Chtěl bych také napsat něco z příběhů při kterých má hlavní slovo fantazie a kdy se místy tají dech. Z příběhů o dobách na které dnes vzpomínají jen málokteří, ti co se chtějí dát proti proudu času i reality. Budu vyprávět o neuvěřitelných dobrodružstvích a činech vykonaných v době posledního vzedmutí zla.

Vrátíme se tedy zpět do minulosti, kdy bylo možné potkat na cestách kromě lidí i elfy či trpaslíky a kdy na polích, či hospodách ještě bylo možné zahlédnout hobity. Píše se rok 205 po pádu Barad-dur a Západní království Arnor i Gondor sílí a rostou. Na citadele v Minas Tirith vlaje královská zástava a král Melerion syn Eldarina syna Aragorna a Arwen se svými šlechtici moudře spravují zemi. My se ocitáme ve vesnici Hůrka na rozcestí hlavních cest Arnoru. Je začátek léta a tak je ve vzduchu slyšet mnoho zvuků z okolních polí a pastvin. Cvrkot cvrčků je však přehlušován veselým (i když trochu falešným) zpěvem vycházejícím z hospody u Skákavého poníka. Po parném dni nejeden z obyvatel Hůrky zašel na holbu zaslouženého piva a tlustý hostinský Máselník si mohl mnout ruce. Navíc sem zavítalo i několik cizinců, cestovatelů z východu, západu, severu i jihu. Jeden nenápadný cestující, který dnes před večerem projel západní branou právě zanotoval známou (trochu oplzlou) pijáckou písničku a ostatní se k němu rychle přidali. Ze všech nejvíc však vynikal burácivý avšak naprosto falešný hlas mladého barbara odněkud z pustin. Seděl v zakouřeném lokálu (na hustotě kouře měl svůj podíl) a od večera si objednával jednu medovinu za druhou. Teď právě do sebe obrátil jakýsi pohár (nejspíš původně cínový, ale to šlo nyní vzhledem k jeho stáří již jen těžko poznat) a začal bouchat v rytmu písničky do desky stolu. Přestože vypil množství, které by obyčejný člověk asi nesnesl, byl jen v ”dobré náladě”. Při poslední sloce písničky vyskočil (div se nebouchl o strop) a začal provádět něco o čemž si zřejmě myslel, že je tanec. Při posledním taktu pak o něco zakopl a skácel se na několik žoldáků, sedících vedle něj u stolu. Strhl sebou dva na zem, a zařinčel i dlouhý meč (na pohled vypadající nebezpečně), který byl původně opřený o stěnu za barbarovou lavicí. Teď ovšem vybuchla celá hospoda smíchy. Žoldáci se celý večer snažili s Ratmirem (tak se jmenoval onen barbar) držet tempo a teď už nebyli schopní ani vylézt z pod stolu. Zůstali tam tedy ležet, zatímco barbar šel objednat další pití. Cestou minul jakéhosi elfa, který se ještě pochechtával a díval se přímo na něj. ”Hej ty, čemu se kurva směješ, snad mě ?”. Ted' elf zvážněl. Na brunátného přes dva metry vysokého barbara nebyl uklidňující pohled, a přestože jak odhadoval by jej pomocí své moci možná zvládl, nechtěl vyvolávat konflikt. ”Ale kdepak, jen vaši společníci zdaleka nevydrží tolik jako vy.” usmál se elf a pokynul hlavou ke stolu, z pod kterého se právě vynořila jedna rozcuchaná hlava. ”Cha, nic nevydržej, to u nás ve hvozdě vydrží víc dítě. Znáš barbarskou Slivovici, co ?”. Elfovi se barbar zalíbil a pomyslel si, že by si s ním mohl promluvit. Odešel sám na zkušenou do lidského světa, přestože se málokdo z elfů dnes ještě o jejich věci zajímá. Mistr mu říkal, že dál se nemůže jen učit, že pokud chce poznat hlubší taje magie musí také nasbírat nějaké praktické zkušenosti. A on byl mladý, na elfa setsakra mladý a svět ho zajímal. ”O té jsem doposud neslyšel příteli, ale abychom nestáli. Nesednem si na kus řeči ?”. ”No dobře, kurva, tady je ještě volno, ŽE JO !”. Hobit, který do teď' v klidu přemýšlel o jakési kombinaci sloučenin sebou trhl. Složky, které chtěl smíchat se mu rozeběhli a díval se do očí barbarské zjizvené tváře. ”Cooo že ?”. ”Říkám, že je tady volno !”. Teď se hobit vzpamatoval. Co to sem chodí poslední dobou za lidi, pomyslel si, no hrůza. ”Ale jistě pane, jak si račte přát, Čáryfuk, bakalář umění alchymistického”, představil se hobit pošoupl se ke stěně. ”Tož, na seznámení si ťuknem slivky,co..”, prohlásil barbar a začal se hrabat v batohu. ” Máselník nemá špatný pití, ale tahle je pravá barbarská z Hvozdu. Jó, já sem Ratmir.” Nyní se elf usmál znovu, když jej uslyšel. ”Sem rád, že vás pozná....”, chtěl se představit, když náhle barbar zařval. ”Kurva !! Vono už nic nezbylo”. Půlka hospody se na ně otočila, ale on nadával dál, jako by si jich nevšímal. ”Do prdele, dyď sem včera nemoh vypít všechno, tak dvě štamprdlata, ňák si to nepamatuju”. Byl na něj pohled, jak tam stál nad starým plátěným pytlem haraburdí v jedný ruce prázdný měch, v druhý starej zšedlej pohár (z kterého tak rád pil - dobře 3-decka). Teď zakročil elf. ”To nevadí. Hospodo nalejte tady příteli co má rád”. Máselník zavolal jen to svý ”Moment !” a sousedi se zase začali otáčet, pochechtávajíce se (tak, aby to barbar neviděl) u svých půlitrů. ”Tak abychom pokračovali.” navrhl elf a posadil se naproti hobitovi. Něco v jeho chování mělo i na barbara moc, že se uklidnil, přestal se rozhlížet kdo že se mu to směje a usedl na lavici vedle hobita. ”Tedy, jak jsem řekl, jsem rád že vás oba poznávám. Jsem Ithiril a přicházím z Roklinky.” ”Cože, z Roklinky ?” vypískl Čáryfuk. Byl to tak trochu, abychom se s ním blíže seznámili, řekněme neobvyklý hobit. Donedávna studoval alchymii ve Fornostu. Ve městě tam byla knihovna a tam on trávil mnoho a mnoho hodin. Ale kromě dlouhého času studia si našel chvíli i na čtení dávných příběhů a dobrodružství. Četl pověsti z dob založení království i starší ale nejvíce se mu zalíbila Červená kniha západní marky. Dlouho listoval stránkami a hltal dobrodružství hobitů na cestách. Nu samozřejmě také věnoval mnoho pozornosti elfům, a teď tady přímo před ním sedí jeden z nich a je prý dokonce z Roklinky ! ”Oh, promiňte.”, omluvil se, když se na něj Ithiril podíval, ”Hodně jsem o elfech četl, a o Roklince a vůbec”. ”Každej je vodněkad, hobite, kurva, já sem třeba například z Temnýho hvozdu”, obrátil se na něj Ratmir. ”Á tady už nám nesou chlast. Dík Ithirile. Škoda, u všech ďáblů, že už mě došla slivovice. Jen počkej příště ti naleju barbarský štamprdle”. Ratmir domluvil, popad pohár a obrátil ho do sebe, jako by šlo o pivo. Ëlf na něj chvíli koukal, pak pochvalně zamručel a na chvilku se zamyslel. ”Vlastně bych pro vás měl jeden návrh”, významě se podíval z jednoho na druhýho. ” Hledám společníky na cestách a zdá se, že oba za něco stojíte. Jestli se Ratmire umíš ohánět s tím mečem, co jsem viděl, jen z poloviny tak dobře jako pít, tak bych nechtěl stát proti tobě. A ty Čáryfuku věz, že před alchymisty mám úctu jakou si zaslouží.” ”No já si vás pane elfe velmi vážím, a velmi rád bych s vámi rozmlouval o mnoha věcech, ale snad po mě nechcete abych opustil rodnou Hůrku. Dyť já tady mám svou práci.”, začal se vymlouvat hobit.”I kdyby jsme zavítali do Roklinky. Věz, že je to překrásné místo.” ”Do Roklinky ?, A to by jako šlo ? Vy byste mě tam vzal ?”. ”Počkej !”, zarazil ho Ratmir. ”Mluví sice pěkně, ale nevím co chce dělat v divočině, věřím, že ani pořádnej meč nezvedne. V divočině je třeba bojovat o život. Já to znám.” pokýval vážně hlavou. ”Ať nám nejdřív ukáže sám, co umí. Takovou smečku vlků neukecá.” Ithiril se jen trochu usmál, trochu se rozhlédl kolem, a pak vztáhl ruce a zašeptal potichu ”Hye-archom” a pak zbyly jen dva vyjevené obličeje. Čáryfuk s Ratmirem zírali na prázdnou židli na níž před chvílí elf seděl. Kolem pokračovala normálně zábava, nikdo si ničeho v hustém kouři ani nevšiml. Oba začali důkladně prohlížet místnost, jestli se někde neschoval (hobit dokonce nakoukl pod stůl), ale elf nikde. Náhle se otevřeli dveře a dovnitř někdo vešel. Oba se otočili a uviděli ve dveřích smějícího se elfa. Barbar hned k němu vykročil, ”Ty ďáble, jaks to uďál. Ty seš kouzelník či co ?”. Elf si jen přiložil prst k ústům. ”Psst.. lidi se dívají.”.

Asi za hodinu už ležel Ithiril ve svém pokoji. Domluvili se na ráno. Čáryfuk si sbalí svoje věci a sejdou se v 10 před hospodou. A pak na cestu. Začal přemýšlet o svých nových společnících. Udělal dobře že jim navrhl společenství ? Pravda, pokud by k něčemu došlo, tak by si ten barbar zaručeně uměl poradit.Určitě se dobře vyzná v přírodě. Ale ten hobit, Čáryfuk. Je vůbec vhodný typ na takovou cestu. Podle toho jak znal jiné hobity určitě by ho sebou nevzal, ale tenhle mu byl nějak sympatický. Zajímali ho staré příběhy a Roklinka. No až se tam dostanem, vyslechne jich dost a dost. A pak někam na východ. Ratmir mluvil o nebezpečném Temném hvozdě - teda vůbec není divný, že se chová tak drsně, když je odtamtud. Ještě si připomenul ten výraz jak na něj koukali, když vešel dveřmi do hospody. Použil poměrně náročné kouzlo, jedno z mála, které ovládal. Teleportoval se ven na dvůr a pak se vrátil hlavním vchodem. Vyšlo to bezvadně.

Zatímco Ithiril přemítal o situaci Čáryfuk se loudal po cestě domů. Zítra se mají vydat na cestu do Roklinky. No asi to pořádně neuvážil. Byl zahleděn do příběhů o Bilbovi a Frodovi, ale zapomněl že ty příběhy měli taky druhou stránku. On teď v pohodlí vleze do své postele, ale zítra už bude spát někde bůhvíkde. Neměl se nechat tak umluvit tím elfem. A ještě ke všemu Ratmir. Je to takovej barbar, 2 krát vyšší než normální hobit a vypadá pěkně divoce. Pomalu došel ke vrátkům, vešel dovnitř, slupl zbytek jídla co si nechal od večeře a šel spát. Jak se tak zachumlával do svých peřin rostlo v něm přesvědčení, že zítra nikam nepojede.

Ráno se Čáryfuk probudil s neblahou vzpomínkou na včerejšek. Chvíli mu trvalo, než vylezl z postele. Slunce už oknem svítilo dovnitř a dělalo na podlaze obrazce. Vstal nezvykle dlouho. Oblékl se a došel do spižírny pro nějaké jídlo. Pak v klidu posnídal a hned se mu zlepšila nálada. Koneckonců je hezky. Vzal si tedy hrnek mléka, nějaký svitek a šel se posadit na lavičku do zahrádky. Slunce už docela hřálo, ale ještě nebylo nepříjemné, tak se v klidu zahloubal do starého receptu na výrobu lektvaru síly. Poměrně složitý lektvar a pěkně drahý (jen kolik surovin bylo zapotřebí, o magenergii ani nemluvě). Ale s ním by se v síle vyrovnal lecjakému člověkovi, možná i tomu svalnatému barbarovi. Jak si ho znovu připomněl přeletěl mu přes tvář stín. No ale už je pokoj. Jsem doma a nic se mě nemůže stát. ”Á, vidím Čáryfuku, že to tady máš hezké.” O plot se opíral elf a obhlížel si malou, ale nyní krásně kvetoucí zahrádku před vchodem. ”Můžu dál ?” zeptal se jen tak mimoděk a aniž by čekal na odpověď otevřel si dvířka. Čáryfuk se na něj zaraženě díval. ”Ale Ithirile, vás jsem tady nečekal.”, ”Zato my jsme na tebe čekali před hospodou. Máš štěstí, že Ratmira po včerejšku trochu bolí hlava, jinak by sem šel se mnou.” Z takové představy Čáryfuk nijak nebyl nadšený. Když si představil jak barbar šlape v jeho záhoncích skoro se otřásl. Teď si ale vzpomněl na své dobré vychování. ”Ale jistě, jsem rád, že vás vidím. Mohu vás pozvat na svačinku, nebo něco ? Zrovna jsem se chystal něco skousnout.” ”No, spíš jsem se šel podívat jak se balíš a proč ses ráno opozdil.” ”No víte Ithirile...” ”Že je tady ze shora ale pěkný rozhled.” přerušil ho elf. ”Támhle to jsou ty zdejší slavné Mohylové vrchy, že ? A támhle je cesta do Tharbandu. Dneska je vidět docela daleko. No, ” obrátil se elf zpět na hobita, ”tak kdy budeš připravenej. Je škoda nevyrazit rovnou. Podívej se jak je hezky a Roklinka čeká.” Hobit sledoval pohledem kopce na jihu a pak ke slunci vedoucí cestu směrem na východ. Kam až viděl vinula se dál a dál, prý až k horám. Vždycky ho tak trochu lákala. Stál na křižovatce a vybíral si cestu. ”No počkejte chvíli, to nejde tak rychle. Musím zamknout dům, požádat souseda, aby mi dohlédl na zahrádku a taky bych chtěl namíchat něco co by se nám mohlo hodit cestou.” ”No, to je řeč.” pochválil ho elf. ”Taky se na cestu nemůžeme vydat jen tak, bez jídla a vůbec.” Dodal hobit. Na to Ithiril ovšem přikývl. ”To máš pravdu, půjdu něco sehnat. Poohlídnu se taky po nějakém nosiči, nejspíš mezek nebo tak. Sejdeme se po obědě u Máselníka.” S tím elf odkráčel dolů a Čáryfuk začal jednat. Vešel dovnitř, vytáhl svou truhličku, draze koupenou ve Fornostu a otevřel ji. Uvnitř byly nějaké pytlíčky s jakýmisi prášky, zkumavky a nějaké flakónky s roztodivným obsahem. Hobit jeden z nich vzal, opatrně otevřel a odlil trochu drahocené rtuti do zkumavky. Pak zkušeně, po troškách přisypával různé prášky a vzniklou směs rozmíchal. Když se začala rtuť nebezpečně ohřívat rychle ji rozlil do dvou zkumavek. Nechal dokončit reakci až do konce, jak ho učitel nabádal, a slil rtuť zpátky. Pak vysypal volný flakónek jakýmsi práškem, aby rtuť nezačala účinkovat příliš brzy, nalil do něj obsah zkumavky a zazátkoval. Vše prováděl rychlými a obratnými pohyby a když dílo skončil byl na sebe nemálo pyšný. Jeho první samostatná práce a celá zpaměti. Protáhl si prsty a pokračoval v lučbě. Odskočil do sklepa s flakónkem a naplnil ho vínem. Pak prováděl neméně složitou a náročnou proceduru až konečně získal kýžený lektvar. Pečlivě oba flakóny označil svým vlastním znamením a zabalil do kusu látky. Rychle poobědval (na hobita) a potom začal balit věci do staré torny. Kromě oblečení přibalil křesadlo, pár metrů provazu - může se hodit a jídlo, které by se mohlo zkazit (poměrně objemná část). Na vrch položil truhlu a zabalené lektvary. Převlékl se do cestovního, vzal batoh a lehkou kuš, kterou koupil u zbrojíře ve Fornostu. Pak naposledy obhlédl dům, zamkl, klíče dal k sousedům a vydal se dolů k hostinci.

Zatímco hobit prováděl všechny potřebné přípravy Ithiril se poptával po mezku či poníku na prodej. Brzy zjistil, že to nebude lehký úkol. Farmáři svá zvířata potřebovali sami a elf neměl mnoho peněz, aby je přeplácel. Znechuceně se vrátil zpět do hospody, když tu se k němu přitočil jeden cizinec. Malý tmavovlasý, celkem pohledný, pocházel odněkud z jihu. Pokud si elf pamatoval, přijel včera a zpíval v hospodě několik písniček. ”Nezlobte se že ruším, ale slyšel jsem že sháníte mezka”, ”No to je pravda. Vy o nějakém víte ?” ”No, rád bych si s vámi o něčem promluvil. Já se jmenuji Sid” Cizinec mu podal ruku. ”Těší mě, Ithiril”, ”Já vím. A taky vím, že jste kouzelník, viděl jsem včera to vaše kouzlo. To se vám skutečně povedlo.” Elf zbystřil, ”Co po mě chce ?” ”Také jsem slyšel, že se vydáváte s několika dalšími na cestu na východ . Chtěl jsem se zeptat jestli bych se nemoh připojit.” Než Ithiril stačil něco namítnout pokračoval. ”No budu vám užitečnej, takový věci jako vy sice neumím, ale zato umím něco jinýho. A navíc mám náhodou jednoho mezka. Ten by se vám snad moh hodit.” Teď se elf důkladně zamyslel. První dva společníky přijal rád. Ale tenhle se mu nezdál. Vypadá sice sympaticky, ale je z něj cítit něco divného. Taky nemluvil s západštinou s čistým přízvukem. No ale, koneckonců když se nabídl sám. Jde jen o jednu cestu a alespoň budu mít pokoj od shánění. ”Myslím že by to šlo”,pomalu promluvil elf. ”Když ostatní nebudou nic namítat můžeš jet s námi.”

Ostatní nic nenamítali. Ratmir si jen obhlédl jeho výbavu (měl krátký meč a koženou zbroj) a přivítal ho do družiny se slovy ”Doufám kanče že s tím párátkem umíš zacházet.” Čáryfuk neříkal nic. Alespoň budou mít kam dát zásoby jídla. Skupinka tedy vyrazila na cestu. Opustili Hůrku a šli až do večera na východ. Nutno říct, že dlouhým barbarským nohám elf s hobitem těžko stačili. Nakonec dorazili do ”Posledního hostince”. Další dny pokračovali v cestě a Čáryfuk poznával na vlastní kůži slasti a strasti cestování. Večer, vždy když odpočívali, rozmlouvali o minulosti. Elf vyprávěl dávné příběhy, které je možné slyšet v Roklince, barbar o těžkém životě v temném hvozdě a Sid mnoho veselých příběhů a vtipů. Počasí, které jim zezačátku přálo nevydrželo pořád a když nejednou zmokli přál si hobit být zpátky doma ve své noře. Pokračovali však dál a druhý den ráno je opět uvítalo sluníčko.

Tak šli asi 15 dní. Prošli kolem vysoké hory Větrov a překročili Poslední most přes řeku Mšenou. Vkročili do země Rhudaur a elf jim vyprávěl o historii zřícenin, které byly vidět z cesty. Nyní byli nedaleko Roklinky a války která zpustošila zdejší hrady se účastnili i tamní elfové. To bylo ale dávno.

Jeden den, bylo už pozdní odpoledne a slunce svítilo do zad, šli po cestě. Už byli docela unavení (Jen barbar rázoval jako obvykle vpředu), když náhle z lesa po straně vyskočil veliký pes. Ratmir okamžitě položil ruku na jílec svého meče a rozhlédl se kolem. Zatím se pes rozběhl přímo k nim. ”Kurva to je pěkný psisko, nějakej válečnej pes či co.” zamumlal barbar a připravil se do střehu. Pes však před ním zastavil a zůstal stát. Ratmir sklonil meč. Tu vyjíkl hobit ”Ratmire pozor ať ti něco neudělá a začal horečnatě nabíjet kuš. Mezitím pes došel až k Ratmirovi očuchal ho a pak někam odběhl. Za chvíli se vrátil a zůstal stát jakoby čekal. ”Počkej hobite s tou střelbou !”, zakročil Ithiril,” On něco chce. Někam máme jít.” ”Jo, máš pravdu.” přidal se barbar. Hobit tedy sklonil kuš.”No dyť já jen kdyby se něco stalo”. Ratmir už se nezdržoval a vyrazil za psem. Vypadal skvěle. Byl vyšší než hobit a měl silné tesáky. A inteligentní oči. Takový pes musel někomu patřit, možná se mu něco stalo. Když pes viděl, že jde barbar za ním radostně se rozštěkal a pobíhal dál sem a tam, směrem k lesu. ”No počkat, kam dete”, ozval se Sid, který byl do té doby zticha. ”Za tím psiskem vole. Chce nám něco ukázat, né. Třeba někdo potřebuje helfnout” ozval se barbar zepředu. Čáryfuk chvíli váhal a pak se rozběhl za ním (kuš stále připravenou). Ithiril se se Sidem na sebe podívali a vyrazili za nimi s mezkem do lesa. Družina následovala psa a ušla několik mil, když už začala být tma a stále se nic nedělo. ”Kam může mít namířeno”, přemýšlel potichu elf. Tenhle kraj znal poměrně dobře z mapy. Pokud by se drželi svého směru došli by k jedné z největších zřícenin. Ta byla však ještě daleko. ”Počkejte! Dál teď nepůjdeme.” zavolal na ostatní. ”Už stejně není vidět a jsme všichni unavení.” Utábořili se tedy a pes když viděl, že dál nejdou, ulehl smutně nedaleko od nich. Bylo však na něm vidět, že hlídá okolí. Rozdělali oheň, najedli se (na hobita dost málo) a až na Ratmira, který si vzal první hlídku, šli spát. Noc míjela a nad stromy se vyhoupl měsíc, který byl právě v úplňku a vrhal podivné stíny. Náhle nedaleko zaznělo vytí vlka, a o chvíli později o něco blíže. Barbar zbystřil. Touhle roční dobou nebyli vlci obvykle tak smělí, ale jestli jich bude víc budou se muset připravit k obraně. Pro jistotu přiložil další dřevo a když se plameny rozhořeli uviděl, že pes už vůbec neleží, ale čichá a naslouchá. Tu se ozvalo vlčí zavití ještě blíž. Pes vyskočil a rozběhl se tím směrem. ”Kurva, to bylo ňáký divný zavytí. Hej vstávejte !” zařval Ratmir, vzal jednu hořící větev a s taseným mečem se rozběhl za psem. Sotva uběhl pár kroků uslyšel zvuky zápasu - štěkot a vrčení. Běžel dál a pak mu měsíc osvětli scénu, kdy pes bojoval s nějakým obrovským vlkem, větším než on sám. Byli v sobě propletení a udíleli si hrozivá zranění. Pes se zakousl vlkovi do krku, ale ten drásal celé jeho tělo strašlivými drápy. Ratmir přiběhl blíž a chtěl zaútočit, když se tělo vlka náhle přestalo hýbat a proměnilo se v lidské. Barbar sebou cukl a ustoupil. ”Ty vole ! To byl vlkodlak. Fuj..” Zatím se pes, nyní jen ranec chlupů a krve, těžce vyhrabal zpod mrtvoly.Nedošel však daleko. Padnul vedle ní a horečně dodýchával. Ratmir jen zběžně prohlédl jeho rány a pak se postavil vedle něj a chvíli mu držel poslední stráž. Byl mrtvý.

Zbytek noci se už, přestože se už nic nestalo, nikdo moc nevyspal. Ratmir soucítil se psem. Bral některá zvířata na úrověň lidí, chápal však smrt. Musí přijít na všechny, ale je to těžké. Psa ještě v noci pohřbil do mělkého hrobu. Budiž mu země lehká. Čáryfuk ani Sid nebyli už ochotní v tomto nebezpečném lese usnout a elf přemýšlel o nebezpečí, které jim hrozilo. Něco takového nečekal. Co ale dál ? Vrátit se ? Tuhle myšlenku okamžitě zaplašil. On se vracet nebude. No pak tedy nezbývá než zkusit dojít na hrad. Pes určitě mířil tím směrem. Elf si znovu rekapituloval co slyšel o zdejších zříceninách. Kdysi byl Rhudaur součástí Arnoru. Pak došlo k rozdělení království. Nějakou dobu byl klid, ale když na severu vznikla černokněžná říše Angmar zlo zastínilo i tyto kopce. Vlády se zmocnil zlý kníže horalů, vypudil zbylé Důnadány a bojoval po boku Angmaru. Tehdy byla obležená i Roklinka. Nakonec přišlo na pomoc lidem severu Gondorské vojsko a elfové z Lindonu. Vyhnali černokněžného krále a dobyli a vypálili hrady v Rhudauru. V zemi však nikdy nenastal úplný klid. Pokud si elf dobře pamatoval mapu z Roklinky, pak zřícenina ke které mířili bylo sídlo zlého knížete - hrad Horland. Mohlo by to mít nějaké širší souvislosti ? Ithiril zakroutil hlavou. Nějak moc přemýšlí.

Na cestu vyrazili časně ráno. Šli podle elfových pokynů, jak si pamatoval směr k hradu (víceméně ve směru odkud přišli). Tentokrát se drželi víc při sobě a ani barbar nebyl zbytečně ve předu. Vystoupali na jeden z kopců a konečně zahlédli zříceniny. Od směru se odchýlili o několik mil, teď se však vydali přímo tam. Zříceniny hradu stáli na jednom z kopců. Prastaré zdi se již dávno zřítili a bohatě je obrostla vegetace, jen jižní stráň byla natolik strmá, že na ní nic nerostlo a obnažená skála byla vidět zdaleka. Když přicházeli blíž objevili starobylé zbytky kamenné cesty. Byly tak dobře zamaskovány přírodou, že na ně musel upozornit Ratmir. Drželi se podél ní a pomalu obcházeli kopec. Náhle se přímo nad nimi objevily zbytky staré strážní vížky. Sid je chvíli prohlížel. ”Nepodíváme se tam ?” ”No, alespoň se v klidu najíme než půjdeme nahoru do hradu.” přidal se Čáryfuk. ”Kurva hobite, dej furt pokoj s tím žrádlem. Tebe bych nechtěl živit.” ”No dyť sluníčko už je vysoko nad námi, určitě už je poledne.” ”Čáryfuk má pravdu, dáme si pauzu. Alespoň si odpočinem.” ukončil debatu elf, který vypadal poněkud unaveně, a začal stoupat nahoru. Z věžičky zbyly už jen asi půlmetrové zdi prorostlé vegetací. Jen uprostřed bylo volné nezarostlé místo. Tam se posadil elf a sledoval Ratmira jak bedlivě prohledával okolí, jestli zde nejsou nějaké stopy. Kolem něj slídil Sid a strkal nos do houštin jakoby hledal nějaký poklad - blázen. Čáryfuk zatím rozbaloval batoh a chystal jídlo (a notně uždiboval). Náhle se to stalo. Sid zašťoural klackem do jednoho keře, něco v něm zašustilo a vyrazil z něj obrovský, určitě metr dlouhý, hnědý brouk. Namířil si to kolem Sida přímo na barbara. Ten jak byl zvyklý z lesa zareagoval, avšak nestihl se úplně uhnout a dlouhý bodec brouka se mu zabodl do nohy, div ho nepovalil. Okamžitě sáhl po meči aby se mohl bránit, když kolem něj zapraskaly dva zelené výboje a pancíř brouka zuhelnatěl. Všichni se ohlédli zpět a spatřili stojícího Ithirila s pozvednutýma rukama jak právě dokončoval nějaké zaklínadlo. Čáryfuk a Sid otevřeli dokořán ústa a zírali na něj, jen Ratmira vrátila k realitě ostrá bolest v noze. Tasil meč a jedním obloukem dobil brouka, který se ještě hýbal. Teď se teprve mohl otočit na elfa, který nyní vzpřímeně stál se zkříženýma rukama na prsou. Chvíli mu hleděl přímo do očí, ale žádný z nich neuhnul pohledem. Nakonec prolomil ticho Sid. ”Ith..Ithirile, co to bylo ?” Elf se usmál. Nečekal takový ohlas. Pravda, blesky které vyslal byly v podstatě vrcholem jeho síly, existovali však i daleko mocnější kouzla. V knihách do kterých mu mistr dovolil nahlédnout jich byla skoro stovka. Teď ale viděl jak psychický efekt kouzla působí na někoho, kdo se s magií dosud nikdy nesetkal. Mistr měl pravdu, zkušenost je nade vše. V budoucnosti se bude už při vybírání kouzel rozhodovat trochu jinak. ”Ithirile !” Teď se ozval i hobit. ”Promiňte že sem vás vylekal.” Přerušil elf své myšlenky. ”Musel jsem použít kouzlo, Ratmir byl v nebezpečí. Ratmire, co tvoje noha ?” Barbar stál vedle zbytků brouka a z rány mu tekla krev. Dost silně. ”Jo. To bude dobrý, kosti sou snad v pořádku.” Sednul si a trochu si prohmatal nohu. Pak si zaškrtil krev. ”Hergot hobite, podej mě vodu....”

Barbar si ošetřil nohu s tím že ji dneska nebude moc zatěžovat. Pak poobědvali, co připravili Čáryfuk s Ratmirem. Jídlo bylo trochu tišší než obvykle. Alespoň hobit furt nemluvil o tom, že by měli udělat ještě jeden chod a barbar si z něj dnes výjimečně hlasitě neutahoval. Všichni měli na mysli kouzelníka. To co jim předvedl je přivedlo trochu z rovnováhy. To co jim ukázal v Hůrce v nich k němu vzbudilo úctu, ale koneckonců to byl kouzelník, tak nějak dokázal zmizet. O tom už slyšeli. Kdežto ty zelený blesky. Propálili chininový pancíř se kterým by měl barbarův meč možná problémy. Jak to tak Ratmir odhadoval dokázaly by pohodlně zabít i jeho a elf si tady sedí jako by se nechumelilo. A on se s ním málem v Hůrce pohádal. Čáryfuk přemýšlel o něčem jiném. Měl k magii a magickým jevům možná blíž než ostatní. Pamatoval si že se v nějaké knize mluvilo o něčem jako útočná kouzla. Tehdy si však pod tím neuměl moc představit. Dokonce se tam zmiňovali o jakési obraně před nimi. Nesmírně složitou a náročnou cestou šla vyrobit hůlka, která údajně uměla podobné kouzlo nejen zastavit, ale dokonce i seslat. Kdyby tak měl víc peněz a magenergie. Sid jedl mlčky a neopakoval se svými vtípky. Tohle bylo nad jeho hlavu.

Po obědě Čáryfuk vytáhl jeden ze svých dvou flakónků. Co se předtím pokoušel Sid najít normálně zkusí on pomocí magie. Kdyby tady skutečně byl poklad měl by dost peněz na své pokusy (a na jídlo) . ”Ehm.. Mohl bych vás přátelé poprosit abyste trochu poodešli..” ”Cože ? Kurva proč ? Jé, co to máš hobite ?” ”Nó, chtěl bych tady udělat takový menší pokus.” Elf se zatvářil na oko starostlivě. ”Doufám, že to tady všechno nechceš vyhodit do povětří.” ”Ale jistěže ne Ithirile. Tahle kulička rtuti se jen pokusí něco najít” ”Hmm.. to je jeden z těch vašich alchymistických výmyslů. No tak se ukaž.” Všichni odstoupili stranou i s věcmi. Hobit si sundal váček s penězi, přesvědčil se že na sobě nemá nic jiného ze zlata nebo stříbra a sledován ostatními vešel doprostřed vížky. Tam opatrně flakónek odzátkoval a rtuť vylil na zem. Nic. Ani se nepohnula. Zkusil to ještě na několika místech a pak to vzdal. Ty příběhy o pokladech ukrytých na takovýchto místech jsou jen pohádky. Škoda. ”Tak co kurva hobite ,našels něco ?” ”Noo, nic.” ”Chmm” Odfrkl si Ratmir. Tyhle alchymisti.

Pak opět vyrazili a pokračovali opatrně podél cesty. Hobit pro jistotu nabil kuš a Ratmir měl ruku na jílci meče. Pomalu šli, a tentokrát nespěchal ani barbar. Dobře věděl že rána chce svůj čas. Zítra už to bude skoro dobré, ale teď si nohu šetřil. Prošli ještě kolem několika rozbitých staveb, až se dostali k vrcholu kopce. Blížili se k bráně, jejíž klenba kupodivu ještě držela, když spatřili dva sloupy. Byly černé a přestože z nich zbyla z nich jen spodní část, šel z nich neopodstatněný strach. Cesta po které přicházeli vedla přímo mezi mimi. Když přišli blíž zmocnila se jich přímo nechuť mezi nimi projít. A ještě uviděli jednu věc. Sloupy nevrhali žádný stín. Chvíli si lámali hlavu co to znamená a nakonec se je rozhodli pro jistotu obejít - po slunečné straně. Nechali je tedy za zády a došli až k bráně. Za ní se nacházelo rozlehlé nádvoří porostlé vegetací. Chtěli vstoupit dál, když je Ratmir zarazil. V písku pod obloukem brány byly stopy. ”Hej, stůjte ! Tady někdo šel. A se psem ! A včera tu ten pes proběhnul zpátky sám. To je vono, kur.. Ithirile měls pravdu. Šli sme správně.” Elf na to jen pokýval hlavou. ”No tak se tady porozhlídnem. Ale pozor, může tady něco být. Radši půjdeme spolu”. Zavedli mezka doprostřed nádvoří. Shodili tam batohy a opatrně se pustili do průzkumu.

Ostražitě procházeli nádvořím. Pak vkročili do zbytků bývalé hlavní budovy. Náhle Sid něco uviděl. ”Hej. Támhle je mrtvola. To bude von.” Všichni přispěchali. Mezi vysokou travou leželi vybělené kosti. ”Ty vole, tohle je starý aspoň 10 let” Neodpustil si barbar. ”Tady je meč !” Vypískl hobit. V ruce držel dvě totálně zrezlé části velkého meče. ”A tady peníze !” sehnul se pro něco Sid. Chvíli prohledával zem a pak vstal s několika mincemi v ruce. Mezi hrstí měděných mincí pokrytých měděnkou a zčernalými stříbrňáky se lesklo i asi 5 zlatých. ”To je divné. Má zlomený meč. Vypadá to že bojoval a peníze má u sebe.” Zakroutil hlavou elf. Sid si však nasypal peníze do váčku. ”Já si myslím že to je jen dobře. Možná tady ještě něco bude.” Rychle začal opět prohledávat trávu a pobírat kosti. Ostatní se na sebe podívali. ”Měli bychom na něj naházet aspoň pár šutráků kurva, co elfe.” ”To je pravda. Není dobré na takových místech nechávat kosti nepohřbené, i když už tady leží dost dlouho” ”Hej, kurva Side vstávej ! Ty sis na něm nahrabal tak taky něco dělej !” Na kostru naházeli hromádku kamení, kterých bylo ostatně všude dost a pokračovali v hledání. Dostali se až do míst kde dříve bylo sklepní. Klenba se však provalila a zbyly jen hromady šutrů. Náhle barbar opět uviděl stopu. Někdo šel za tamtu hromadu a.. ”Hej, tady je nějaká díra či co. A dovnitř vede stopa.” Před ním zela škvíra, vytvořená velkým kamenem spadlým ze stropu. Dost velká na to, aby jí pohodlně prolezl. Všichni se sem seběhli. ”Vlezem se podívat dovnitř ?” Chystal se Ratmir vejít. ”Počkat !” zarazil ho elf. ”Nemáme světlo. Já sice mám lucernu, ale olejem by se mělo šetřit. Musíme udělat louče.” ”No to je pravda, tak kurva tak ať přinesou Čáryfuk se Sidem nějaký větve, já to nařežu a bude..” ”Tam nemůžeme vstoupit jen tak. Tohle místo není v pořádku. Taky musíš myslet na svoji nohu. Třeba kdybys musel bojovat.” pokračoval Ithiril.” Navíc bych si potřeboval odpočinut.” Včera se pořádně nevyspal, od rána je na nohou a navíc skoro veškerou svou magenergii vyplácal bleskama. ”No dobře kurva. Tak to tady někde zapíchnem. Hej vy dva, nechcete dojít pro to dříví. A vemte taky něco na voheň, Člověk nikdy neví. ”

Nakonec zůstali na nádvoří. Večer rozdělali oheň, rozlosovali hlídky a šli spát. Na Čáryfuka připadla půlnoční hlídka. S lítostí vzpomínal na svou pohodlnou postel doma. Teď moh krásně spát a zatím musí být na nějakým starým hradě, který v noci navíc vypadal opravdu strašidelně. Vše osvětloval plný měsíc bledým světlem a hobitovi se zdálo že každý stín ožívá. A že v každém koutě čeká nějaká strašlivá zrůda. Navíc tady na kopci dost silně foukal vítr. Hvízdal v hradbách a v korunách stromů a vůbec vydával neobvyklé zvuky. Hobit se hlavně často otáčel k oné díře, kterou včera našli. Odtamtud bylo možné občas něco zaslechnout i když polevil vítr. Teď bylo zcela jasně slyšet zakvílení. Rychle přiložil na oheň a s kuší v ruce vyčkával. Probudit si ostatní si zatím netroufal aby se mu nevysmáli, ale očekával to nejhorší. Nic se nedělo a čas ubíhal dál. Byl rád když mohl vzbudit Sida. Stejně ale nemohl dlouho usnout.

Slunce se ještě ani nevyhouplo zpoza Mlžných hor a naši dobrodruzi už byli na nohou. Všichni byli rádi, že mají za sebou strašidelnou noc. Zatímco se elf odebral stranou k meditacím, s upozorněním, aby ho nikdo nevyrušoval, ostatní diskutovali o podivných zvucích, které každý zaslechl. ”To bylo nějaké kvílení či co, u všech ďáblů.” rozpovídal se Ratmir. ” A vycházelo to z té díry, kurva. Začlo to hned jak se úplně setmělo a co vím slyšel sem to celou noc. Teda my z lesa se jen tak ničeho neleknem ale tohle nebylo samo sebou.” ”Jo, jo, máš pravdu Ratmire”, ozval se Čáryfuk, který byl rád, že noční zvuky neslyšel sám. ”Nevím jestli bychom tam vůbec měli chodit. To může být varování.” ”Ale, no tak hobite..”, nad ním stál elf, ktrý se zrovna vrátil. ”Když už jsme tady, přece se nevrátíme. Teď se cítím dost silný na to abych se vypořádal s ledasčím.” Ithiril se nadechl a podíval se na hobita pod sebou svýma jasnýma očima. ”A navíc mě zajímá co se to tam vlastně děje, je na čase tady udělat pořádek.”

Mezka nechali u hradby, vzali sebou věci co mohli potřebovat a vydali se k věži. Ratmir už šel o poznání lépe. Zranění se bude hojit ještě pár dní, ale už nebylo nebezpečné a neomezovalo ho moc v pohybu. Došli až k ruinám a zapálili první louč. Ratmir ji vzal do levé ruky a s taseným mečem vešel jako první do tmavé díry. Ostatní ho těsně následovali a jako poslední cupital hobit s připravenou kuší. Ocitli se na točitém schodišti, které začínalo už u vstupu. Původně bylo také zčásti zavalené, ale někdo si dal tu práci aby pročistil cestu. Sešli několik schodů a venkovní světlo zůstalo za zákrutem. Louč osvětlovala svými mihotavými plameny zašlé do skály tesané schody. Po krajích stupňů ležela tlustá vrstva prachu, ale ne rovnoměrná. Někdo tu občas zřejmě prošel. Nyní zde byly zcela jasně viditelné stopy, které viděl Ratmir už nahoře, muž se psem. Šli obezřetně dál a pro jistotu oťukali každý schod, než na něj stupli. Trvalo jim tedy dost dlouho, než sešli až dolů. Celkem to bylo asi 30m pod úroveň. Pak se před nimi otevřela rovná chodba. Stěny byly stejné jako na schodišti - poměrně čistě tesaná skála, podlaha byla však navíc dlážděná velkými kamennými kvádry. Jejich krok dále už netlumila měkká vrstva prachu a i stopa se ztratila. Prošli tedy kus chodbou a vešli do první místnosti. Taková malá přibližně čtvercová, prázdná, dříve zřejmě sloužila na odkládání věcí. Pro jistotu ji jen tak zběžně prohlédli a vydali se dál. Chodba pokračovala vlevo. Hned za místností narazili na křižovatku. Chodbu kterou přišli zde přetínala jiná - širší. ”Hmm to podzemí vypadá poměrně spletitě”, zamyslel se elf. ”Raději si budeme kreslit mapu.” Začal se přehrabávat v batohu a nakonec vytáhl kus papíru a pěkný uhel. Pak rychle načrtl příchozí chodbu.

Po krátké dohodě pokračovali dál rovnou chodbou a po pár krocích se ocitli v ponuré místnosti podivného tvaru, který silně připomínal kapli. Půlkruhová stěna v místě kterým přišli, klenutý strop a naproti nim byl kamenný kvádr představující oltář. Na něm se leskla čerstvá krev. ”Vražda !” vyjekl hobit. Ratmir obhlédl podlahu pokrytou sutinami. ”Tady nikdo celá staletí neprošel.” ”Nikdo živý” opravil ho elf a vykročil vpřed k otvoru který zahlédl za oltářem. Přestože byl zřejmě velmi starý, bylo jasně vidět, že byl proražen až dodatečně a velmi hrubě. ”Necítím se tady dobře, pojďme raději dál.” dodal. Procházeli kolem oltáře když Ithiril zničeho nic pobledl v obličeji. ”Ááá ! Něco tady je rychle vpřed.” Teď se kouzelník otočil a začal uskakovat jako by bojoval s neviditelným protivníkem. ”Rychle do chodby !” zavelel znovu. Ostatní se tedy vzpamatovali a vběhli dovnitř. Barbar s taseným mečem poslední. Teď sem začal ustupovat i elf. Chvíli počkal, pak pozvedl ruce do gesta a zvolal mocným hlasem. ”Járak bárak !” Z očí mu vyšlehl známý blesk a sjel do něčeho neviditelného před ním. Ještě ustoupil pár kroků a po chvíli promluvil ”Snad už je to dobrý.” ”Co to bylo ?” Začali se ozývat hlasy za ním. ”No... neviděná, jak jste všichni viděli.” obrátil se k nim Ithiril. ”Je to velice nebezpečný nepřítel. Je neviditelná a nehmotná, takže ji nelze zasáhnou zbraní a přitom pouhým dotekem dokáže vysát živému tvoru život. Cítil jsem tady zlo ve vzduchu ale nevěděl jsem, že se jedná o toto. Musíme dávat větší pozor.”

Ušli pár kroků a ocitli se na křižovatce. V každé chodbě byly dveře. Cid, který šel první zkusil všechny otevřít, pak obhlédl zámek na těch v pravo a vytáhl něco cinkajícího z kapsy. ”Když dovolíte,...” ”Pust mě k tomu, kurva.” prodral se před něj barbar. ”A uhni potřebuju místo.” Udělal pár kroků zpět a pak se rozběhl. V místě kde byly dveře zbyla hromádka třísek. ”Takhle se s tím kurva musí, a pusť mě dopředu.” Šli asi 10m a dostali se k dalším dveřím tentokráte bytelnějším Zde také do chodby ústila odbočka doleva. Ratmir se však ani moc nenamáhal do ní nahlížet a za chvíli vítězoslavně stál na vyražených dveřích. ”Možná bychom příteli mohli putovat tiše.”dovolil si poznamenat kouzelník. ”Také se příště podívej jestli jsou dveře skutečně zamčeny a je nutné použít násilí” ”Anebo jestli by nestálo za to zkusit dveře otevřít potichu jinak” přidal se Sid. ”Kurva, dělám co musím. Příště vás pustím dopředu a vokažte se vy u všech ďasů !” Před nimi byla chodba už jen velice hrubě tesaná a velice křivolatá, kouzelník si však vše pečlivě poznamenal do své mapky. V podstatě udělali oblouk a ocitli se blízko místa kudy do ní vešli.

Vkročili do další místnosti. Opět prosté a prázdné. Chodba z ní dál pokračovala vlevo. Náhle se u ní něco pohnulo. Nějaká postava tam povstala ze země. Bylo vidět jak si jednou rukou zaclonila oči. V druhé se zablýsknul meč. ”A kurva”, tiše zaklel barbar. ”Tady někdo je” ”Kdo jste, vetřelci ?” ozvalo se chladným hlasem stvoření. Nyní jej bylo vidět jasněji. Vysoký, štíhlí tvor s dlouhými tenkými údy. Ve světle lucerny se zdálo že má šedivou pokožku. Neměl na sobě ani kus hadru. ”Něco hledáme, pusť nás dál” ozval se elf který si s lucernou stoupl vedle barbara, zatímco hobit připravil svou kuš do palebné polohy a i Sid si sundal svůj krátký luk. ”Dál nesmíte. Už teď jste zašli příliš daleko. Vraťte se” odpovědělo stvoření. Později se dozvěděli že se tomuto druhu nemrtvých říká ghůlové. ”Proč nesmíme dál ?” pokračoval elf v rozhovoru. ”Ithirile, nemám ho rovnou sejmout, kurva ..” ”Počkej možná za chvíli budeš mít šanci. Tak hej ty slyšíš ?” ”Hlídám klid svého pána Morala. Nechtějte vzbudit jeho hněv.” ”Ah tak, s tím tvým pánem bychom chtěli mluvit, doveď nás k němu.” ”Stát ! Nikdo nesmí rušit jeho klid. Kliďte se ven.” ”Říkáš že nás nepustíš ?” usmál se elf. ”Ratmire jdi, ostatní, jestli se hne střílejte.” Barbar udělal pár kroků a zastavil se před ghůlem s pozdviženým mečem. Ten po něm provedl výpad. Ratmir to však čekal a útok se minul na prázdno. Zatím Čáryfuk se Sidem vystřelili. Ghůl se zapotácel s dvěmi střelami v sobě. Mezitím už Ratmir vedl protiútok a jeho meč také nechybil. ”Nee !” ozval se nemrtvý. ”Počkejte dovedu vás kam chcete.” ”Já ho kurva dodělám to je nějakej podraz.” rozmachoval se znovu barbar. ”Počkej, dáme si na něj pozor” Zastavil ho elf. ”Slyšíš, pudeš první a kdyby něco, Čáryfuk má nabitou kuš.”

Skupina se pomalu vydala vpřed. První ghůl, za ním Čáryfuk odhodlán vystřelit kdyby se něco dělo. A pak ostatní. Poslední se v místnosti zdržel Sid. Odkopl ještě hadry v kterých předtím ghůl seděl a něco zacinkalo. Na světlo louče se vykutálely dva předměty. Zlatý prsten a zlatá jehlice. ”A heleme co tady měl pán schované”. ”No, konečně pořádná kořist pro všechny, kurva” otočil se zpět Ratmir. ”No... , jistě” opáčil Sid neboť barbarovu výrazu se nedalo odolat. ”Pak si to samozřejmě rozdělíme..” mezitím se do místnosti vrátili i ostatní. Pro jistotu ji pořádně prohledali i když Ghůl tvrdil že zde již nic cenného není. Skutečně další poklad nenašli a tak vykročili vpřed. Alespoň někteří z nich o poznání radostněji.

Sešli po schodech, prošli několika chodbami a křižovatkami, prošli další místnost. Pak vyšli po jiných schodech, prázdná místnost, po schodech dolů. Cesta byla matoucí, kouzelník však celou dobu pečlivě zakresloval prošlou trasu. Náhle vešli do další místnosti a ghůl se s křikem rozběhl. ”Hej, stůj !” vykřikl elf. Od stropu se odlepilo něco velikého a rozletělo se na ně. ”To je zrada, palte !” Čáryfuk vystřelil na prchajícího ghůla a ten se složil. Nyní však na hobita nalétl obrovský netopýr a jen o fous ho minul svými drápy. Kolem prolétl Sidův šíp, ovšem minul. Netopýr zkusil zaútočit znovu, barbarův meč mu však rozpoltil lebku.

Nastalo ticho, v místnosti už nikdo další nebyl. ”Kurva, svině jedna” odplivl si Ratmir. ”Já sem ti Ithirile říkal abychom ho zabili rovnou.” ”No tak, alespoň nás provedl kus podzemím.” Odvětil elf. Mezitím si Čáryfuk prohlížel netopýra ” Když dovolíte prohlídnu si tu bestii co na mě nalítla” Ostatní odstoupili a Čáryfuk ho uchopil. Skutečně velký exemplář. Rozpětí křídel 2 metry, drápy, tlama plná zubů. Chvíli o něčem přemýšlel. Jeho mistr se zmiňoval o tom že v různých méně obvyklých předmětech se vyskytuje magenergie. V květu kapradí, v kořenu mandragory, v křídlech zvláštních netopýrů... Zaostřil svůj zvláštní smyl a soustředil se. Nic neviděl, ale ve vidění magenergie není ještě příliš zkušený. Nakonec se rozhodl. Uřízl obě křídla a dal si je do batohu. Naštěstí nebyla tak těžká jak se obával. Mezitím ho ostatní už chvíli pozorovali a komentovali jeho podivné počínání. Když je však ignoroval začali se radit co dál. ”Navrhuji to tady řádně prohledat.” zamyslel se Sid a obhlídnul stěny. ”A postupovat tímto stylem zpět. Za tím panákem sme šli moc rychle. Ratmir s kouzelníkem nic nenamítali a přidali se k němu při prohlížení stěn. Nakonec, když byl hotov připojil se i Čáryfuk. Prohledali celou místnost, ale nic nenašli. Vraceli se zpět chodbou, když Sidovi padli do oka podezřelé spáry. Opřel se do toho místa, něco cvaklo a kvádr ve stěně se otočil kolem své osy. ”Ha, tajné dveře, to jsem čekal !” Sid vešel dovnitř a ocitl se v další místnosti.

Ostatní začali vcházet za ním., jen barbar si ještě pobrukoval jak je možné že dveře před chvílí přehlédl. Místnost do které vkročili vpadala lépe než předešlé. Na zemi byly dokonce dlaždice. Naproti nim ústila do místnosti další chodba. Vykročili tím směrem avšak jakmile se ocitli blíž spatřili jak z ní vychází slabé namodralé světlo. Opatrně postupovali dál, až vešli do kruhové místnosti, v jejímž středu stála obrovská křišťálová koule. Z ní vycházela slabá namodralá záře, která je předtím upoutala.

Sešli po schodech a po chvíli se ocitli v podlouhé místnosti. Druhý východ z ní byl přesně tam kde měl být, před ním se však něco pohybovalo. Také zde byl všude cítit dost silný zápach hniloby. Na hranici světla pomalu přišli 3 téměř rozpadlé mrtvoly. Z nich vycházel puch, který naplnil celou tuto část podzemí. Ithiril jen zašeptal ”zombie”, div se mu z jejich vzhledu neudělalo špatně. Ostatní však již byli připravení. Čáryfuk vypálil do jedné, Sid do druhé a Ratmir skočil dopředu a prudkým rozmachem uštědřil zranění třetí. Přestože každá byla vážně zasažena, jakoby nic nevnímali otočili se na Ratmira. Ten jeden útok úspěšně vykryl před dalšími stačil ustoupit. Zombie byli neuvěřitelně pomalé. Druhou ranou Čáryfuk dodělal svou a Sidův šíp spolu s Ratmirovým mečem ukončil podivnou existenci další. Poslední zombie provedla opět neúspěšný útok a pak se v další salvě sesunula k zemi. ”Kurva to je sajrajt” otíral si barbar meč. ”Dem radši dál.”

Vystoupili po schodech do pěkné dlážděné místnosti, když je zarazil Sid. ”Počkat, bůh ví co tady může být z a pasti. Nechte mě jít prvního.” Postupovali velice pomalu přes místnost do protější hrubé chodby odkud byla slyšet tekoucí voda. Byla přímo v jejich směru narozdíl od široké chodby vedoucí k velkému sálu. Navštívit Morala, ať to byl kdokoli se nikomu momentálně nechtělo.

Tato chodba byla opravdu velice hrubě otesaná, byla to jen díra ve skále vedoucí k malé přirozené jeskyni skrz kterou proudila velkou rychlostí podzemní říčka. Dobrodruzi zasedli aby si odpočinuli, najedli se (neboť hobitův žaludek se s nepředstavitelným smyslem pro přesnost začal ozývat) a promyslili co dál. Sid přitom nervózně procházel po břehu a prohlížel si výtok. Nakonec se odhodlal promluvit: ”Kdyby tady barbar pevně držel provaz, dokázal bych se spustit korytem řeky” Ostatní se na něj podivně podívali. ”Tudy ? Ty ses nadral, ne ?” Sid mávl nad Ratmirem rukou. ”Taková podzemní řeka protéká mnohými prostorami. A tahle teče přímo naším směrem.” Kouzelník se zadíval na proud vody mizící v díře. ”Když to zvládneš... Nesmíš jít ale moc daleko. Popravdě nezdá se mi to jako náš nejdůležitější cíl plazit se někde korytem řeky” ”Zvlášť takhle prudké” otřásl se Čáryfuk. ”A studené dodal elf, který ji zkoušel” Sid se však už chystal vlézt do vody. ”Musíme prozkoumat všechno, a já umím docela solidně plavat, takže se o mě nemusíte bát.”

Sid si přivázal provaz kolem pasu, dal Ratmirovi pokyny jak ho má spouštět a kdy má tahat a následován barbarovým ”budiž mu země lehká” zmizel v díře. Pomalu povolovali provaz, když náhle přestal táhnout. Ratmir ještě stačil zaklet, když sebou provaz zacukal ve znamení že je Sid naživu. Pak čekali. V tom si elf zakryl uši. ”Někdo na mě mluví !” Pak zpozorněl ”Je to telepatie, budu vám říkat co slyším.” Nelekejte se mě přátelé. Váš druh mi říkal, že jste mi přišli pomoct. Jsem chodec Arlong, jehož hledáte. Z toho co jsem slyšel, vám jsem nesmírně vděčný. Jste jistě dobří lidé. Jen je mi líto mého věrného Divouse, ale vlkodlak je na něj příliš silný protivník. Prozatím vás chci poprosit abyste mě vytáhli, abychom si mohli promluvit z očí do očí.

Zatímco barbar nevěřícně kroutil hlavou silnými pažemi vytáhl vítězoslavně Sida a za ním se objevil vysoký silný muž, tmavých vlasů a přísných očí. Sebou táhl ještě batoh, luk a v ruce držel meč, který všechny na první pohled zaujal. Byl totiž ze zlata a navíc z něj vycházela záře silnější než z jakékoli lucerny. ”Tak přátelé posvítíme si abychom se mohli navzájem lépe seznámit.” pronesl když vylezl. Ještě jednou se představil, s každým si potřásl rukou, přičemž se vždy podíval dotyčnému hluboko do očí. Jeho pohled snesl jen Ratmir a Ithiril. Pak začal vyprávět jak se sem dostal, že v těchto končinách docházelo k nepravostem, které ho přivedli k doměnkám, že hrad není tak úplně opuštěný. Rozhodl se tedy, že tomu učiní přítrž a prozkoumá zdejší podzemí. Jak však šel chodbou znenadání se ocitl ve svém vězení z něhož nemohl ven. Nahoře ve stropě byla díra, ale moc vysoko a jinak tam jenom protékala říčka. Došlo mu jídlo a on už nedoufal, že se zachrání, když se z vody vynořil Sid. Nakonec se začal vyptávat na podrobnosti jejich cesty a přikusoval chleba který mu nabídl hobit.

”Tak teď můžeme skoncovat s tím Moralem, ať je to kdo je to. Čekám podle jeho zvyků nějakého vysokého nemrtvého.” Arlong se natáhl pro svůj batoh a zašátral v něm. ”Je to dobré - nerozbila se.” Vytáhl flakónek s vodou a podal ji elfovi. ”Ctěný příteli, vám se toto bude hodit, vezměte ho prosím k sobě. Je to svěcená voda od knězů z Fornostu a učiněná metla na nemrtvé všeho druhu.” Elf sotva stačil poděkovat a Arlong už se chystal na cestu. ”Počkejte vážený Arlongu,” zadržel ho. Jste jistě unaven, tedy jistě my všichni jsme” obhlédl elf zbytek družiny a zaznamenal Čáryfuka horlivě kývajícího na souhlas. ”Možná bychom dnes ještě mohli přespat venku a zítra udeřit celou silou. ” Arlong se na chvíli zamyslel, ”No dobrá, jak chcete vyplácal jsem dost své magie na světlo. Do zítřka ji tedy doplním.”

Všichni prošli podle Ithirilova plánu až ven. Sluníčko se už sklánělo k odpolednímu, přesto se všem zdálo nadmíru sympatické. Zbytek dne strávili odpočinkem, zatímco Arlong jim uděloval cenné rady ohledně nemrtvých, které se jim mohli velice brzy hodit a vůbec vypravoval jim příběhy ze života.

Noc přečkali bez větších problémů i když se některým zdálo, že se z podzemí ozývají lecjaké zvuky a velkou radostí přivítali ráno. S menší radostí pak po snídani (kvapné a chudé, jak se vyjádřil Čáryfuk) vstoupili opět do podzemí. Procházeli nyní opět známými chodbami za světla elfovy lucerny. Chodec svůj meč už včera proměnil zpět v železný a nesvítil. Vypadal s ním však ještě nebezpečněji než před tím. Nakonec došli až do místa kde včera sešli k řece a opatrně, vedeni Sidem prošli širokou chodbou do asi nejlépe zachovaných místností v podzemí. Na stěnách byly dosud patrny zbytky maleb a na stropě visel velký železný lustr. Odsud vedli 3 metry široké schody dolů k obrovským dveřím - podle koule vstup do velkého sálu. Před nimi se zastavili a jejich světlo ozářilo velkou vyrytou runu M. Dveře byly celé z kamene a jestli Ratmir před tím uvažoval o vyrážení, nyní to pustil z hlavy.

”Tak jsme tady.” pronesl Arlong. ”Jen nevím jak se dostaneme skrz tohle.” Zkušebně bouchl do dveří. ”Není tady žádný zámek nebo něco” ”No kurva snad bysme je mohli nějak vypáčit nebo něco”, měřil si dveře pohledem Ratmir. Ithiril zrovna přemýšlel zda by bylo bezpečné teleportovat se kouzlem na druhou stranu a pokusit se najít otevírací mechanismus tam, když na druhé straně uslyšeli pohyb, jak se odsouvá kamenná závora. Rychle zaujali bojové postavení.

Dveře se otevřeli dovnitř a v nich se objevila postava Ghúla. ”Ccoo zde pohle...” chtěl vyslovit, než ho Arlongův meč přepůlil. Družina vtrhla do Velkého sálu, s mocnými sloupy a poměrně zachovalou výzdobou. Nikdo však nyní neměl čas obdivovat fresky kostlivců, přímo před sebou měli možnost seznámit se osobně s ”žijícími” exempláři. Čáryfuk se Sidem vystřelili a Ratmir se vrhl na dalšího. Arlong obhlížel situaci, zdálo se mu že se někde na hranici světla něco pohnulo. Pomalu a obezřetně vykročil vpřed. Ithiril zatím ostatním svítil a v druhé ruce držel připravený flakónek. Sotva Arlong popošel pár kroků na světle se objevil sám stín noci, jako nesmrtelný král s maskou. Na hlavě zlatou korunu, v ruce meč, v druhé žezlo. Král napřáhl ruku se žezlem a z něj vylétli 2 modré blesky, které se zapraskáním zasáhli Arlonga. Ten přestože byl zasažen začal se soustředit na svůj magický úder. Bylo vidět jak se vysoký nemrtvý zarazil, pak vykročil vpřed. Ještě jednou byl zasažen Arlongovým kouzlem a chystal se boj na blízko, když Ithiril náhle vrhl svou svěcenou vodu. Flakónek se trefil přímo do kovové masky a roztříštil se. Voda se rozstříkla kolem a nemrtvý zařval. Každá kapka ho nepředstavitelně spalovala. Zhroutil se na podlahu a začal se svíjet. Náhle se jeho tělo začalo rychle měnit, jako kdyby chtělo dohnat staletí pochybné existence. Oděv, kůže, svaly i kosti se začali rozpadat. To vše se odvíjelo docela rychle a nakonec na zemi zbyl jen prášek. Koruna ležící na zemi prasknula jako by povolilo jakési kouzlo a rozplynula se. Poslední kostlivec kterého ostatní dosud nedostali se sám rozpadl v prach. A Arlong s Čáryfukem udělali krátký proces s dvěmi zombiemi, které teprve nyní přišli blíže. Bylo po boji.

Nyní všichni nechali vše ležet na zemi a vydali se na prohlídku místnosti. Naproti dveřím na druhé straně bylo jakési vyvýšené místo a na něm stál kamenný trůn. Vedle stála dřevěná truhlička, která okamžitě zaujala Sida, sotva se ji však pokusil otevřít vzlétla z blízkosti zámku šipka a zranila ho. Nedal se však odradit a nakonec se mu podařilo, jak odstranit past, tak otevřít truhlici. Jediný pohled ho bohatě odměnil. Truhlice byla plná zlatých a stříbrných mincí. Ihned na místě se pustil do počítání, přičemž se mu na tváři rozlil blažený úsměv. Bylo zde celkem kolem 200 zlatých (přesně 204) a asi 2000 stříbrňáků - Všechno peníze ze starého Arnoru, ovšem kov v nich byl plnohodnotný. Nyní nadešla chvíle dělení pokladu. Snesli vše co našli (pokoušeli se dokonce prohledávat kamenný trůn a stěny) na hromadu. Jako první Ratmir vytáhl dlouhý meč, umě kovaný, který předtím měl nemrtvý, a vyměnil ho za svůj. Po několika cvičných výpadech vypadal spokojeně. Dále zde leželo žezlo, nebo hůlka. Byla zlatá a měla na sobě 3 safíry. První se pro ni natáhl Sid, ale nakonec ho kouzelník přesvědčil, že spíš patří do jeho rukou a vyměnil ji se Sidem za podíl na penězích. Pak ji vyzkoušel. Zamířil ji určitým směrem a pomyslel na ony modré blesky, které zasáhli Arlonga. Z hůlky vyšlehl blesk, přesně jak očekával a sjel do kamene. Pak zkoušel ještě další různá kouzla, která znal ,ale nic se nestalo. Dokonce už ani blesk nešel zopakovat. Teprve druhý den mohl vypálit další 3 modré blesky, ale nic víc. V každém případě byl spokojen. Ostatní nabízeli podíl z pokladu také Arlongovi, ten nad ním však jen mávl rukou, s tím, že jim děkuje za své zachránění a ať si vše co najdou nechají pro sebe.

Vynesli tedy peníze na povrch a pak se ještě rozhodli projít zbytek podzemí. (Co kdyby tam ještě něco bylo, jak se vyjádřil Sid.) Na několika místech ještě museli bojovat se zbylými nemrtvími ale s Arlongem a s novým Ratmirovým mečem to nebyl žádný problém. Nakonec našli ještě nějaké peníze, zlatou jehlici a perlu.

Druhý den ráno seslal Arlong mocné kouzlo a vchod do podzemí se zavalil mnoha obrovskými kameny. ”pro jistotu,” jak tvrdil a s poníkem obtíženým penězi se vydali na cestu zpět.Prošli temným Rhudaurským lesem na silnici a vydali se na cestu k Hůrce. Chtěli tam, nebo ve Fornostu prodat nalezené šperky aby se mohli lépe rozdělit, hobit už se těšil jak si doma v klidu odpočine a Arlong říkal že musí za svým otcem, který je kapitánem stráže Fornostského hadu. Všichni se shodli na tom, že Roklinka počká, jistě se tam brzy podívají.

Cesta zpět s mezkem, na němž cinkali pytle peněz byla pro většinu příjemná. Počasí víceméně přálo a dny ubíhali. Hobit dokonce neměl příležitost stěžovat si na jídlo, neboť Arlong uměl se svým lukem zacházet velmi dobře a v lesích bylo zvěře dost. Pokračovali tedy poměrně pomalu a psal se již 30 červen, když projížděli pod horou Větrov.

Jako obvykle zalehli stranou od cesty a klidně přenocovali, ráno je však vzbudil srdcervoucí výkřik ”Pomoc, zloději !!” Sid, který vstal jako první stál na místě, kde včera složili pytle s penězi. ”Okradli nás o poctivě získané peníze ! A kde je můj mezek !” dodal, když se rozhlédl. ”Počkej chvíli,” zarazil ho chodec, když začal pobíhat kolem. ”Jestli pošlapeš stopy, těžko pak něco najdeme.”

Arlong si vzal na pomoc Ratmira a spolu obešli okolí, zatímco ostatní sbalili věci. ”Tak nevím,” začal chodec když se vrátil. ”byli tady 2 zlodějíčci, ale co je horší. Měli sebou koně a už jsou dávno fuč.” ”Tak tohle jim jen tak neprojde, najdeme je, chytíme..” Sid vypadal dost rozlobeně. ”Nemám rád kurva zloděje.” Zamračil se významně Ratmir. ”No v tom případě si budete muset pospíšit za nima.” Arlong ukázal směrem na jih. ”Budete je muset stopovat až k jejich cíli, mají sebou náhradní koně, takže je nedoženete, ani kdybyste se rozkrájeli.” ”Jó, kurva Side” vzpoměl si na něco barbar, ”toho svýho mezka už nehledej, ten už to má spočítaný.” ”No to jim příde draho. Za nima !” Sid už chtěl vyrazit. ”Počkejte ještě.” Arlong si půjčil od elfa jeden z jeho pergamenů a začal kreslit. ”Tohle je mapa krajů na jih od cesty. Přímo na jihu jsou Jižní vrchy, dál na západ Mohylové, tam ale asi nepříjdete. Hůrecko znáte a tady je cesta do Tharbandu, tam možná zavítáte. No a východní pustiny snad nebudete potřebovat.” Nakonec předal pergamen zpět elfovi. ”Rád bych jel s vámi, chytat lapky je tak trochu můj úkol, ale musím do Fornostu a už jsem se zdržel až dost, tak to nechám na vás.”

Rozloučili se s tím, že ho ve Fornostu určitě navštíví a vyrazili na cestu. Dohodli se, že budou s přestávkami klusat tak aby stačili i hobit s elfem. Vpředu se barbar držel zatím poměrně dobře viditelné stopy. Místy se sice musel zastavit, aby našel kudy dál, ale jinak se držel obdivuhodně dobře, ostatní by se ztratili už dávno. Stopa vedla nyní mírně na západ a mířila přímo k Jižním vrchům, které jako zelené pásmo vykukovali v dálce.

Družina se snažila udržet pekelné tempo celý den, ale podle Ratmira náskok, který měli lupiči stále vzrůstal. Na konci dne padli vyčerpaním s bezmála 60 mílema v nohách. Zvlášť elf na tom byl špatně. Takový nápor nemohl vydržet a poslední dobou už se jenom vlekl.

Druhý den pokračovali po stopě. Ratmirovi se nyní hledala hůř, neboť ranní rosa uďělala své, naštěstí se však nyní mohli dohadovat kam míří. Blížili se k vrchům a stopa vedla přímo do velkého zalesněného údolí. Zanedlouho už se nacházeli pod stromy a pokračovali proti proudu potoka. Nakonec stopy zmizeli úplně. Ratmir vedl ostatní dál rovně,neboť čekal, že se lupiči pokusili zmást stopu jednoduše tím, že šli chvíli potokem. Stopu už však neobjevili. Když došli do míst kde se údolí dělilo zastavili se. ”U všech ďasů, někde sem musel přehlídnout jak vodbočovali.” zaklel si Ratmir. ”Když ty kanci si jedou pěkně na koni, tak jak je má člověk honit pěšky, kurva. Tady někde byli už včera odpoledne” ”Musíme to projít ještě jednou, od poslední stopy.” Navrhl Sid a začal rozebírat možnosti kudy mohli pokračovat. Elf je už neposlouchal, byl vděčný za přestávku a natáhl se tam na zemi. Uvažoval jestli mu těch asi 100 zlatých jeho podílu stojí za to. Peněz si nijak moc necenil, pravdaže na život mezi lidmi byli zapotřebí. Vedle něj bublal potok. Paprsky slunce prosvítali skrz listí a tvořili zajímavé obrazce. Slunce.

”Psst !” Hobit zarazil Sida a barbara. ” Nebavte se tady tak nahlas. Ithiril usnul, už teď dál stejně nemůže.” ”No dobře kurva, moh sem tušit že nic nevydrží, tak se zatím porozhlídnem kolem, myslím že mohli jet tamtím průsmykem.” Barbar máchl rukou směrem na západ. Čáryfuk však měl jiné plány. ”No teda já určitě zatím připravím jídlo. Něco teplého už sme chvíli neměli.” Nad tím jen barbar máchl rukou a vydal se se Sidem hledat.

Čáryfuk se zatím šel porozhlédnout po nějakém vhodném dříví. Po chvíli se dostal na mýtinu kde našel co hledal. Několik malých vyvrácených stromků. Chvíli lámal dříví a pak se rozhlédl kolem. Zdálo se mu to, nebo ne. Na stráni asi kilometr od něj se vznášel lehký dým. Rychle se vrátil zpět a se štěstím dohonil barbara se Sidem, než zašli moc daleko. ”Támhle někdo je, viděl sem kouř !”

Vrátili se zpět, šetrně probudili kouzelníka a vydali se opatrně na cestu blíž. Dostali se před skalní stěnu v níž zela velká puklina. Z jakési škvíry vedle ní vycházel kouř. Vypadalo to na obydlenou jeskyni. Sotva se trochu přiblížili spatřili podupané místo před vchodem. ”Koně !” neodpustil si Ratmir. ”To bude ono.” Dodal chladnějším hlasem. Chvíli pozorovali ústí jeskyně, když se ozval Sid. ”Bude lepší, když to tam obhlídnu, podívám se kolik jich je a tak.” Ostatní mlčky přikývli a Sid nalehko, jen s nožem, potichu přišel až k otvoru. Pak se po hmatu vydal do tmy.

Jen co stanul na kraji uslyšel zevnitř hlasy jak se někdo baví, pak smích a někoho jiného. Určitě tam budou tak 3. Po hmatu šel chodbou, když nalevo nahmatal odbočku. Nos mu prozradil, že tady sou maštale. Vešel dovnitř a křesadlem zapálil louč kterou zde našel. Stáli tu 4 ustájení koně, ale ještě zde bylo místo pro další. Rychle obhlédl celý prostor, ale kromě sena a postrojů tady nic jiného neviděl. Nahlédl ještě do boční chodby, zde ale byly silné dveře zavřené na zámek. S nimi si poradí potom. Zhasnul, vrátil se do hlavní pukliny a po chvíli vpravo nahmatal další chodbu. Odsud se ozývali zvuky. Potichu došel až k jakýmsi dveřím. Za nimi byla nějaká osvětlená místnost a někdo tam hrál v kostky. Teď někdo prohrál a začal nadávat. Sid se rychle vrátil ven.

Rozhodli se rychle. Vtrhnou dovnitř a pobijou nebo zajmou všechny lupiče. Potichu přišli až ke dveřím. Pak najednou Ratmir vtrhl dovnitř. U stolu seděli 4 muži. Jak barbar vlítl dovnitř kostky a peníze se rozlétli stranou. ”Zrada !” vykřikl jeden. Ratmir zatím doběhl až k nejbližšímu. ”Vzdejte se, kurva, budete viset.” Za Ratmirem už se objevil Sid a Čáryfuk s připravenou kuší. První lupič stačil tasit dýku a postavit se barbarovi, jeho meč ho však odhodil stranou s těžkým zraněním. Druhou ranou ho probodl. Čáryfuk se postavil a vypálil po lupičovi, který předtím nejvíc křičel, přestože střela neminula cíl, ještě se rozmáchl a krátkým mečem roztříštil lampu. Až na uhlíky v krbu nastala tma. Ratmir nyní stál proti dvoum lupičům s dýkami. Jednou ranou zranil jednoho, druhý ho však řízl do ruky. Další nebezpečný útok na něj zachytil Sid . Teď se za barbara konečně dostal kouzelník. Dotkl se ho rukou, druhou vztáhl v gestu a zvolal ”Hyperio”. Ratmirovi reakce se urychlily. Přes své zranění dvakrát hbitě máchl mečem a dva lupiči padli mrtví. Odkopl stůl, za ním stála poslední postava. ”Počkej” vykřikl elf. ”Musíme ho dostat živého.” ”Vzdej se, nemáš šanci” obrátil se na posledního. ”Nezabíjejte mě.” Postava ustoupila ke zdi. ”Udělám co budete chtít.” ”Zahoď meč, nebo tě sesmažím na uhel !” poručil mu elf. Něco cinklo. Pak se barbar vrhl vpřed a omráčil lupiče ranou naplocho.

Družina rychle udělala vevnitř pořádek. Ratmir si ošetřil zranění. Svázali zajatce. Mrtvoly vyhodili ven s tím, že na ně později nahází kamení. Sid se pak pustil do přísné inventury. Prohledal místnost, mrtvé, nakonec odemkl i zámek u dveří blízko maštalí a objevil zde skladiště. Našel plno užitečných věcí (například jeden z mrtvých měl krásnou sadu paklíčů), ale ukradené peníze nikde nebyly. Rozdělili si tedy aspoň to co měli u sebe lupiči. Najedli se. Ratmir si vzal ze skladiště pěkný lesklý štít a dlouhý luk a čekali až se probere jejich zajatec. Sid nakonec pro jistotu pořádně prohledal i jeho a našel u něj prsten a nějaký plánek.

Druhý den ráno naložili na koně jídlo ze skladu. Zde našli také rýč. Na jednoho koně přivázali lupiče, na další nasedl Ithiril a Sid. Ti zezačátku měli trochu problémy, protože i když neseděli na koni poprvé neměli moc příležitostí jezdit. Nakonec vyjeli. Lupič jim ukazoval cestu a tak projížděli přes vrchy celkem rychle. Náhle elf daleko před sebou uviděl 2 jezdce. ”To budou oni !” Rychle seskočili a vběhli do nejbližšího křoví, kde se dohodli co dál. Sid s Čáryfukem se postavili ve střeleckých pozicích v křoví u cesty. Ithiril podešel dál s konmi a zajatcem a Ratmir se s dlouhým lukem ukryl za strom.

Nyní už jen čekali. Dlouho se nic nedělo, až nakonec uslyšeli zvuk podkov. Ratmir se ještě víc přikrčil. Po cestě přijížděli 2 jezdci. První měl narozdíl od ostatních lupičů docela obstojné šaty - to bude jejich vůdce. Když byli na 20 metrů barbar vyskočil doprostřed cesty a rychle zamířil luk. ”STÁT !” Jezdci na chvíli strnuli, pak přední tasil meč a rozjel se. Druhý za ním. Vzduchem zasvištěli 3 střely. Zadní lupič padl s šipkou v zádech (Čáryfukova práce), jeho kůň se splašil a dal se na útěk pryč. Sid zasáhl vůdce do ruky a Ratmir zasáhl nešťastnou náhodou jeho koně. Ten s šípem přímo v hrudi se složil a zavalil svého jezdce. Ten zůstal mrtvý ležet.

”Kurva, toho koně je škoda. Mířil sem na toho sajrajta.” zaklel Ratmir. Jen nerad zabíjel zvířata, a nikdy ne zbytečně. ”No, já bejt tebou,” ušklíbl se Sid, ”tak si moc nestěžuju. Kdybys toho koně nesejmul, tak sis taky moh prohlídnou zblízka jeho kopyta Ale teď se deme podívat co pánové vezli” Společně odtáhli mrtvoly stranou a než je pohřbili provedli důkladnou prohlídku. Sid se převlékl do šatů velitele, které mu padli do oka. Peníze co měl u sebe si rozdělili. Dělalo to asi 20 zlatých.

Jeli ještě kus a přespali v jednom údolí, asi na 2/3 cesty. Druhý den přejeli ještě jeden kopec a ocitli se nad průsmykem Andrach. Za ním už byly Mohylové vrchy. Země, která vypadala zdánlivě klidně v sobě měla něco hrozivého a každý z kopců měl na svém vrchu bílou kamennou mohylu. Tyto z dálky vypadali jako zuby. Jako nebezpečné tesáky čekající na sklapnutí, pomyslel si hobit. Mezi vesničany měli vrchy tu nejhorší pověst. Nikdo se k nim nepřibližoval, když nemusel. Všichni se obávali strašlivých mohylových duchů. Opravdu bezpečný úkryt pro poklad.

Znepokojivému pohledu radši nepopřáli příliš času a vydali se dál. Přešli cestu z Tharbandu do Hůrky a ocitli se ve vrchách. Hobit hodil několik toužebných pohledů na sever, ale tentokrát si ho nikdo nedobíral. Družina rychle stoupala nahoru, aby byly do poledne na Zeleném vrchu. Podle lupiče to byl naštěstí jeden z prvních kopců jen s malou mohylou na temeni.

Ještě slunce zdaleka nevystoupalo na vrchol dne a oni dosáhli svého cíle. Stáli na kopci vedle obrovské kamenné mohyly. V základně byla široká na 20 m a vysoká alespoň 7 m. Všechny její vzhled ochromil. Jestli takhle vypadá ”jedna z menších” mohyl...

Jen neradi se šli podívat na severní stranu. Zde ve stínu nabyla mohyla ještě větších rozměrů. Uprostřed stěny zely navíc velké dveře, ze kterých vycházel chlad. Nad nimi byl nápis v západštině:

”Co to má znamenat ?” vydechl hobit. Elf stále studoval verše. ”No, něco jako věštba. Ten nápis vypadá staře.” ”Ale co s tím ?” Sid pomyslel na poklad, který je určitě vevnitř. ”To se jako má zbourat jižní stěna ? To bude několik metrů dobrého kamene.” ”Bourej si co chceš,” zapomněl zaklít Ratmir, ”ale já si tý mohyly radši nebudu všímat. Víš co může bejt uvnitř, kurva ? Přišli jsme sem pro něco jinýho.” Elf se ještě jednou zadíval na dveře a pak začal krokovat vzdálenost. ”Není dobře pokoušet temné mocnosti.”

Pustili se do hledání skrýše lupičů. Prohledávali kamení v oblouku 50 kroků od dveří, ale dlouho nic nemohli najít. Sledovali tedy stín, který se na nerovném terénu i nadále zkracoval, a nakonec uspěli. Místo bylo více na západně než čekali, proto si jej prve nevšimli. Malý bílý kámen ležel na velkém plochém balvanu, a kolem byla rozrytá zem. Rychle balvan odvalili a začali kopat do nedávno udusané hlíny. Za chvíli rýč na něco narazil. Odhrnuli hlínu a za chvíli tahali ven těžký kožený pytel. Vysypali jeho obsah na zem a na slunci zazářili mince. Viděli tam své pytle se stříbrňáky, ale navíc ještě dobrých 100zl ve stříbře, mědi a drobných šperkách. ”Naše peníze.” Radoval se Sid. ”A ještě něco navrch.” Přehraboval se hromadou. ”Kurva to všechno ty kanci naloupili.” Odplivl si Ratmir. ”No, tak já bych to vzal jak to je a rychle se vrátil na cestu.” Zezadu se protlačil hobit. ”Už bude poledne a není tady dobře zůstávat příliš dlouho.” Sid však už začal rozpočítávat hromádky. ”Z vrchů jsme na koni za 4 hodinky a do setmění je spoustu času. Teď bysme si měli rozdělit peníze, než se zase ztratěj”

”Hej, pánové !” Ozval se lupič, na kterého už málem zapomněli. ”Když jsem vás sem dovedl a všechno vám řekl snad bych mohl dostat také svůj podíl.” ”Cožééé ten kanec je ještě drzej !” Barbar se na něj zamračil. ”Můžeš bejt rád, že nepůjdeš k rychtářovi do Hůrky, kurva. Ten by se s tebou nepáral.” ”Promiňte, ehm.. pánové já jen myslel...” ”Tak příště nemysli !” Sid si ho změřil chladným pohledem. ”No, tak to by bylo, můžete si to přepočítat, každý má spravedlivý podíl” Všichni si vzali peníze a chystali se k odjezdu, Sid však vzal elfa ještě před vchod. ”Tak jsem přemýšlel vo tý hádance, a napadlo mě, jestli by nestačilo vodražený sluneční světlo.” Kouzelník se zamyslel. ”No, to by mohlo být řešení. Jenom nevím, nemáme jistotu.” ”Tak to zkusíme, jen posvítíme dovnitř. Ten novej Ratmirův štít je lesklej jako zrcadlo.”

Ratmir s nápadem souhlasil a postavil štít tak aby odrážel světlo dovnitř. Paprsek světla ozářil vnitřek mohyly. Jeho svit se zdál v naprosté tmě až nepřirozeně jasný. Uviděli několik schodů dolů a pak zeď . Chodba pokračovala na obě strany. Elf chvíli prohlížel vnitřek mohyly. ”Myslím, že jsme na to kápli. Zkusíme jít dovnitř. Ostatně jak to vidím za chvíli bude slunce nejvýš. Ale nesmíte zastínit paprsek, bůh ví co by se stalo.” Zapálili louč, ale vevnitř brzy zjistili že oproti tenkému paprsku světla nevydává skoro žádné světlo. ”Zajímavé.” okomentoval to kouzelník a zhasil ji. Došli až ke stěně, dali sem napevno zrcátko a pokračovali chodbou. Tak obešli vnitřek mohyly když vešli do velké klenuté komory. Odražené světlo několikrát zeslabené odrazem, však dokázalo slabě osvítit celou prostoru. Naproti nim byl kamenný stůl obklopený zlatým bohatstvím. Vršili se tam zlaté mince, poháry, šperky mezi odleskem drahokamů. Bylo tu shromážděno obrovské bohatství. V této prostoře však vypadalo chudě a bledě. Ztratilo celou svou krásu a ani Sid moc nejásal. Navíc poklad ležel v louži krve, která stékala ze stolu. Nebyl to zas tak příjemný pohled.

Náhle se na druhé straně stolu něco pohnulo. Za stolem byl východ z místnosti a v něm s objevil mlžný obrys. Všichni se zadívali tím směrem. ”Mohylový duch.” Bez myšlenek zašeptal elf. Ratmir se také strnule díval na mlžný obrys. ”To je náš konec.” Náhle si však uvědomil světlo. Odtrhl své myšlenky od ducha a nastavil svůj meč tak, že namířil paprsek přímo na něj. Najednou uslyšeli táhlé vytí. Obrys se začal rozplývat a mizel jako sníh na jaře. Vytí zesilovalo, až náhle ustalo. Pak něco zapraštělo, jako by něco povolilo a jižní stěna mohyly se zřítila dovnitř. Těžké balvany se začali kutálet dovnitř a všichni měli co dělat aby se jim nic nestalo. Pak ještě sprška drobných kamínků a zvířený prach a najednou si uvědomili, že dovnitř proniklo skutečné slunce, a že dírou do mohyly proudí svěží vzduch. Počkali až se prach usadí, a pak přišli blíž k pokladu. Ani na slunečním světle krev na něm nevypadala nijak vábně. Prozatím ho obešli a vstoupili do chodby, kde předtím viděli ducha. Ocitli se v pohřební komnatě. Ležela zde velká kamenná rakev. Její víko bylo odsunuté a rozbité a uvnitř ležela kostra muže. Na krku měla zlatý řetěz a na ruce prsten s rubínem. Moc se zde nezdržovali, vzali cennosti a vrátili se do místnosti s pokladem.

Kouzelník se chvíli rozmýšlel, a pak do něj rýpnul holí. Náhle se svalil nehybný k zemi. Ostatní se k němu okamžitě vrhli. Pomalu dýchal, byl strnulý a nehybný. Zkoušeli ho probrat, pak ho odnesli na slunce ven. Omyli ho vodou. Když se už zdálo, že mu nic nepomůže, hobit vytáhl flakónek se svým lektvarem a nalil jej kouzelníkovi do úst. Ten téměř ihned otevřel oči. ”Co to bylo ? Jako kdybych spal.” Chvíli trvalo než se vzpamatoval. ”Ten poklad je prokletý nebo začarovaný, či co. Hrůza. Ale ty tvoje lektvary jsou opravdu dobré Čáryfuku.” ”Kurva elfe, už sem se bál že se neprobereš.” Oddychl si Ratmir. Elf se pomalu posadil. ”Naštěstí máme sebou schopného alchymistu. Ale obávám se že zde poklad budeme muset nechat. Já nemám moc jej zlého kouzla zbavit, a nikdo už asi nebude riskovat to co se stalo mě” Na to se Sid zatvářil podivně. ”Neboj se. Když ho nemžeme odnést my. Neodnese ho ani nikdo jiný. A jednou se sem můžeme vrátit.” uklidňoval ho kouzelník. ”No hlavní je snad že jsme všichni v pořádku, ne ?” Shrnul to hobit. Však nějaké peníze teď máme. Je také už nejvyšší čas vydat se na cestu zpět. Zdrželi jsme se tady dost dlouho.” S tím nyní všichni souhlasili. Pohlédli ještě na hrozivý poklad a vyjeli. Napřed se vydal Sid a vedl lupiče s tím, že ho propustí u cesty, jak se dohodli. Ithiril ještě chvíli počkal až se mu udělalo lépe a vydal se s ostatními za ním. Přestože spěchali dojeli na cestu tak akorát za světla. Tam už na ně čekal nervózní Sid. Lupič prý již odešel. Rozsvítili a vyrazili vpřed, aby se dostali co nejdříve z těchto hrozivých míst. Nakonec dorazili k Hůrecké bráně po druhé hodině raní.