo se mu chráněnému natrhat přesně o půlnoci několik rozvitých černých květů. Pak ovšem měla skončit moc svitku a do rána bylo daleko. Připravil se na boj. Měl nabitou ebenovku, 2 flakónky svěcené vody od koníčka a pak se musel spolehnout na zbraně zblízka. Bylo to strašné. Čáryfuk nakonec přežil, ale jeho síla a odolnost byly téměř úplně vysáty nemrtvými. Jen s největší námahou a nemocný se dopotácel za několik dní k ostatním. Ti zatím čekali skrytí v rákosí. Viděli projít před úplňkem do močálu skupinu mnichů a pak se vrátit a začali se už o Čáryfuka dost bát, když se vrátil. Byl ovšem na pokraji svých sil. Jak to jenom šlo vydali se k Anduině a nakonec došli k Raurosu.

Tam potkali elfy plující na loďkách z Lórienu do Ithilienu a Ithiril si s nimi velmi dobře popovídal. Nakonec od nich získal darem několik balíčků lembasu, jako projev přátelství a úcty. Družina se vydala zpět a vzala to tentokrát přes Ithilien, kde ještě jednou navštívila elfy, pak zavítala do Minas Tirith.

Zde se na chvíli unavení zastavili v knihovně a našli zde svitek o dracích - zajímavé informace. Dál pokračovali přes Lórien a tamní elfy a myslím Mórii. Nakonec někdy v zimě dorazili ke Koníčkovi. Ten s povděkem vzal jeden květ, důkladně si ho prohlédl a pak znepokojivě promluvil něco o rostoucím zle v Mordoru. Čáryfuka pak celý dlouhý měsíc léčil a odeklínal ze strašlivých zranění.

Družina myslím celá šla postupovat, alespoň myslím - každý doma. Tehdy se dostali tuším na 8 level.

17. únor 210...

Ihned po postupu se opět sešli v Hůrce, jak bylo jejich zvykem a ani se zde nezdrželi dlouho, když přilétl drozd - posel od mága Felixe, dvorního mága a osobního přítele vévody z Anůminas. Posel je povolal poměrně rychle do Anůminas.

Přijeli tedy co nejdříve do města a Felix s nimi promluvil. Oficiálně je přijal do služeb vévody, seznámil je s jejich výhodami a platem (100 zl/měsíčně) s tajným heslem (Sloužím pánu) a také povinnostmi. V případě potřeby na povolání se okamžitě dostavit a splnit úkol. Za plnění úkolů pak slíbil speciální odměny.

Nyní jim rovnou pověděl o speciálním úkolu. A aby družinu trochu motivoval rozmlouval s Ithirilem a naučil ho rychle dovednosti sesílání z knihy a pomocí mocné magie reinkarnačně - existenční (z hlediska mágů a duše) pozměnil jeho kočku, tak že mohla dosáhnout vyšší úrovně (jako čarodějova). To byla dostatečně silná odměna (alespoň pro elfa), aby se družina vydala na cestu.

Měli jet do Vendolí a tamních královských dolů a zjistit, kam se ztrácí část vytěženého královského zlata a pokud by to bylo možné zařídit aby se ztrácelo směrem k pokladnicím pána z Anůminas. Zajímavý úkol, ale družina vyrazila.

Jeli přímou cestou přes Fornost, Koran a Branbar. Když už byli nedaleko Vendolí (v lesích rostoucích okolo Modrých hor) uslyšeli náhle před sebou veliký rozruch. Vyrazili vpřed a spatřili těžký vůz obklopený asi dvaceti vojáky, na které ošklivě dotírala velká banda lupičů. Jakmile se přiblížili, lupiči se vrhli i na ně, nepočítali ovšem se sílou družiny. Spolu s vojáky nakonec jejich zbytky zahnali na útěk. Družině se tedy podařilo zachránit královskou zásilku zlata. Jakmile přijeli do Vendolí, byli důstojníkem od ochrany zlata představeny správci dolů Orkelovi. Ten jim vyjádřil velké díky jménem krále a slíbil jim snad i dát nějakou odměnu. No prozatím se družina vypravila do města.

Nejdříve navázali kontakt se zdejším člověkem vévody z Anůminas a ten je zasvětil zhruba do situace ve městě. Pak se vydali jen tak obcházet hospody a v jedné narazili na povedený párek, jakéhosi lovce a hlučného barbara. Padli si docela do oka a zřejmě pod vlivem alkoholu začali vyvádět hlouposti. Nakonec ostatní odpadli a Ithiril s tím barbarem se na završení noci vydali do zdejšího proslaveného bordelu (je nutno dodat, že tou dobou už Ithiril náruživě studoval theologii). Bylo to úplně totální, ale ani jeden si moc neužili. Sotva si odvedli nějaký děvky na pokoj, tak se na ně vrhli vagabundi (některý z nich možná poznali z odpoledního přepadení). Byli oba zrovna v takové trapné situaci a neměli žádný věci a ni zbraně, takže je nakonec zachránil teleport na ulici ven. Nakonec je zavřeli vojáci pro pobuřování (ani ve Vendolí není obvyklé, aby po ulicích pobíhali nahatí elfové a barbaři).

Ráno je na přímý rozkaz správce propustili, jako odměnu za zachráněné zlato (ale správce se už od té doby choval k družině o dost chladněji). Navíc nemohli sehnat zpět svoje věci a když svoje koně potkali na tržnici bylo to pro ně tak trochu překvapení. No nakonec většinu toho co měli dali zase dohromady.

No nevadí - stejně se pustili do práce. Pokusili se dostat do královských zlatých dolů ale nebylo to jednoduché. Zlatý důl není kamenolom. Nakonec se tedy pomocí kouzel (nějaká ta hypnóza, pyrokyneze apd.) dostali do domu velitele jednoho z dolů a k jeho účtům (a hlavně k zlatu, které zde bylo za dnešek shromážděno) - vzali obojí. Nutno říci, že ve všem se angažoval hlavně Ithiril, Nemrun a jejich dva noví kámoši.

Tím to taky vše začalo - večer už viseli jejich kresby na všech rozích města a byla na ně dokonce vypsána odměna - kde jsou časy statečných zachránců královského majetku - nyní to byli lupiči. Družina ovšem v pohodě unikala a druhý den sledoval cestu zlata z dolů do správcova hradu (neboť v dolech se zdálo celé účetnictví v pořádku). Tak se nakonec elf s tím novým chodcem a barbarem dostali do hradu a hlídali neviditelní zlato.

Nakonec se to ale zvrtlo a oni zajali správce v jeho pokoji a zkoušeli ho vyslýchat, jestli o něčem neví - chodec, nebo myslím spíš barbar použil pohrůžku násilí. Nakonec na ně přišla stráž a byl z toho útěk. Ovšem ne všichni se zdekovali. Nakonec se z obklíčení lučištníků teleportoval jen elf (rovnou do sraček v příkopě, ale byl venku).

Barbara s chodcem tuším zajmuli. A chodec tuším napráskal co mohl aby se dostal ven. Ven se ovšem nedostal, ale prozatím ho dali do cely k barbarovi - ten ho ze vzteku, že všechno prozradil zamordoval. No a barbara pak za několik týdnů pověsili za vraždu (družina - tou dobou už volná a v pohodě jen v klidu přihlížela). Ale nepředbíhejme.

Elf tedy utek a zatímco Čáryfuk už dávno odjel zpátky do Anůminas pro bližší příkazy a informace, pokračoval s Nemrunem ve sledování. Kouzelník teleportoval svou kočku k zásilce zlata z Vendolí do Minas Tirith, aby se ujistil, že zde je vše v pořádku, a sledovali je. Vojáci je ovšem odhalili a došlo k boji. Ithiril s Nemrunem si však dali pozor a nikoho nezabili - jen omráčili asi 12 vojáků. Cesta zlata se zdála v pořádku.

Vrátili se do Vendolí a opět neviditelní hlídali zlato, až uviděli zajímavou scénu. Před odvozem zlata přijel obyčejný vůz s prázdnými sudy vystoupili nějací lidé. Správce je odvedl nepozorovaně k místnosti se zlatem. Odemkl a část ho odnosili pryč - pak odjeli. Tady byl klíč všeho.

Družina se je vydala tajně sledovat, ale nepočítala že pojedou příliš daleko - nakonec to vzdali za Tharbandem, neboť se zdálo že vůz jede minimálně až do Gondoru. Navíc sledování nebylo vůbec jednoduché, když muži s vozem zjistili, že jsou sledováni, poštvali na své pronásledovatele jednoho místního ochotného sicca v městě Koranu. Družina kupodivu přežila dva smrtící útoky jeho sítě, nakonec vypátrali jeho doupě a vzali mu co nestačil na poslední chvíli odnést.

Vrátili se ke správci uzavřeli s ním jakou si smlouvu. Vrátili to co vzali a on je nechal být. Pak mu slíbili že ho neudají a on jim vyprávěl důvody svého počínání. Povídal o jakési vzdálené Haradské sektě satanistů, kteří mu prý unesli dceru. Za to prý jim musel odvádět část vytěženého královského zlata, aby si nikdo ničeho nevšiml. Nebylo to jednoduché, nějaké změny v účetnictví, oficiální pokles těžby apd.., ale už to fungovalo půl roku. Družina se ihned nabídla že jeho dceru zachrání, pokud bude zlato nadále dodávat někomu jinému (jejich úkol), správce je nejprve nechtěl postit, protože se bál, že jeho dceru zabijí, ale nakonec ho přesvědčili.

Družina se tedy přichystala na cestu do vzdálené jižní země - Velkoharadského království, a do jeho hlavního města Hartoru. Cestou se stavili v Minas Tirith a zjistili, že hadí satanská sekta má kupodivu v Haradu dost silnou moc, nebudou mít lehký úkol.

Tak nakonec Ithiril, Nemrun a Čáryfuk poprvé překročili řeku Harnen a vkročili do jižní země Harad.

květen 210...

Družina tedy (ač ani jeden nerozuměl haradsky) se ocitla na cestě do Hartoru a za několik dní tam dorazili. Zjistili, že zde jako mnohde jinde velice rychle překonávají jazykové bariéry peníze, tak se ubytovali v jednom z nejluxusnějších hotelů ve městě (cena byla asi největší pálka jakou kdy zaplatili za ubytování, ale měli k dispozici krásná apartmá, černošek co hrdlo ráčí a skvělé hostiny každý den). Hlavně ovšem hlídali cestu a jeden den zaregistrovali podezřelý vůz, který vjel do města, projel středem a vjel přímo dovnitř hlavní satanské svatyně.

Ta stála přímo naproti královskému paláci u řeky a byla dost silně střežena. Začali tedy ihned přemýšlet jak se dostat dovnitř. K večeru obešli budovu co nejnápadněji ze zadu a kouzelník tam teleportoval svou kočku. Ta to tam trochu zmapovala. Objevila vězení ve sklepeních, a hlavní sál svatyně. Také to, že odtud vede až nahoru k obloze díra ve střeše.

Družina se tedy pomocí pavoučího lektvaru a levitace vydrápala na střechu a sešplhala komínem až k jakémusi ochozu nad hlavním sálem. Začali prozkoumávat toto patro, zatímco pod nimi začala malebná satanská mše.

Prošli většinu patra a pak sestoupili níž a procházeli množství chodeb svatyně. Nakonec se dostali ke dveřím zřejmě zavřených kouzlem a ani Ithirilova síla nedokázala zaklínadlo zlomit. Chvíli tam stáli, když se dveře otevřeli a za nimi stál představený svatyně - muž v černém. Ihned se na něj chtěli vrhnout, ale nešlo to skrz dveře, teprve na podruhé se Ithirilovi podařilo zlomit kouzlo a muž se teleportoval někam dál. Ale ihned vyvolal mentální souboj (a měl nad elfem trochu navrch). Družina ho však nakonec našla a se zraněním ho donutila zmizet úplně pryč. Začali prohledávat místa, kam naposledy černokněžník zmizel a trpaslík vstoupil do jisté místnosti. V ní ležela kniha a jakmile vstoupil dovnitř sama se nalistovala, rozsvítili se svíce a trpaslík pod sílou kouzla začal číst strašlivé věty, kterým nerozuměl. Vyvolal ďábla. Chvíli s ním rozmlouval. Ale nakonec se nějak nedohodli a ukončili rozhovor. Trpaslíkovi se pak nepodařilo tu knihu vzít sebou (zalíbila se mu), protože byla přidělaná. Zatím další prohledávali zbytek a našli jakousi knihovnu. Za ní nalezli tajnou místnost kde bylo ukryto Vendolské zlato. Nestačili vzít ale, ani jeden váček a zezdola se začal blížit veliký hluk a zřejmě se sem řítilo mnoho lidí. Teleportovali se zpět k hlavní síni, ale tam bylo nyní plno mnichů, kteří se na ně vrhli. Tak se teleportovali do poslední skrýše na jakou jim zbývali magy - do díry uprostřed svatyně. (Čáryfukovi to ale tuším ještě stačilo ven, takže tam připravoval koně). Dole z díry vedl do všech směrů labyrint. Začali ho prohledávat a potkali několik neviděných. Nakonec narazili na strašlivé monstrum - haradského hada. Obrovský had se vrhnul nejprve na trpaslíka obvinul ho a začal i statného trpaslíka šílenou silou drtit, ale Nemrun byl neuvěřitelně houževnatý a odolný - i v této situaci sekal do nyní ideálního cíle, až hada zabil. Pak našli klidnější místo v labyrintu a šli spát. Ráno s novou magenergií elfovi silně stouplo sebevědomí a teleportoval oba přímo nahoru do komnat Černokněžníka. Měli neuvěřitelné štěstí - našli ho přímo v meditacích. Bez nejmenších problémů a obrany ho zabili. Pak našli i komnatu s vězněnou dívkou - dcerou správce. Nyní radši všichni spěchali pryč, neboť zlato, které viděli včera nebylo na svém místě a neměli čas ho hledat. Teleportovali se všichni ven, ale celé město bylo vzhůru nohama, protože byli všude hledaní. Naštěstí Čáryfuk byl poblíž s koňmi. Rychle se probili k němu a ujížděli městem, hned za nimi zapadla brána. Nakonec se jim se štěstím podařilo ujet pronásledovatelům. Byli za své činy krutě prokleti satanisty, ale kletby potom (sice s problémy) sejmul Koníček.

Byla to dlouhá cesta zpět do Vendolí, ale správce měl velkou radost a nakonec (s narážkama na vydírání) přislíbil i to co po něm chtěli. Dál část zlata z Vendolí neputovala do Haradu, nýbrž do Anůminas.

Felix i vévoda Andůton byli ovšem velice spokojeni a družinka byla dobře odměněna. Také zde nějaký čas zůstali a dozvěděli se, že vévoda pátrá po dalším ze svatých křížů (už dlouho, po stopách křížů se kdysi vydal i kupec Swan). Andůton chtěl zřejmě shromáždit celou sílu Eregionských křížů (dnes zapomenutých a pravděpodobně dávno poztrácených). Rozhodli se, že budou o něm sbírat informace, všude možně.

Pak, jak bylo zvykem, se vydali na zimu domů (kde každý se ptal po křížích a prohledávali knihovny) s tím že se na jaře opět sejdou. Každý také tuším postoupil na 9. úroveň. Ithiril pokračoval ve studii theologie a počítám že přísahal, že do bordelu už nevkročí.